Sibiel - 6. kapitola (IV. kniha série Návrat na Mizeon)
(Nový Mizeon, statek v Abderanské vrchovině).
Essius si otřel ruce od oleje, odhodil hadr a podíval se do police, ve které se bez ladu a skladu povalovaly vyřazené součástky. Někde tady by mohlo být ložisko, kterým nahradí to vymlácené. Hrábnul do dřevěné bedničky a zasněně se probíral matně se lesknoucími ocelovými dílci. Některé pokrývaly stopy rzi, na jiných ulpíval černý povlak spečených mazadel. Tady ve staré dílně se poprvé po nekonečně dlouhé době zase cítil skutečný. I když se kácejí chrámy a maso se rve od kostí, některé věci se nemění.
Zaslechl šoupavé zvuky za zády. „Och, tady jste, Vaše Veličenstvo,“ ozval se Ewertův podlézavý hlas. „Dostali jsme z Kernoku zprávu, že se zastavíte. Lord Trrisiel vás netrpělivě očekává.“
Essiova ruka ponořená v součástkách ztuhla. „Jistě,“ zamručel. „Vyřiďte mu, že tam budu za pár minut.“
Betonová podlaha se rozezněla ostrým chvatným ťukáním. Essius zaklel. Renoniny podpatky. Už ji měl za zády. Jeho hrudník obemkly její paže. O nos se mu otřela korvabenová vůně. „Co tady děláš?“ zacvrlikala. „Nechala jsem přichystat banket. Svolala jsem příbuzné. Všichni na tebe čekají. Tvá ochranka se krmí dovezenými ústřicemi a ty se hrabeš v železném šrotu?“
Obratně se jí vykroutil a pohodil hlavou k posuvným ocelovým vratům. Venku před budovou zarostlý kopřivami odpočíval vrak starého vznášedla. Přesně téhož stroje, který tolikrát opravoval poté, co ho zřídila manželka správce budov. Už se mu podařilo odloupnout promačkanou kapotu skrývající zdevastovanou pohonnou jednotku. „Jen jsem se díval, jestli jsou tu náhradní díly. Dalo by se to opravit.“
Nevěřícně na něj civěla a pak se rozhihňala. „Ty jsi neskutečný! Máš na starosti celou říši a zajímá tě zrezivělý vehikl.“
„To je moje vina, madam,“ ozval se snaživě Ewertes. „Měl jsem ten vrak už dávno dát sešrotovat. Ovšem v poslední době na to, jaksi, nebyl čas.“
„Nechci, abyste to dávali do šrotu, Ewerte,“ řekl umíněně Essius, zatímco si z opěradla ošoupané židle bral svůj nóbl kabát. „Odtáhněte to dovnitř. Až budu mít čas, dám to do pořádku.“
„Proč?“ vyjekla Renona.
„Protože chci,“ odsekl. Konečně se na ni zpříma podíval. V tyrkysově modrých šatech a kožešinovém bolerku, se složitě spleteným účesem, ozdobená šperky z platiny a diamantů vypadala jako skutečná královna. Možná, že by se k ní dokázal chovat příjemněji, kdyby její šedivé oči nesvítily agresivním chtíčem shrábnout vše, co jen lze, za jakoukoliv cenu.
Svižným krokem zamířil z dílny ven. Cupitavě ho doběhla a chytila ho za ruku. „Počkej na mě, ty blázne,“ zasyčela.
Essius se teatrálně rozhlédl po betonovém prostranství mezi průmyslovými budovami a jízlivě se uchechtl: „Nikdo tu není. Nemáš před kým se předvádět.“
„Jsi trapný,“ zasyčela. Zpovzdálí se ozvalo tlumené Ewertovo kašlání.
Essius vytrhl ruku z jejího sevření. „Jdu za Trrisielem. Budu s ním řešit technické záležitosti. Nic pro tebe. Nechceš si jít dělat vlasy nebo tak něco?“
„Létáš sem jednou za měsíc,“ vyčítala, zatímco poskakovala po jeho boku. „A místo abys šel za mnou, diskutuješ s arciknížetem nad projekty! Jsem tvá žena, Essie! Mám nárok…“
„Na respekt,“ přerušil ji chladně. „Jo, ten jsem ti slíbil. Nic jiného. Závazek dodržuju. Nebiju tě, neurážím, dokonce umím i slušně pozdravit, pokud se ke mně ovšem nelepíš jak sikkosí med. A jen tak mezi námi,“ dodal poťouchle, „dej si pozor na jazyk. Staré tituly byly zakázány už před rokem.“
Syčivě se nadechla. Se zadostiučiněním sledoval, jak se vyděšeně ohlíží za záda.
„Nic jsem neslyšel, madam,“ houknul rozpačitě Ewertes.
„Je fajn, že spolu držíte basu,“ poznamenal mdle Essius. Renona je sice královnou, ale má tu nevýhodu, že není zdejší. Nemá to s raisi Nubielova klanu snadné. Oni jsou po převratu první mezi prvními. Paradoxně proto, že jsou spříznění s ním. Celý jeho život se obrátil prdelí nahoru. Jak moc to všechno nenávidí! Včetně své patetické, zmatené a křečovité kvazi-manželky. Bylo až komické sledovat, jak nepohodlně se Renona v roli královny cítí. Ačkoliv se zoufale snaží působit úctyhodně, připomíná pětiletou holčičku, která se navleče do matčiny plesové róby. Co si vykoledovala, to má.
Prošel podél průčelí garáží a kráčel po panelové cestě k Trrisielovým laboratořím. I když nadále držel ostrý krok, Renona se na něj lepila jako klíště. Prudce zastavil. Kývnul na nezbytně přítomného Ewerta a křikl: „Můžete jít, Ewerte, já trefím.“
Ewertes cosi zahuhlal a dal si zpátečku. Když byli konečně z doslechu, otočil se Essius k Renoně: „Jdi pryč. Já tě tam nechci!“
Raisi se nerozhodně zakymácela na svých podpatcích. Její tvář se zkroutila studem. „Všichni se na tebe těší. Je tam tvá matka, jsou tam oba tví strýčkové, hejno synovců a neteří. Slib mi, že až u Trrisiela skončíš, tak přijdeš, ano?
„A proč?“ štěkl.
„Nemůžeš mě pořád přehlížet!“ vyjekla. „Všichni ode mne očekávají, že porodím následníka!“
Hořce se usmál. Už je to tu zas. Šílený šlechtitelský plán. „Pokud ho máš porodit, tak se o to postarej. Se mnou žádné dítě mít nebudeš.“
„Oni to… poznají!“ šeptla.
V té chvíli jí bylo Essiovi skoro líto. „Kdo? Debhátarové? Nebo nubielští raisi? Když budete ty a tvůj milenec držet jazyk za zuby, nikdo nebude mít důvod pochybovat.“
„Žádného milence nemám!“
Pohrdavě ji sjel od hlavy až k patě. Většinu života trávil zalezlý mezi stroji, ale i k němu dolehly útržky klevet. Ještě když patřila ke klanu Fezzielů, proslýchalo se, že spí jen s arcidémony. Říkalo se o ní, že dokáže zamotat hlavu každému. Potrpěla si hlavně na vyšší důstojníky císařské gardy. Uspokojovalo ji, když je štvala proti sobě. Ditrux by tolik nevyjížděl proti Sibielovi, kdyby za tím nebyla ona. Když přešla ke Klirenům, stala se nejen kapitánkou Igisiovy ochranky, ale i arciknížecí souložnicí. Pak se spustila s Igisiovým levobočkem Twenem, ale rychle toho nešťastníka odkopla, jakmile zjistila, že Igisius Twena nikdy neuzná za svého. Její historie byla tak pestrá, že přiznání, že nemá milence, Essia opravdu zaskočilo. „Fakt?“ bafnul. „Tak si nějakého pořiď. Hlavně mě s tím nezatěžuj!“
Otevřela ústa, aby něco namítla, ale on jen odfrknul a nechal ji tam stát. Naštěstí už za ním dál nešla. Trrisielovy laboratoře tonuly v randálu míchaček a řinčení nářadí. Kolem stávající budovy se to hemžilo dělníky. Nové zvukově izolované pavilony, bunkr s urychlovačem částic, zkušební střelnice, chvástal se Trrisiel minule. Jak se mezi nimi Essius proplétal, ti, kteří ho poznali, valili oči a blekotali pozdravy. Každému jen kývnul. Přestože se před ním někteří klaněli, připadal si tu stejně nemístně jako v Kernoku.
Trrisiela našel v laboratoři číslo pět. Arcikníže se motal kolem montážní jámy, ve které na membráně silového pole spočíval lesklý tebechet opatřený desítkami neježených tubusů. Při pohledu na věc, která kdysi zničila celé civilizace, Essiem otřásla zimnice.
Toto je důvod, proč jsi neutekl, připomněl si v duchu. Toto byl ten důvod, proč dopustil, aby ho arcidémoni měli za zrádce. Jediný tebechet, ze kterého se Trrisiel chystá replikovat další.
„Ten plášť,“ hekl Essius jako v tranzu s pohledem upřeným na matně šedý povrch. „Co je to za materiál?“ Mnohokrát se už snažil z Trrisiela dostat nějaké podrobnosti stran konstrukce. Starý jezevec byl zatím až netypicky opatrný. Ale Essius pevně doufal, že jednou se mu pochlubí, protože nebylo mnoho takových, kteří by tomu rozuměli a kteří by to dokázali ocenit.
Trrisiel se všetečně ušklíbnul. „Není to plášť. Celý stroj tvoří tytéž mycely. Každá se strukturou podobá živému organismu.“
„Nemá to vnitřnosti?“ podivil se Essius.
„Ani plášť ani vnitřnosti,“ ujistil ho Trrisiel. „Je kompaktní, a proto nezničitelný. Korpus je kompilátem mycel s infonovým jádrem.“
„Geniální,“ zaskřehotal Essius.
„Taky si myslím,“ zamručel potěšeně Trrisiel. Ukázal ke dveřím na chodbu. „Ale teď se pojďme posadit do pracovny.“
„Co tě ke mně přivádí, synovče?“ otázal se, jakmile se uvelebili do pohodlných křesel. „Další technický oříšek? Vždyť víš, že kdykoliv rád pomohu.“ Potěšeně se usmál a v té chvíli opravdu připomínal starostlivého strýčka a ne psychopatického šílence, kterým byl. „A co tě vlastně zdrželo? Kapitán ochranky mi tvůj příchod hlásil už před hodinou. Twena znervóznilo, že ses rozhodl po areálu pohybovat sám. Neměl bys je tak lehkomyslně odhánět. Tvé bezpečí nemůžeme podceňovat. Jsi přece král.“
„Zastavil jsem se ve staré dílně,“ houknul Essius. Jeho podstata reverzního inženýra se tetelila zklamáním, že se Trrisiel u tebechetu nezdržel déle. Ovšem věděl, že kdyby se vyptával víc, mohl by vzbudit podezření. Tak zase příště, krucinál.
„Nostalgie,“ povzdechl si procítěně Trrisiel. „Taky mě to někdy chytá. Ale musíme jít dál, hochu. Tak mi pověz, co se děje.“
„Jde o stavbu paláce. Nevychází mi statické propočty pro výztuž, kterou jsem zpevnil podloží. Vzhledem k tomu, že kráter zasypávali živelně a nehutnili, nemám jistotu, co to udělá, až to skutečně zatížím novými zdmi. Křišťálové bloky jsou sakramentsky těžké. Pokud by v podzemí zůstaly vzduchové kapsy…“
„Mohlo by se to hnout a stavba Paláce by popraskala,“ dopověděl Trrisiel. „To nechceme, přirozeně. Debhátarům by se nelíbilo, kdyby se symbol jejich triumfu zřítil jak domeček z kostek.“
„Chyba nastala už na začátku,“ vybafnul Essius. „Zaváželi to živelně, a hned začali budovat základovou desku. Přišel jsem na to až ve chvíli, kdy je stavba před dokončením. Chtěl jsem to rozebrat, ale Huat mi to zarazil. Tvrdí, že to probíral s Gromem a ten prohlásil, že je to v pořádku.“
Trrisiel pokrčil rameny. „Grom je pánem hlubin. Nejspíš ví, o čem mluví.“
„Myslím si, že neví,“ zavrčel Essius. „Není architekt ani statik ba ani geolog.“
„Ty také ne, holoubku,“ usadil ho mile Trrisiel.
Essius si vjel prsty do vlasů. „Nechci být tím, na koho Aisus svalí vinu, až se to posere. Oni se mezi sebou pořád hašteří. Co když to Huat s Gromem schválně vedou tak, aby se palác zřítil a oni pak mohli říct, že jejich návrh postavit ho na kamenném návrší v Osorenu byl lepší?“
„Že by ti tolik záleželo na jejich mínění?“ ušklíbnul se Trrisiel. „Vidím, že se do toho konečně začínáš vžívat. A neměj strach, já o tvých obavách Aisovi povím. Chodí sem docela často.“ Spiklenecky si zamnul ruce. „Máme podobné zájmy. Ten tebechet mi přinesl on. Prý trčel v muzejním depozitáři na Sunisenu. Skollové úplně zapomněli, k čemu ta věc sloužila. Věřil bys tomu?“
Tomu Essius uvěřil docela rád. Skollové své agresivní historické období nechali dávno za sebou. Ta epidemie skollí chřipky je přinutila se zklidnit. Tyto úvahy si ale nechal pro sebe. Vstal. „Tak to bylo všechno, co jsem chtěl. Půjdu.“
„Počkej, ty divochu,“ zastavil ho Trrisiel. „Jak pokračuje abderanský viadukt? Co ten problém s nedostatkem krodošího masa? Co personální záležitosti?“
Essius potřásl hlavou. „Víš toho víc než já sám, strýčku. Tak proč se ptáš?“ Měl co dělat, aby se nerozkřikl. Den ze dne mu dělalo větší potíže maskovat, jak moc Trrisielem opovrhuje. Protože jeho sobecké ambice a posedlost šmírováním dovedly Mizeon tam, kde je nyní.
„Protože bych to rád slyšel od tebe. Chci si potvrdit, že jsem vsadil na správného koně,“ odpověděl samolibě Trrisiel.
***
