Sibiel - 8. kapitola (IV. kniha série Návrat na Mizeon)
(Maharáví, Owianin ateliér)
Owiana Arci-Quinnová položila pájku a s přimhouřenýma očima hodnotila výsledek. Kovová plastika spočívající na podstavci vypadala na první pohled jako rozcuchaná květina až na to, že místo okvětních lístků měla štíhlé ostře zakončené ostny, které pod plným světlem hrály všemi barvami duhy. Owiana se zhluboka nadechla, odsunula mentální bariéry a nechala na sebe prostorový zářič plně působit. Na kůži cítila jemné brnění, jak se do její aury zabodávaly drobné jehličky zášti emitující z plastiky. Zatetelila se blahem. Ó, jak je to opojné! Když už musí něco cítit, raději toto, než stesk a stud. Zůstala by pod vlivem emotivní plastiky snad celé roky, kdyby ji nevyrušili. Dveře zavrzaly, ozvaly se kroky. „Co je zas?“ štěkla, aniž by se na příchozího podívala. Poznala ho prostým sluchem. Takto prkenně chodil jedině raisi Nerteg, kapitán ochranky domu Arci-Quinnů.
„Posílá mě kněžna Wrella, madam,“ řekl chraptivým hlasem. Zůstal stát hned u dveří a napjatě na Owianu civěl. Přicházel pravidelně a vyřizoval Owianě pozvání od její starší sestry, aby se připojila k rodinnému večernímu jídlu. Jednal s ní uctivě jako skollský úředník. Owianu štvalo, jak obezřetně se raisi v ateliéru rozhlíží. S jakou opatrností obchází vitríny s hotovými plastikami, aby ho některá nezasáhla. Owiana pokaždé Wrellino pozvání odmítla s tím, že nemá hlad. Nepotřebuje jíst, pořád má dost interní magie.
Sjela kapitána otráveným pohledem. Byl hubený, ale opravdu dobře stavěný. Ostré rysy jeho tváře splývaly s černo-stříbrnými ornamenty klanového líčení, ale při pečlivějším zkoumání bylo patrné, že jsou pravidelné a výsledek by po setření barvy působil hezky. Owianu napadlo, že Nertega vlastně ještě nikdy neviděla nenalíčeného. Žila s ním v jedné domácnosti tak dlouho, ale nikdy se nad tím nepozastavila. Přitom ostatní raisi potkávala na chodbách jejich domu s nahými obličeji běžně. S Nertegem se Owiana v posledních letech stýkala zřídka. Pokaždé se k ní choval s chladným odstupem, a ještě se to zhoršilo poté, co se provdala za Essia.
Když jí bylo deset, Nerteg ji a sestry vyučoval aritmetice, logice a geometrii. Už tehdy to byl vážný a zamračený chlap. Jeho přístup k výuce byl důsledně metodický. Zatímco Dirianu matematika nudila a Wrellu naopak vášnivě zajímala, Owiana do tajů rovnic nikdy nepronikla. Jediné, co jí bylo trochu blízké, byla geometrie, zejména geometrie těles a křivek. Místo rovnic se pokoušela na papír zachytit ornamenty z Nertegovy tváře. Klanové líčení raisi ji odjakživa fascinovalo. Každý klan používal odlišné barvy a na udržení neměnnosti vzorů měl šablony. Jediná šablona nestačila, protože vzory se měnily v závislosti na ročním období i účelu. Podrobnostem klanového líčení se raisi učili od malička a byla to snad jediná věc, do které jim arcidémoni nezasahovali. Pravidla líčení typická pro ten který klan si příslušníci klanu důsledně střežili, takže se nemohlo stát, aby se démon kupříkladu z domu Arci-Klirenů nalíčil jako někdo od Arci-Tassiů. Owiana se naučila detaily v motivech rozlišovat natolik, že arci-quinnské líčení nakonec dokázala reprodukovat a naučila to i Arrakiela. Ovšem podrobnosti týkající se líčení cizích klanů odhalit nedokázala. Jednou se na to po hodině matematiky Nertega zeptala. Chtěla vědět, jestli existuje nějaké společné portfolio šablon všech klanů. Nerteg odpověděl, že nic takového neexistuje, a dokonce to ani není žádoucí.
Jenže ona nedala pokoj. Chodila po městě, sledovala raisi ostatních klanů a zaznamenávala si detaily jejich líčení. Výsledky s Nertegem konzultovala. Počínala si tak úporně, že se ten zabručený raisi uvolil jí s některými detaily pomoci. Po čase nashromáždila úctyhodnou sbírku seřazenou do desíti složek podle vládnoucích domů. Naneštěstí ji s tím přistihnul otec a sbírku jí zabavil. Kdyby se to dozvěděli raisi ostatních rodů, udělali by binec! rozčiloval se. Ty vzory jsou symbolem jejich klanové příslušnosti. Není dovoleno je veřejně šířit. Ještě že mi to Nerteg řekl! Owiana se pochopitelně urazila a mimo to se na práskače Nertega neuvěřitelným způsobem naštvala. Neměla jsem v úmyslu nic šířit, bránila se otci. Jenom jsem chtěla ty šablony studovat. Jsou krásné! Otec měl tehdy tolik trpělivosti, že jí to vysvětlil: To, co vnímáš jako krásné, je zástěrka pro magický náboj, který ty ornamenty obsahují, drahoušku, a který se zdokonaluje za celá ta staletí, co je raisi používají. Klanové líčení jednak přidává dotyčným na přesvědčivosti při jednání se smrtelníky, jednak posiluje sdílení idejí mezi příslušníky klanu. Když raisi uvízne v průvlaku, nebo když se dostane do zajetí, trvá věčnost, než se vrátí domů, pokud se vůbec vrátí. Jeho rodina zatím funguje dál. Po návratu se vztahy přeskupují, citové vazby se lámou nebo aspoň zásadně mění. A právě líčení přetrvává a veškerý ten binec harmonizuje. Není divu, že jsou raisi na své líčení přecitlivělí.
Aby ji rodiče ukonejšili, přihlásili ji do speciální školy pro děti s uměleckými spády v Kernoku, čímž ji osvobodili od nenáviděné matematiky i od zamračeného Nertega. Mnohem později se jí otec přiznal, že než její sbírku šablon zničil, ukázal ji Nertegovi, protože kapitán má fotografickou paměť. Nemusíš se zlobit, že tvá práce přišla nazmar, kotě, řekl tehdy Destruktiel. Kdybychom to z nějakých nepochopitelných důvodů potřebovali, Nerteg to má v hlavě.
Věky pak Nertega míjela. Pokaždé před ní uhnul očima a uctivě ji pozdravil, ale prakticky spolu nepromluvili dvě desetiletí, protože k tomu nebyl důvod. Až teď si všimla, jak pronikavě zelené má kapitán oči a jak zářivě plavé jsou jeho vlasy – vždy přísně stažené do ohonu. Jak jsou jeho čelisti zaťaté. Hezky klenuté obočí je naježené. Svaly na jeho krku se napínají, jako kdyby v sobě něco dusil. Další takový, který jí pohrdá za to, že si zadala s Essiem?
Owiana se nadechla, aby mu řekla něco ošklivého, ale vtom se jeho tvář zavlnila. Slyšitelně zaskřípal zuby, jako kdyby s něčím bojoval. Co když ten výraz, který si doposud vykládala jako odpor, je dovedně skrývaný zájem? Někde v hloubi srdce pocítila zvláštní chvění. Ne. Po tom, jak ji Essius zklamal a rozerval, nemá zájem zaplétat se s nikým dalším. Ovšem to neznamená, že by ho nemohla využít. Možná, že Nerteg je přesně tím posledním kouskem k doplnění skládačky. Vlastně je to skvělý nápad.
Pořád stál a čekal na její odpověď.
„Vyřiďte jí, co obvykle,“ ušklíbla se.
Raisi ji obdařil decentní úklonou a chystal se k odchodu. Jeho oči svítily zvláštním zápalem. Owianu napadlo, jestli to není vlivem její nové plastiky. Pak ten nápad zavrhla. Nerteg stojí příliš daleko. Až ke dveřím emoční proudy nedosáhnou. Zatím. A co to vyzkoušet? Zjistit, nakolik se musí Nerteg přiblížit, aby ho to zasáhlo?
„Počkejte,“ sykla.
Nertegův ústup se zastavil. „Ano, madam?“
Owiana s mírnou dávkou úsilí odstoupila od plastiky zášti a ukázala na podstavec, na kterém spočívala socha naděje mající podobu čirikavy s roztaženými křídly. Jejím úkolem bylo podpořit potřebu otevírat se jiným. Navozovat atmosféru sdílnosti a porozumění. Owi ji uplácala v dobách, kdy šťastně žila v rodinném sídle a plánovala společný život s Essiem. Tato socha je jednou ze tří, které se jí podařilo odnést z Mizeonu předtím, než se všechno zhroutilo. Teď přišla vhod. Padeara ji už mnohokrát úspěšně využila pro sezení s arcidémony, kteří se po kolapsu nemohli dostat z depresí.
„Mám problémy tady s tím podstavcem,“ řekla. Pobavilo ji, že podobný trik použila kdysi na Essia. „Otočný mechanismus se zasekl. Můžete se na to podívat?“
Nerteg nakrčil obočí, až se ornamenty na jeho hladkém čele zvrásnily. „No, pokud myslíte, že to dokážu,“ řekl a přešel blíž. Sklonil se k místu, kde se v podstavci nacházel čep, na kterém byl umístěn otočný talíř. Opatrně talíř uchopil a sledoval, jak se otáčí. Nic s tím nebylo. Owiana ho pozorně sledovala a okrajově vnímala subtilní harmonizující emise linoucí se z plastiky. Přesně to pro něj potřebuje. Teď nebo nikdy.
Ve chvíli, kdy se chtěl narovnat a říct jí, že žádnou závadu nenašel, mu položila ruku na rameno. Ztuhl, jako kdyby jím proletěl blesk. Stála mu za zády a dýchala mu na krk. Druhou rukou ho jemně zatahala za cop. „Otoč se,“ šeptla.
Konečně se narovnal a toporně se otočil. Jeho trávově zabarvené duhovky se stáhly, zornice se rozšířily. Jeho oči byly teď spíš černé. Rty se mu chvěly. Vypadalo to, že je vyplašený a pod vlivem plastiky sdílnosti i zmatený. Chybělo málo a dá se na úprk. Owiana se rozhodla, že mu to nedovolí. Nepřestávala se ho dotýkat, její ruce se jen přemístily na jeho hrudník. Ten se teď roztahoval a klesal, jak usilovně démon nasával vzduch do plic. Owiana s překvapením zaznamenala, že se s rukama na jeho prsou cítí vysloveně příjemně. Byl o hlavu vyšší než ona. Sunula ruce výš přes jeho klíční kosti, až ho objala kolem krku a přinutila ho, aby k ní sklonil hlavu. Ústa měl mírně pootevřená, jeho dech byl trhaný. Dívali se jeden druhému do očí. Owiana se vypjala na špičky a přiblížila se rty k těm jeho. Jemně po nich přejížděla špičkou jazyka. Ucítila, jak se to velké tělo třese úsilím jí odolat. S vědomím, že nemá šanci, se k němu těsněji přitiskla. Zaúpěl, jako kdyby ho krájeli na kusy. Oba se zapotáceli. Jeho ruce, které doposud zaťaté v pěst visely u boků, se s prudkým trhnutím omotaly kolem jejího pasu.
