Sibiel - 23. kapitola (IV. kniha série Návrat na Mizeon)
(Erektiad, svět antropomorfních draků)
Arri znal Erektiad jen z reportáží bredeonských a Sunisenských médií. Krajině dominoval skalnatý mírně zvlněný terén porostlý jehličnatými stromy a keři. Arri si nikdy předtím nevšiml, jak je tu všechno velké. Domy, spíše paláce, měly vysoké stropy a minimum přepážek uvnitř. Neútulné jako hangáry pro vzducholodě. Arri si tu připadal jako mravenec v bredeonském obchoďáku. Panovaly tu jiné proporce, aby domorodci při přeměně z humanoidní formy do dračí měli dostatek prostoru.
Arri stoupal po Rawantově boku po širokém schodišti vzhůru k Rexově paláci. Za nimi se drželi Arci-Tassiové v čele s ponuře se tvářícím Flebussionem. Ačkoliv si toto gesto mohli draci vyložit tak, že se potomci prince Tassia konečně vracejí domů, Tassiové to brali úplně opačně. Přicházejí sem chránit a podporovat Dárce života, nic víc, nic míň.
Stupně schodiště byly z černého kamene protkávaného zelenými žilkami. Kolem křišťálových palisád se tísnili erektiadé a jazykem s ostrým přízvukem to představení komentovali, protože o nic jiného, než o představení nešlo.
Prošli dokořán otevřenou bránou na nádvoří. Za zvuku fanfár se blížili k trůnu z bílého kamene, na kterém seděl Rex. Arri už Vikkasona viděl, když se mu před dvěma lety podařilo vloudit na aktiv bredeonského klastru. Už tehdy ho dračí král zaujal robustní postavou. Stejně jako tehdy i dnes vypadal Vikkason jako svá vlastní socha. Tyčil se na trůně, navlečený do zbroje zdobené stylizovanými šupinami a obklopený obrovskými muži v brněních a krásnými ženami v průsvitných róbách. Arri zatajil dech, když mezi snědými tvářemi erektiadů nahloučených po stranách trůnu zahlédl světlý obličej Keren. Tvářila se tak otráveně, jako by ji z dlouhého stání bolely nohy. Ysyana vidět nebylo, nejspíš usoudili, že by takový ceremoniál byl na dráče příliš náročný. Ani toho odporného chlapa, kterého videxáci označili jako Kerenina snoubence, Arri nezahlédl. Dorreson se určitě potlouká někde kolem a dohlíží na obrněnce seřazené podél stěn nádvoří.
Arri si připadal podivně nad věcí. Tak je konečně tady, ale všechno je jinak, než si představoval. Myslel si, že se přiřítí, popadne Keren a syna a odnese si je domů. Pokud by při tom někoho zamordoval, byl by to sice skandál, ale vzhledem k válce trvající dvě tisíciletí by z toho nikdo nedělal vědu. Jenže teď se okolnosti změnily. Mírové dohody a vyhlídka spolupráce mezi oběma světy mu udělaly čáru přes rozpočet. Draci dostávají do drápů Dárce života a slibují za to spojenectví a vojenskou pomoc. Arri si nemůže dovolit jen tak ukrást Rexovu dceru a vnuka, byť jde o jeho ženu a dítě. Kdyby to udělal, draci by získali skvělou záminku ponechat si Rawanta i přes dohodnutou lhůtu. A Rawantes to má už tak dost těžké.
Fanfáry ztichly. Mizeonci se zastavili u paty trůnu. Kromě vzdáleného vrnění motorů videxových vznášedel nahoře pod mraky se rozhostilo ticho. Rex zvedl ruku v okované rukavici a mrskl zápěstím. Z houfu kolem trůnu se do popředí vedral chlap v černém stříbrnými nitěmi protkaném saku a spustil: „Jeho Veličenstvo, Klenot Erektiadu, Rex šestapadesátý, vítá Dárce života s doprovodem a stejně tak zde s potěšením přichyluje potomky své sestry, princezny Tariony.“
Arri ucítil, jak se Rawantes po jeho boku napjal. Bylo to domluvené jinak. Draci přece slíbili, že o Dárci života veřejně nepadne ani slovo. Jenže oni už mají všechno v kapse, tak co by dodržovali sliby? A ten doprovod, to musí být nejspíš on. Zabrousil pohledem ke Keren. Podle polekaného výrazu v její krásné tváři poznal, že si ho konečně všimla. Jejich oči se setkaly. Zírala na něj s takovým odporem, jako kdyby měl sůsí hlavu. Zaťal ruce do pěstí a vypustil mezi zuby vzduch z plic. Na prsou cítil tíhu, jako kdyby do něj narazil obrněný vlak. Přinutil se sledovat, jak Rex za všeobecného jásotu sestupuje z trůnu a jak Rawantovi podává ruku. Poté se zaměřil na Flebussiona. Dav přímo šílel ovacemi, když Rex Šlupku sevřel v náručí. Něco u toho říkal a Šlupka cosi odpovídal, ale Arri byl příliš rozhozený, aby to dokázal vnímat. Mechanicky a prkenně následoval Rexe s Rawantem a bandou Arci-Tassiů do nitra paláce.
***
Bylo pozdě večer. Arri se hrbil na obrovském tvrdě vycpaném polštáři, rukama si objímal kolena a zíral do ohniště. Bylo založené v kamenném kruhu uprostřed místnosti tak prostorné, že by se tam vešla dvě feretová hřiště. Přidělili jim palác, který byl součástí věnného majetku princezny Tariony. Řekli jim, aby se tu chovali jako doma, což Arci-Tassiové bez rozpaků udělali. Služebnictvo dům opatrovalo s nadějí, že se potomci jejich paní jednou vrátí. Erektiadi měli princeznu v živé paměti, i když od její smrti uběhly dva tisíce let. Jsme šťastní, že se rodina naší vzácné princezny konečně vrací domů, sdělil na přivítanou správce.
Před chvílí Arri utekl ze sousedního sálu, ve kterém se Arci-Tassiové hlučně seznamovali s dračím příbuzenstvem. Rex i Tariona byli sourozenci a měli ještě pět dalších bratrů a sester, kteří sice padli během války, ale zanechali po sobě syny a dcery, z nichž sedm přežilo do současnosti. Podle toho, jak se chovali, se zdálo, že jsou s přítomností Arci-Tassiů na Erektiadu srovnaní. Arci-Tassiů na Erektiad přišlo celkem devět. Flebussion má poloviční podíl dračí krve, jeho čtyři přeživší děti včetně Issaka čtvrtinový, vnoučata osminový. Na míšence s pouhou osminou dračí krve se na Mizeonu pohlíželo jako na arcidémony, protože se jim nikdy nepodařila přeměna. Ale když se tato mise připravovala, draci vzkázali, že s radostí přivítají i osminové míšence, protože v domácím prostředí prosyceném božskou podstatou dračí pramatky bohyně Kay nebude problém transformační matrici probudit. Tolerance erektiadů vůči smíšené krvi zase tolik překvapivá nebyla, pokud jste vzali v úvahu, že všichni draci narození za posledních několik stovek let jsou míšenci. Míšenci, jak Arrimu vysvětlil Šlupka, jsou v dětství mnohem zranitelnější než čistokrevní. Před první proměnou jich během dětských soubojů umírá nadpoloviční většina. Ale jakmile se míšenci dožijí dospělosti, vykazují větší životaschopnost než čistokrevní. Takže na Erektiadu nemají ani tak potíže s míšenci, jako spíš problém s ředěním dračích vloh. Arci-Tassiové i s osminovým podílem dračí krve jsou stále dost draky, aby se po správné stimulaci dokázali přeměnit. Ale to by platit přestalo, pokud by to šlo dál a krev by stále více ředila…
V obrovském společenském sále Tarionina sídla se teď vedly rozhovory o dračím životním stylu, o dračí architektuře, o chovu dobytka, o způsobech získávání energie od smrtelníků, o budování předsunutých základen pro dračí patroly… Nikdo zbytečně nepřipomínal prince Tassia ani okolnosti Tarioniny nešťastné smrti. Pokud někdo zmínil válku, tak jen v souvislostech s něčím jiným, protože chtě nechtě byla markantní součástí historie. Rozhodně to neznělo tak, že by draci to téma chtěli mlátit Arci-Tassiům o hlavy.
Arri se jako správný asistent držel poblíž Rawa. Tím dostal příležitost vyslechnout, o čem se Rawantes bavil s Vikkasonem. Rex připustil, že Rawantovy rozpaky ohledně jeho role – Dárce života – chápe. Řekl, že ani on z toho není zvlášť nadšený, ale že musí zvrátit nepříznivý demografický vývoj a že to udělá všemi prostředky. Bylo to sice neomalené, ale zdálo se to upřímné. Hned zítra tě, princi, představím trojici vybraných dam, které se už několik staletí marně snaží o potomstvo. Pokud by se tvým přispěním podařilo jim pomoci, přineslo by to nesmírnou radost jak jim, tak jejich blízkým… Arrakiel oceňoval, že když už to musí být, ujal se toho Rex osobně a nehodil to na hrb někomu jinému. Byl rád, že Rex při rozhovoru s Rawantem dokázal být dostatečně taktní a že to choulostivé téma vyřešil úsporně a jasně, místo aby Rawa začal oblažovat popisem předností hejna dychtivých neplodných čistokrevných dračic, které na něj čekají ve frontě.
Rawantes reagoval tak toporně, jak to uměl jen on: Neočekáváš, Veličenstvo, že s nimi budu… spolupracovat… se všemi naráz, že ne?
Jakmile ho Rex smrtelně vážně ujistil, že to, jak se s dračicemi intimně sblíží, je čistě na něm, podíval se Rawantes vyděšeně na Arrakiela, z čehož Arri usoudil, že administrativu dostane na starost on. Pobaveně přikývnul. Popravdě, nedokázal si představit plachého Rawanta, jak si něco takového organizuje sám. Napadlo ho, že pokud budou ty dračice k světu, možná to nebude taková hrůza. Na to, aby překonal rozpaky, má Rawantes Arriho.
Přesně tak uzavřel debatu s Rexem Raw: S přispěním mého tajemníka, lorda Arrakiela Arci-Quinna, udělám, co bude v mých silách.
V té chvíli se Rexova pozornost zaměřila na Arrakiela. Arrimu se pod intenzitou dračího pohledu zježily chlupy na zádech. Jste mi nějak povědomý, lorde, řekl zamyšleně Rex. Neviděli jsme se už?
Arri ho bez uzardění ujistil, že nikoliv. Možná vás mate má podoba s otcem a strýcem. Myslím, že jste na sebe kdysi narazili, dodal obezřetně.
Jistěže ano, zapředl s mírnou dávkou jízlivosti Vikkason. Vás Arci-Quinny jeden nepřehlédne. To, co udělala má předchůdkyně sestřenka Drebedea vašemu strýci Wertexovi, bylo… ehm hanebné. Ovšem Destruktiel s Razzielem jí to oplatili i s úroky, takže si naše rodiny skoro nemají co vyčítat.
Z napjatého okamžiku Arrakiel vybruslil návrhem: Co kdybychom se od těch smutných míst historie pohnuli dál, Veličenstvo? Jsme teď tady a jsme ochotní spolupracovat. To je, myslím si, dobrý nový začátek.
Rex prohlásil, že o tom se s Arrakielem nepře. Arri si oddechl, jakmile se Rex začal bavit zase s Rawantem. Ti dva zapředli sofistikovanou debatu o metodách odstínění proti feentexovým paprskům. Podle toho, s jakým zaujetím diskutovali o typech a vrstvení pancířů, bylo znát, že mají hodně společného.
Arri už si tam připadal nadbytečný a vypařil se. Popravdě tajně doufal, že se tam Keren objeví, ale ona nepřišla. Nevěděl, jestli je víc zklamaný nebo rozhořčený. Aby zabil čas, civěl do žhavých dřevěných uhlíků a hlavou se mu proháněly vědomosti, které si z mizeonských škol o Erektiadu zapamatoval. Hostitelé si jich evidentně cení, protože dřevo na topení je na kamenitém Erektiadu vzácné. Na tenké vrstvě půdy roste jehličnatá kleč a odolná ostrá tráva, kterou spásá dobytek, jejichž masem se místní živí. Antropomorfní draci jsou od své přirozenosti bojovníci a kočovníci. Běžně cestují z jednoho světa smrtelníků na druhý. Vyhledávají ozbrojené konflikty. Zaplétají se mezi znesvářené strany a různými intrikami je podněcují k eskalaci napětí. Je to jejich způsob, jak čerpat od smrtelníků energii a zvyšovat hladinu interní magie. Domů přinášejí ženy, dráčata nebo vejce. Jejich kultura je prastará. Je založená na respektu k vůdci a rodové sounáležitosti.
Za zády zaslechl šelest. „Tady ses zašil,“ brouknul Rawantes. Posadil se na vedlejší polštář. Dlouho mlčeli a hleděli do plamenů. „Neplánuješ, doufám, že ji půjdeš hledat?“ prolomil ticho Rawantes.
Jo, přesně tak. „Ani nevím, kde bych měl začít,“ řekl Arri nahlas.
Rawantes se vědoucně usmál. „Něco takového ti v tom nezabrání.“ Vstal a plácl Arriho po rameni. „Pojď se mnou.“ Vedl ho k obrovskému oknu. Místo skla byla chvějící se membrána silového pole. Otevíral se jim pohled na noční Eriad. Tarrionin palác obklopený travnatou zahradou řídce porostlou zakrslými jehličnany se společně s dalšími nemovitostmi dračích aristokratů rozkládal na svahu. V údolí tekla líná řeka. Úbočí protějšího kopce dominovala silueta Rexova sídla osvětlená rudými a zelenými plazmovými lampami. „Ten barák má asi tisíc pokojů,“ řekl přísně Rawantes. „Každý je velký jak nádraží v Tupi-iranu. Všude se to hemží draky, kteří jen čekají, až vyvedeme něco nepřístojného. Tvá žena je někde tam. Takže mi, Arrakiele, teď hned slíbíš, že ji dnes nepůjdeš hledat. A já ti zase slíbím, že se na ni zítra přeptám. Najdeme příležitost, jak s ní promluvit. Ale nedovolím ti způsobit skandál, jasný?“
Arri frustrovaně zafuněl. „Musíš být pořád tak pitomě rozumný?“
Rawantes se hořce usmál. „Už jsem nadělal pitomostí až dost. Kdybych se nezavřel v té průrvě, naši příbuzní by zůstali naživu. Sari by zůstal naživu. Dax by nebyl v komatu…“
„Došlo by k tomu stejně,“ zabručel Arri. „Nikdo nemá pojem, jak se Trrisielovi podařilo k Padlým dostat. Nikdo nechápe, jak je posílil a nás oslabil. Myslím, že Sari neměl šanci. Dělal, co mohl, ale…“
Mlčky na sebe zírali. Ani jeden nemusel říkat, co se jim honí hlavou. Oba věděli, že velký podíl na zkáze Mizeonu má Moreta, protože to ona intrikovala a manipulovala, seč mohla, aby Daxe a Rawanta dostala od sebe. Ale Moreta nebyla tím faktorem, který Padlé posílil. Oba štvalo, že nedokázali předvídat, že tím skutečným žabákem na prameni byl odjakživa Trrisiel. Kdo ví? Možná se cítil ve stínu Moretiny výrazné osobnosti upozaděný, možná ho uráželo, že si jeho prvorozený vystačí sám a jeho druhorozený je vlastně kukaččí vejce, ze kterého se vyklubal reinkarnovaný metamorf. A jak tak na sebe Arrakiel s Rawantem zírali, ani jeden z nich nebyl ochoten přijmout tu třeskutou možnost, že jejich přítel Essius v Trrisielových sítích uvízl natolik, že není jisté, zda to přežije.
***
Těžké zlatem protkané závěsy, kterými byl interiér jídelního sálu v Rexově paláci rozčleněn, dávaly aspoň špetku soukromí a taky udržovaly tu trochu tepla sálajícího z plazmového ohřívače vloženého v prohlubni nízkého stolku. Arri se zavrtěl ve snaze udělat si na tvrdě vycpaném polštáři jakés takés pohodlí.
„Takže se s Rawantem znáte od dětství?“ ujistila se lady Dassana.
„Ano,“ odpověděl Arri. „Vlastně jsem ho zdědil od svého staršího bratra. Princ Rawantes a Sibiel jsou skoro stejně staří. Když ti dva chodili na univerzitu, ještě jsem nebyl na světě.“
„Musela to být cenná zkušenost, vyrůstat v jejich blízkosti,“ poznamenala vlídně Dassana. Byla vysoká a štíhlá, její pleť nebrázdila jediná vráska. Jen oči s jantarovými duhovkami naplněné zvláštním klidem dávaly tušit, že jí táhne na třetí tisícovku. Arri byl vůči ní zpočátku ostražitý. Jako Dorresonova sestra byla pro něj nebezpečná. Ovšem čím déle s ní komunikoval, tím více ho překvapovalo, jak příjemně se v její společnosti cítí. Zdálo se, že ta dračice je z nastávajícího sbližování s Rawantem stejně nadšená jako Rawantes samotný, ale bere to s grácií.
„To byla, madam,“ řekl Arri. „Popravdě s Rawantem jsem strávil mnohem více času než s bratrem, který je voják jako když vyšije a věčně mě jenom sekýroval. Rawantes je sice o dvě stě let starší než já, ale měl se mnou mnohem větší trpělivost. Taky mi pomáhal při studiu. Hlavně v technických oborech. Jenom díky němu vím, jak funguje pulzní generátor.“
„Přehání,“ ozval se sarkasticky Raw z opačného konce stolu. „Stále to neví.“
Arri po něm blýsknul pohledem. Rawantes se pokusil o vtip? Byl zjevně vděčný, že se může aspoň nějak vymanit z obležení. Nalevo od něj totiž seděla jedna rudovlasá dračice, napravo druhá, její identická sestra, která přímo nadskakovala nadšením. Cedissana a Venadda pocházely ze stejného hnízda a nezapomněly zdůraznit, že jsou o celých pět století mladší než Dassana. Vypadaly agresivně. Hned, jak je k nim správce uvedl, zabraly si Rawanta pro sebe s tím, že ony dvě jsou první v pořadí a nebudou ztrácet čas. Zprvu se zdálo, že Rawa bez jakýchkoliv skrupulí odvlečou ihned. Naštěstí ho zachránili sluhové s večeří. Jenže teď bylo po jídle a nádobí už odnesli.
„Slyšela jsem, že se zabýváte technickou vědou, sire,“ řekla Rawantovi Dassana. „U nás je to u vysoce postavených draků nezvyklé.“
„Naši princové studují jen vojenské disciplíny a diplomacii,“ dodala jedna ze sester.
Rawantes zakoulel očima a střelil po Arrakielovi prosebným pohledem.
„U nás je to obdobné. Raw si ale studium techniky vydupal,“ řekl Arrakiel, jakmile pochopil, že Rawantes v odpovídajícím intervalu odpovědět nestihne. Bylo to stejné, jako když chodil s Rawantem na večírky pořádané jeho matkou. Udržoval konverzaci, když si plachý Rawantes s těmi všetečnými ženskými nevěděl rady. „Jeho matka byla proti,“ dodal. „Ale moc s tím nezmohla, protože Rawův otec byl úplně stejný. Nevystrčil z laboratoří nos celé věky.“
Dassana se jemně zasmála. „Takže jablko nespadlo daleko od stromu.“ Z tónu její řeči i z plynulosti jejích pohybů čišela zkušenost věků.
„Mám ráda jablka,“ zavrněla jedna ze sester. „Krásně křupou,“ dodala a rozverně přejela nehtem s rudě zakončenou špičkou po hřbetu Rawantovy ruky.
Rawantes zbledl. Jeho čelist se napjala.
„Ještě lepší jsou pomeranče,“ řekla druhá ze sester. „Ve skleníku máme pomerančovníky dovezené ze Země. Právě zrají. Máme tam i altánek se spoustou polštářů.“ Výmluvně píchla prstem do tvrdého polštáře. „Jsou mnohem pohodlnější než tyhle. Co se tam podívat?“ Chňapla Rawanta za předloktí a táhla ho na nohy.
Rawantes vytřeštil oči a vykoktal: „Nnna tty pppolštáře?“
„No, mohl by ses podívat, jakým způsobem je vyřešeno zavlažování toho skleníku,“ vložil se do toho uvážlivým tónem Arri. V náhlém záblesku geniality mu došlo, že vyděšený Rawantes potřebuje jakoukoliv berličku. Jakýkoliv technický problém, o kterém by mohl uvažovat, aby se z toho nerozsypal.
„Skvělý nápad!“ rozzářila se druhá ze sester. Jako bodnutá vyskočila taky a hned se sápala po druhém Rawantově předloktí.
Rawantovy oči už nemohly být větší. Celým postojem a výrazem křičel o pomoc.
„Instalace tě přece vždycky zajímaly,“ řekl povzbudivě Arri. To zvládneš, signalizoval telepaticky. Nechej to na nich. Jenom se nebraň a všechno půjde přirozenou cestou.
***
„Myslíte, že to opravdu zvládne?“ prohodila s jemnou dávkou ironie Dassana, jakmile byl Rawantes dvojčaty odvlečen a závěs se přestal vlnit.
Arriho ani nepřekvapilo, že dračice jeho telepatickou zprávu zachytila. Ta ženská jej zaujala. Na jedné straně ho děsilo, jak je stará, ale na druhé straně musel uznat, že má něco do sebe. „To, sakra, doufám,“ zafuněl.
„Vypadá to, že vy byste si s tím poradil levou zadní,“ uchechtla se.
Arri se na ni zkoumavě podíval. Snad se s ním nepokouší flirtovat? Že by ji špatně odhadl? „Nejsem Dárcem života, madam,“ ohradil se upjatě. „A vážně si myslím, že Rawantes svůj úkol zastane. Dnešní i ty… příští.“
„Nejste Dárcem života,“ přikývla Dassana, „ale je tu ještě další překážka, že? Jste ženatý. S naší mladinkou princeznou Keren,“ dodala šeptem.
Do Arrakiela jako kdyby uhodil blesk. „Kdo o tom ještě ví?“ zasyčel.
Rozverný výraz na Dassanině tváři vystřídala vážná maska. „Jenom já. A pokud jste rozumný, tak to i zůstane. Znávala jsem vaši matku. Působila jsem na lyceu, když tam Izzel studovala. Tehdy ještě nebyla vdaná za Mizeonce, takže nám nikdo nemohl vyčítat, že se stýkáme. Pak se Izzel provdala za nepřítele Erektiadu a naše kontakty ustaly. Ale jednou jsme na sebe narazily. Na kavanském festivalu Fialových mračen.“ Dassana se zašklebila. „Pochopitelně jsme tam obě byly na zapřenou a naše rodiny o tom neměly ani páru. Bez ohledu na okolnosti jsme byly potěšené, že se zase vidíme. A Izzel se mi svěřila, že čeká druhé dítě. Že pokud to bude syn, bude se jmenovat Arrakiel Ysyan Arci-Quinn.“
„Takže Keren neví, že vy o mě víte?“ vydechl Arri.
Dračice zavrtěla hlavou. „Ne a je to tak lepší. Hrajete nebezpečnou hru, mladý muži. Kdyby se o vás dozvěděl můj bratr…“
„Ať se vám to líbí nebo ne, madam, já se syna nevzdám,“ skočil jí do řeči Arri.
Dassana si povzdechla. „To chápu. Měl byste ale vědět, že Dorre se zase nevzdá Keren.“
„Keren jsem nejspíš ztratil,“ řekl hořce Arri. „Ale Ysyan, to je něco jiného. Pokud to bude nutné, budu o něj bojovat. Vím, že teď to ještě nejde. Počkám, dokud Rawantovo poslání neskončí.“
Dassaniny hezky vykrojené rty se prohnuly ke smutnému úsměvu. „Oceňuji, že neplánujete vyvolat skandál právě teď, když jsme konečně dostali příležitost napravit náš demografický úpadek. Ale co pak? Uvědomujete si, že váš syn je drak? Ode dne, co se vylíhnul, ho Dorre nespouští z očí. To on ho učí všechno, co potřebuje drak znát. Ysyan Dorreho respektuje. To jeho pokládá za otce. Dorreson je voják – jako váš bratr. Když Dorreson to dítě sekýruje, tvrdí, že ho učí disciplíně. S největším potěšením mu vypráví válečné historky, ve kterých draci vystupují jako hrdinové a arcidémonům připadá role poserů a intrikánů. Myslíte, že když k němu nakráčíte a s plnou parádou mu oznámíte, že to vy jste jeho otec, že bude kdovíjak nadšený?“ Dassana naklonila hlavu na stranu. „Ó ne. Ysyan vážně nemá arcidémony rád.“
Každé slovo se do Arriho zabodávalo jako nůž. Nasucho polknul a přivřel oči, aby zadržel slzy, které se mu draly ven. „Mmmyslel jsem,“ zachraptěl, „že to Keren nedopustí. Copak je úplně slepá? Musí přece vědět, že jakmile se za vašeho bratra provdá a jakmile mu dá prvního potomka, udělá Dorreson vše pro to, aby místo prvorozeného získal pro něj. Všeobecně se ví, že Dorreson je celý říčný dát Rexovi korunního prince výměnou na vyšší podíl moci. Co by pak bylo s mým synem?“ Arrakiel pokračoval dřív, než stačila Dassana cokoliv namítnout. „Při vší úctě, madam, nebudeme si tu nic nalhávat. Spousta mladých draků zemře ve rvačkách dříve než se stačí poprvé proměnit. Když tomu někdo pomůže, dá se to těžko dokázat. Pokud bude Dorreson chtít, nezachrání Ysyana ani jeho dědeček. Strašně se na Keren zlobím, že našeho syna vystavuje takovému riziku.“
„Je extrémně zranitelná a ovlivnitelná,“ řekla Dassana, „ale myslím, že ví, co Ysyanovi hrozí. Pokud jsou klepy pravdivé, Keren s Dorresonem sice flirtuje, ale ještě s ním intimně nežije. Usuzuji z toho, že tím udržuje Ysyana v bezpečí.“
„Vy ji omlouváte?“ zasyčel.
„Je mladá a ocitla se ve světě, který je pro ni cizí,“ řekla Dassana.
„A to je má vina,“ vypravil ze sebe Arri.
Dračice Arriho lehce poplácala po ruce. „Myslíte, že mě to těší? Přesto nesmíte dát najevo, kým pro Ysyana jste. Dokud se o tom Dorreson nedozví, bude to fajn.“
„Očekáváte, že se budu jen zpovzdálí dívat?“
Dračice stiskla rty. „Pořád lepší než syna nevidět vůbec.“
„Musím si promluvit s Keren. Tak, aby to nebylo nápadné. Kde si myslíte, že by to bylo nejlepší?“
Dassana se ušklíbla. „Podle toho, jak vztekle ježíte obočí, soudím, že neustoupíte. Já v Eriadu normálně nebydlím a s Keren jsem se seznámila teprve nedávno. Není příliš sdílná k cizím, ale stačila se zmínit, že studuje farmakologii u profesora Kradussona. To je náš uznávaný bylinkář. Už v dobách mého mládí býval líný pachtit se po kopcích a ke sbírání bylin využíval studenty. Když jsem se Keren zeptala, jestli to Kradussona pořád drží, postěžovala si, že ji profesor úkoluje téměř denně. Chodí sbírat rebidník a střihonu na Klopené stráně. To jsou ty kopce, na které uvidíte, když se podíváte z terasy Tarionina paláce směrem na sever. Na byliny se chodí před východem slunce. Tou dobou většina erektiadů ještě spí.“
***
Arrakiela nepřekvapilo, že se Rawantes vrátil do Tarionina paláce krátce po něm. Dárce života se tvářil, jako kdyby narazil na mlžného běsa. Oči se mu leskly, ruce se třásly. „Mise splněna,“ vypravil ze sebe.
„Tak tomu říkám rychlovka!“ poznamenal přehnaně vesele Arri a v duchu si zhluboka oddechl. Lépe, než kdokoliv jiný věděl, jak moc je Rawantes nezkušený. „Jaký to bylo?“
„Kluzký,“ vydechl kousavě Raw a Arri si vzpomněl, že úplně stejně on odpověděl nedávno v obdobné situaci Nordenovi.
„A hlavně otravný,“ dodal Raw. „Nevadil mi ani… ehm… akt samotný, ostatně, trvalo to jenom chvilku. Nejhorší byly ty jejich kecy. Dokonce si hodily kostkou, která půjde jako první.“
Arri násilím zachoval vážný obličej. „Vsadím se, že Dassana a ty další budou mnohem příjemnější.“
„Díky, že mi to připomínáš,“ řekl kysele Raw.
„Musíš se na to dívat pragmaticky a politicky. Čím dřív to tu obděláš, tím dřív se vrátíš k Daxovi.“
Rawantes zrudl. „Jo, Dax. Pořád nevím, jak mu to vysvětlím.“
„A proč bys to měl dělat ty?“ Arrakiel se zlomyslně ušklíbl. „Daxovi to vysvětlí někdo jiný. Dozajista rovněž pragmaticky a politicky. Kupříkladu Sibiel. Tomu hnidopichovi to vážně přeju.“
„Je mi to líto,“ zamumlal Rawantes, „ale v tom… šfunku… jsem nějak pozapomněl zeptat se na Keren.“
„S tím si nelam hlavu,“ řekl Arri. „Všechno jsem se dozvěděl od Dassany. Hezky se z toho vyspinkej.“
„Aby to pomohlo, musel bych spát celé věky,“ zabručel Raw.
***
