Slzy Netrebů - (Vykladač III) - kapitola dvanáctá
Poté, co se rozhorlený Hasirian odporoučel, Janis ještě chvíli počkal a pak se vrátil mezi společnost u projekční plotny. Trsuaha našel obklopeného hloučkem dvorních dam. Štěbetaly jedna přes druhou, ale i tak Janis zaslechl slova jako dobrodružné, tajné, sekta, fascinující, úděl…, přičemž Trsuah ani nestačil ty dotazy dementovat. Janis se spokojeně zašklebil. Klarisa už se tedy stačila pochlubit šťavnatými novinkami o skutečné podstatě kavanské mocenské hierarchie. Jen, ať ty dámy mají o čem žvanit. Nasadil vážný obličej, chytil Trsuaha za rameno a s omluvou jej od dam táhnul kolem dvorního traktu palácové budovy až ke zdi lemující pozemky. Gardisté u branky vedoucí na nábřeží zasalutovali a nechali je projít. Zvláštní, že v tu první noc tam nebyli. Že by je Wonoden odvelel, protože jim chtěl udělat prostor?
Oba mlčeli, dokud nevstoupili na most vedoucí přes řeku. Pak Trsuah začal hartusit: „Ty tvoje mystifikace mě jednou zabijou, Nisi. Tak pěkně se mi dařilo tahat z těch bab rozumy, než si jedna vzpomněla na ty kecy o tajné kavanské královně, co jí vyprávěla Klarisa. Potom se na mě sesypaly jak sikossy.“
„Ty můj chudáčku,“ řekl s falešným soucitem Janis. Došli doprostřed mostu a zastavili se. Voda v řece šuměla a k zeleným špionům v blízkosti břehů bylo na obě strany stejně daleko. „Jen počkej, až ti povím, co jsem dostal z Hasiriana.“
Převyprávěl obsah rozhovoru s Hasirianem a ještě dodal: „Myslím, že příčinou rozkolísanosti říše je neschopnost královny porodit další dceru jako náhradnici za vzpurnou Eryn. A taky si myslím, že s tím artefaktem Klarisa chce svůj hendikep nějak napravit.“
„Ha!“ vybafnul Trsuah. „Od začátku jsem tu žoviální ženskou podezíral! Takže fajn. Případ vyřešen. Co tu ještě děláme?“
„Jak to myslíš?“
„Máme jasně povrzeno, že informace z Aliance neunikají,“ durdil se modrák. „Už víme, že sůsy objednala Klarisa.“
„A jaký máme důkaz, holoubku? Když Klarisa všechno popře, což udělá, nemáme vůbec nic.“
„Aha,“ zabručel Trsuah, naklonil se přes zábradlí a plivnul do vody. „Chceš najít ten pohár a tím dokázat, že Klarisa lhala. Ale to je dost šílený úkol, holoubku. Trsuah prstem ukázal dolů ke zpěnené vodě. „Pod královským palácem jsou eketereny podzemních chodeb a v nich jsou stovky trezorů, ve kterých Klarisa schraňuje věci nakradené za pět století. Tvrdí, že to nejcennější má v archívu u své ložnice, ale myslím, že pokud tam něco má, jsou to padělky nastražené pro zloděje. Spíš bych čekal, že z toho archívu za ložnicí vede výtah do podzemí… Hledat ten artefakt by znamenalo prohledávat to podzemí s vědomím, že každý trezor je zabezpečený kreponovou kletbou. To je šílenství. Nedokážu si představit, jak bys to chtěl udělat bez královnina souhlasu.“
„Dej mi čas, na něco přijdu,“ ušklíbnul se Janis. „Však nespěcháme. Nezapomněl jsi, že kvůli Tenerisu potřebujeme tuhle misi zdržovat, co se dá?“
Sešli z lávky a zanořili se do spleti ulic na druhém břehu. Všude rostly spousty fytobiontů, proto raději o důležitých věcech mlčeli. Trsuah rozvláčně mlel o přednostech podniku Hřejivá náruč, ale když k té budově došli, nevzrušeně ji minul a pokračoval dál. Stejně tak ignoroval tři další hospody, kolem kterých prošli. Vypadalo to, že má nějaký konkrétní cíl. Nakonec Janise zatáhl do knajpy s názvem Řachanda, usazené pod podloubím na samém konci slepé ulice. Hrála tam tlumená rytmická muzika. V šeru u nízkých kulatých stolků se na lehátkách vyplétaných rákosem povalovali lichové a stromisté. Ti otrlejší do sebe klopili vahanský viterxx, slabší povahy popíjely finítovou šťávu říznutou cihusem. Snad všichni přítomní lichové něco pokuřovali. Cigára, doutníky, dýmky… A stromisté všechna ta oblaka kouře s rozkoší nasávali a zpracovávali. „Tomu říkám symbióza,“ poznamenal uznale Trsuah. Svalil se na volné lehátko a zamával na napůl průsvitnou číšnici, povlávající kolem sousedního stolu.
Janis si všiml, že číšnice má na nožkách obuté podobné boty, jaké viděl na Tenerisu. Kotníkové a krvavě červené botičky s vysokými nebezpečně zakončenými podpatky. Zvláštní. Tato běska vzdušného živlu se vznášela kousek nad podlahou a vlastně žádné boty nepotřebovala.
Připlula k nim, zvědavě si je oba prohlédla a vybafla: „Co to bude?“
Trsuah objednal dvakrát dvojitý vitrexx a misku cihusových šupinek a zálibně sledoval, jak se běska v parádních botách ladně vzdaluje.
„Proč jsme právě tady, Tahu?“ šeptnul Janis. Od té doby, co Trsuah akceptoval Janisovu pravou sahíjinsko-krenevskou identitu, přebíral iniciativu, jen když k tomu měl pádný důvod.
„Protože sem chodí zajímavé osoby, můj princi,“ odpověděl tajemně modrák. „Ale dokud tu nejsou, co si to shrnout? Víme, že Eryn by se nejraději přestěhovala na Riiberion ke svému otci Zmarovi, kdyby jí ovšem nehrozilo, že ji Zmarova právoplatná manželka, nejvyšší nasvětní bohyně Krassiona, promění v žábu. Zdá se ale, že princezna nakonec matčině žádosti o vnučku vyhoví, protože je, přes všechnu averzi k robustuanským tradicím, vlastenka…
Zlé jazyky uzavírají sázky, jestli si Eryn vybere Zefiriena nebo Wonodena, protože ti další dva nápadníci jsou jen stafáž. To znamená, že ne všichni berou v úvahu ten Zefirienův hendikep, o kterém mluvily ty tři dvorní dámy. Dělá to dojem, že většinová veřejnost o Zefirienově debaklu u Floena stále neví nebo věří, že Sior Zefiriena vykoupil. Měli jsme sakra štěstí, že jsme se k těm drbnám nachomýtli.“
„Wonoden je blbec,“ naježil se Janis. „Nechápu, proč se do toho montuje, když je ženatý.“
„Je především vlastenec,“ hájil kapitána Trsuah. „Reprezentuje reformní křídlo stromistů i lichů, kteří chtějí změnit zákony ve prospěch rozumnějšího rozdělení rolí mužů a žen.
„Tak fajn,“ vyštěkl záštiplně Janis. „Řekni rovnou, že je Wonoden mučedník. Protože Zefirienovi to jeho majitel z neznámých důvodů zakázal, oplodní ten idiot princeznu sám. Pro říši se obětuje! Hrdina!“
Trsuah se na něj zkoumavě podíval. „Nevím, co proti němu máš. Ten chlap je vážně formát. Vzpomínáš na Lenion? Brali jsme to ve válečných dějinách. Stalo se to prakticky včera.“
„Myslíš tu anexi Lenionu?“ ujistil se Janis.
Před pěti lety se tři vahanští generálové vzbouřili a rozhodli se udělat pro sebe. Jako novou základnu si vybrali satelit Lenion na pomezí systému Dervos. Dervosané si na ten malý svět nikdy oficiálně nevznesli nárok, ale měli tam těžařské osady a fabriky a celá města běsů. Vahanci tam začali dělat čistky a dervosané se, pochopitelně, bránili. Ale proti skvěle vyzbrojeným agresorům neměli šanci. Dervosská královna Assi-Siona se tedy vypravila na základnu Aliance do Leno-o-vinu, podala stížnost a požádala o zásah. Jenže šlo o pouhý bilaterální konflikt a bylo potřeba prověřit, jak to s těmi nároky na Lenion vlastně je, takže Aliance se dlouho rozhodovala, jak s tím problémem naložit, přesně podle strategie, že nejlépe se takový problém vyřeší sám. A zatímco Aliance váhala, vahanci na Lenionu směle řádili dál. Proto ztratil nevlastní bratr dervosské královny, princ Kher, trpělivost a požádal o vojenskou pomoc v sousedních systémech. Obrátil se na Mizeon, Sunnisen i Robustuu. A protože sousedé pochopili, že by se to mohlo stát snadno i jim, pomoc skutečně poslali. Spojené armády čtyř říší vahance z Lenionu hladce vyhnaly. Tím to mohlo šťastně skončit. Jenže to se nestalo. Když se Assi-Siona ze základny Aliance vrátila, strašně se na Khera rozčílila. Obvinila ho, že jako její nevlastní a nečistokrevný bratr neměl právo jednat se sousedy jejím jménem. Vůbec ji nezajímalo, že tím Kher zachránil tisíce životů. Ješitná Assi-Siona Khera obvinila z velezrady a dala jej okamžitě popravit. Vyhlásila pátrání po jeho dcerách a pro jistotu i po jeho sestře, princezně Ewerele a všechny předem také odsoudila k smrti. Bylo jasné, že královna tu záležitost využívá jen jako záminku, aby se nenáviděných příbuzných elegantně zbavila.
„Já ten příběh znám i od Ewerely,“ řekl Trsuah. Škodolibě se zakřenil. „Víš, to je ta agentka, které jsi…“
„Jasně, ty nádhero,“ zabručel Janis. „Které jsem vyrval to chapadlo. Kdy už mě s tím přestaneš mučit?“
„Nikdy,“ odsekl mile démon. „Ewerela tehdy před Assi-Sioniným hněvem utekla k Alianci. No a Kherovy dcery, Menisa a Triven, z toho vyklouzly sňatkem. Těsně před popravdou si je obě na základě prastarého zákona o Vyžádání vyžádal velicí důstojník spojenecké robustuanské armády. Jmenoval se Wonoden. Odvedl si obě sestry na Robustuu, oženil se s nimi, a dokud neumřeli…“
„Možná že je Wonoden hrdina, ale stejně je to blbec,“ zabručel umíněně Janis. Byl naštvaný a ani nedokázal zdůvodnit na koho vlastně. Možná na sebe, protože se nedokáže oprostit od emocí, které jím smýkají, ačkoliv dobře věděl, že do jeho práce emoce nepatří.
„Ještě jsem ti zapomněl říct,“ povzdechl si modrák, „že právě sem chodí princezna Eryn vypouštět páru. Tato hospoda slouží jako doupě opozice proti systému. Pokud by se k moci dostala Jadvina, nejspíš by z toho udělala agitační středisko na podporu mužské poslušnosti.“
Janis se rozhlédl kolem. „Pořád tu nikoho ze dvora nevidím.“
„Dočkej času,“ zabručel Trsuah. „Kněžna Darina se rozčilovala, jak je toto místo pro princeznu nevhodné a že nechápe, proč jí to královna trpí. A byla tak hlasitá, že to Eryn stojící s bratrem opodál musela zaručeně slyšet. Očekávám proto, že se sem dostaví aspoň natruc.“
Pak se otevřely dveře z ulice a v nich stál Wonoden. Místo kapitánské uniformy měl na sobě šedé sako se stříbřitým leskem. Jeho pleť už nebyla hladká, ale jemně zvrásněná. Mnohem více se teď podobal svému dědečkovi, Hasirianovi. Sebevědomí by se z něj dalo stáčet do lahví. Zůstal stát a rychle rejdil pohledem po osazenstvu hospody. Když spatřil Janise s Trsuahem, kývnul jim na pozdrav a hned zaměřil pozornost jinam, čímž dal najevo, že nemá v úmyslu se sbližovat. Pak konečně vešel dovnitř. Za ním přicházel Ginian, a pak se objevila Eryn s admirálem Zefirienem. I admirál měl na sobě civil a také on teď mnohem více vypadal jako stromista. Hned nato, dvě dívky, co si předtím tiše špitaly u stolku pod oknem, radostně vypískly, a běžely se s příchozími přivítat. Pověsily se Wonodenovi kolem krku a zasypaly ho polibky. Zdálo se, že mají v sobě něco kouzelného. Jindy upjatý robustuanský kapitán zjihnul a nadšeně jim něžnosti vracel. Pak se ty dvě objímaly s ostatními. Doposud zamračený Ginian se pobaveně pochechtával a dokonce i Zefirien se měkce usmál. Všichni společně se utábořili u dvou stolků v koutě. Chovali se jako doma, čísnice jim přinášely na stůl pití, aniž by se dotázaly, co chtějí.
„Že by to byly Menisa a Triven?“ šeptnul poťouchle Trsuah. „To máme štěstí, že neseděly blíž, když jsme o nich mluvili.“
Janis se snažil na Eryn necivět. Usazená mezi Zefiriena a Wonodena vypadala ztracená, přestože byla obklopena přátelskými tvářemi. Zdálo se, že oba stromisté na ni mluví současně a úporně se snaží jí cosi vysvětlit, ale ona jen mechanicky přikyvovala a tvářila se, jako kdyby chtěla být kdekoliv jen ne tady s nimi. Janis už chápal, proč je Eryn stále tak naježená. Být předmětem politických tahanic a ještě vědět, že všichni ti nápadníci, co se kolem ní rojí, tak činí ze všech možných důvodů, jen ne z toho správného, muselo být docela ponižující. Jak se tak na ni díval, byl ochotný udělat cokoliv, jen aby se usmála. Chtěl s ní něco sdílet, chtěl jí něco dát. Kašlal na povinnosti a překážky. Všechno, nač dokázal v té chvíli myslet, bylo, že se k ní potřebuje dostat blíž.
„Nisi, vzpamatuj se,“ zasyčel Trsuah. „Ta holka je mimo tvoje možnosti. Je smířená s tím, že…“
Jenže Janis už neposlouchal. Zvedl se a jako přitahovaný lanem kráčel k robustuanům. Všichni ztichli a zvědavě si ho prohlíželi. Janis se decentně uklonil a obrátil se na Wonodena: „Omlouvám se, že ruším, sire Wonodene, ale dosud jsme neměli příležitost si promluvit. Chci vás požádat o trochu vašeho času.“
„Co asi může chtít kavanský archivář po veliteli gardy?“ ušklíbnul se Zefirien. Obrátil se na Wonodena a oči mu škodolibě jiskřily: „Že ty v tom archívu tajně pročítáš nějaké sprosťárny?“
Wonoden znechuceně zasyčel, čímž dal najevo, že na Zefirienovy rýpance nehodlá reagovat. Vstal, tvrdě se na Janise podíval a řekl: „Nejsem tu pracovně, sire Ahrene, ale pokud si myslíte, že je to důležité…“ Pohodil paží směrem k Janisově stolku, u kterého se nespokojeně vrtěl Trsuah. Přešli tam a usadili se. „Co byste chtěli vědět, agenti?“ otázal se příkře Wonoden.
„Váš dědeček, princ Hasirian, vypověděl, že ten klíč od výstavní haly jste měl u sebe vy a že jste ho dal královně těsně před tím, než ho ona dala nám,“ řekl Janis, aniž by komentoval, že kapitán o jejich pověření ví.
„To je pravda,“ řekl Wonoden. „Pokud jste si mysleli, že královna měla možnost se po incidentu do haly nějak dostat, ujišťuji vás, že nikoliv. Krepponová kletba to prostě…“
„Dobře,“ přerušil jej Janis. „Předpokládám, že jako kapitán gardy máte na starosti i bezpečnost paláce. Je to tak?“ Když Wonoden přikývnul, Janis pokračoval: „Ten artefakt, který chtěl princ Rikkason předat Alianci, prý specificky vyzařoval. Domnívám se, že by bylo možno podle těch reziduí zjistit, kdo a jak s tím pohárem manipuloval.“
Wonoden vykulil oči. „A proč, u všech kořenů? Ta věc je zničená!“
„Mám důkazy svědčící o opaku, kapitáne,“ řekl prkenným tónem Janis. „Promluvte si o tom s dědečkem. Potvrdí vám, že věci nejsou tak, jak se jeví.“
„Co po mně chcete?“ zeptal se skřípavě Wonoden.
„To je snad jasné,“ řekl kousavě Janis. „Chceme, abyste nám pomohl ten pohár najít. Jistěže ho nebudete hledat cíleně. Královna přece prohlásila, že byl zničen a vy nesmíte zpochybňovat pravdivost jejích slov. Ale při preventivních kontrolách a obhlídkách v královniných trezorech a archívech byste mohl čistě náhodou na tu věc narazit. Předpokládám, že jste podobně disponovaný jako váš dědeček a že tedy emanace artefaktu rozpoznáte.“
„Chcete po mně, abych dobrovolně strčil hlavu do oprátky?“
„Ale vůbec ne,“ odsekl Janis. „Jenom zahrajete iniciativního blbce. Čistou náhodou při rutinní kontrole najdete trezor, z něhož ucítíte zneklidňující emanace. O zbytek už se postaráme my, protože budeme příhodně po ruce. To my královnu přinutíme, aby pro nás ten trezor otevřela. A čistě z principu, vy svou panovnici nezradíte. Jen dotáhnete plán, který měli váš dědeček s Rikkasonem, do konce. Zabráníte královně v činnosti, která ji ničí a ohrožuje její zdravý rozum.“
Wonoden se rozhořčeně narovnal. „Ale až se s tím pohárem zdekujete, Klarisa mě dá sežrat quekrakovi. A nejen mne, ale i osoby, na kterých mi bytostně záleží. Fakt skvělá vyhlídka.“
„Kdo je to quekrak?“ vybafnul Janis.
Wonoden si ho pohrdavě přeměřil. „Jste špioni a nevíte nic o quekrakovi? Asi vás moc často ven nepouštějí, co?“
„Quekrak je monstrum,“ vložil se do toho pohotově Trsuah, „Aloren Zlověstná Sedmá ho koupila od vahanského generála Tufa. Je to mnohokrát transformovaný sůs veliký jako nákladní vznášedlo. Primárně určený k popravám nesmrtelných. Nevěděl jsem, že ho tu pořád máte.“
„Naneštěstí ano,“ zabručel neochotně Wonoden. „A upozorňuju vás, že královna ho stále využívá. Naposledy to odskákala princeznina důvěrnice, kněžna Oona, protože nedržela jazyk za zuby a roznesla jistou fámu.“
„Netýkala se ta fáma, čistě náhodou, Zefirienova prokletí?“ zeptal se Trsuah.
Wonoden stikl rty, až zbělely. Jeho výraz potvrzoval, že se modrák strefil.
„Možná bychom si to celé měli trochu lépe vysvětlit, sire,“ řekl dobromyslně Janis. „Vy tvrdíte, že když nám pomůžete najít ten pohár, královna vás a vaše blízké popraví. Ale to se nestane. Když nám totiž pomůžete, seženeme pro princeznu Eryn toho správného muže - otce jejího dítěte. Takového, kterého jí královna i Rada Starších už jednou schválila. A navíc takového, se kterým se Eryn už jednou setkala a proběhlo to pro oba dobře. Jakmile dá Eryn královně vnučku, Klarisin nárok na trůn bude potvrzen a Jadvina definitivně vypadne ze hry. Klarise pak nebude tolik zatěžko se té myšlenky s pohárem vzdát. Myslím, že nechtěla, aby Rikkason zemřel. Prostě tu akci překombinovala a celé se jí to vymklo z rukou. “
Wonoden zůstal klidný, ale bylo cítit, že s ním lomcuje vztek. „Tak vy myslíte! To zní naprosto absurdně.“
„Všechno půjde pěkně ráz na ráz,“ trval na svém Janis. „Hlavně nebude zapotřebí žádných krkolomných…intimních… obětí z vaší strany. Ale nejdřív musíme dostat ten pohár.“
„Jakou mi dáte záruku,“ zavrčel Wonoden, „že to mou rodinu opravdu nesemele? Bez ohledu na Eryn, vy zmizíte s pohárem, ale my tu budeme žít dál.“
„Jistě, my dříve či později zmizíme,“ připustil Janis, „ale ten muž, který se sblíží s Eryn, s vámi dál zůstane v kontaktu. Budete pro něj rodina. A ujišťuji vás, že on své závazky k rodině bere vážně. Pokud by se Klarisa chovala nerozumně, pomůže vám. Pohrozí jí obviněním z paktování s vahanci a z Rikkasonovy vraždy. Víte přece, jak podrážděně Aliance reaguje na světy, co si notují s Vahanem. A erektiadský Rex? Možná měl s Rikkasonem spory, ale krev není voda. Své o tom vědí Arci-Tassiové na Mizeonu. Královna vás prostě buď nechá na pokoji, nebo ji donutíme abdikovat, a instalujeme na trůn Eryn.“
„To by šlo jen v případě,“ vyhrkl Wonoden, „že by Eryn už byla prokazatelně těhotná, a muselo by být jisté, že bude mít dceru.“
„Zařídíme to,“ řekl pevně Janis.
