Slzy Netrebů - (Vykladač III) - kapitola patnáctá
Z portálu se s Eryn vykulili v křivolakých a temných uličkách Duanzaná. Bylo už dávno po půlnoci. Kromě unaveného blábolení hrstky opilců, byl všude klid. Janis neochotně pustil její ruku a řekl: „Do paláce s vámi nemohu, ale doprovodím vás alespoň k řece.“
„Klidně mě tu můžete nechat. Umím se o sebe postarat. A ještě nechci jít domů.“ Její hlas zněl apaticky a smutně.
Rozhlédl se kolem. Ještě ji nechtěl opouštět. Hlava mu bzučela nevyslovenými otázkami. Před nimi se vinula ulička dlážděná plochými kameny ohraničená stěnami domů s vývěsními štíty. „Co se projít?“ navrhl. „Do rána je ještě daleko.“
Pokrčila rameny. „Hm, proč ne?“
Vydali se z mírného svahu. Šli tak pomalu a tak blízko, že o sebe občas zavadili rameny. Ale Janis se neodtáhnul. „Povězte mi něco o té vaší Radě Starších. Předpokládám, že jsou v ní samé ženy.“
„Jistě,“ ušklíbla se. „Je jich pět. A tři z nich jsou tak staré, že pamatují ještě poslední robustuanskou bohyni Kahalei. Byly u toho, když se vtělila do Zinajdy Zlověstné První. Ona jedniná nevyvanula, víte? Její podstata stále přetrvává v naší široce rozvětvené rodině.“
„Těch pět žen, to ony tvoří zákony?“
„Ne, to královna. Ale ony ty zákony schvalují, a to bez výjimky.“
„A ten úzus, který vaše tetička tolik adoruje, podle kterého má žena trojnásobnou hodnotu muže, a podle kterého jedině žena může být královnou, a podle kterého musí panovnice do pěti staletí vlády prokázat plodnost své následnice,“ řekl Janis. „Jak na ten se dívají?“
„Myslíte Kodex Kahalei. Vždyť ho pomáhaly napsat. Tedy ty tři. Ty další dvě jsou stromisty a přidaly se k Radě až po Velkém smíření za Liliny Zlověstné Páté.“
„Dobře,“ zabručel netrpělivě Janis. „Pomáhaly ho psát před tisícovkami let. Od té doby se spousta věcí změnila. Není možné, že se jejich názory změnily? A ty stromisty co? Ty jsou s tím úchylným úzusem také v pohodě? Zajímá mě, jak je možné, že jste to nechali dojít tak daleko. Těch pět babizen přece není všemocných. Kdyby jim panovnice předložila změny v zákonech, musí existovat nějaké páky, kterými je donutit, aby byly vstřícnější.“
Eryn se zastavila a zlostně se na Janise zamračila. „Mluvíte tu o zásadních dogmatech naší kultury. A šermujete tu metodami, které vypadají značně špinavě. Ani ve snu by mě nenapadlo něco tak hanebného použít proti…“
„To je možná ten problém,“ zavrčel Janis.
„Během dějin se vyskytlo několik královen, které se o změnu Kodexu pokusily. Naposledy má prababička Aviana Zlověstná Desátá. Chtěla ten legislativní nepoměr mezi pohlavími srovnat. Dokonce chtěla zrušit podmínku ženské následnice. Rada Starších jí tu novelu hodila pod nohy. Prababička se naštvala a na protest abdikovala. Potom se zamilovala do quosibana a zmizela s ním ve světě.“
Janis odmítavě pohodil hlavou. „Stalo se to, protože jste si ty babizny rozmazlili. Kdybyste na ně udělali bububu…“
„Cože?“ hekla a obočí jí vystřelilo až ke kořínkům medových vlasů. „Bububu? Jaké bububu? Co to je takové bububu?“
Když viděl, jak je rozčilená, uvolněně se rozesmál a chytil ji za předloktí. „Bububu!“ zasyčel. „Jste moc roztomilá, když jste zmatená, princezno. Víte to?“ Vysvětlil jí, co tím bububu mínil. Že měl na mysli ty babizny prostě zastrašit. Přinutit je akceptovat novelu zákona fyzickým násilím, výhrůžkami, vydíráním…
Uraženě se od něj odtáhla. „Jste přesně takový výtržník, jak se o vás říká.“
„A co se o mně říká?“ V podstatě ho to nezajímalo. Ale strašně moc chtěl vědět, co si z těch fám a dohadů vybrala ona.
„Že jste se vzbouřil proti bohu Tyneonovi. Že jste sahíjiny přinutil k rehabilitaci krenevů. Že jste se kvůli tomu nechal i upálit.“
Docela ho překvapilo, že si vybrala to málo, co byla pravda. „A to vám tolik vadí?“ zeptal se a jeho hlas nechtěně rezonoval napětím. „Víte, drahoušku, někdy se věci vyvinou tak, že to bez násilí prostě nejde. Někdy je třeba říznout do živého, aby se organismus uzdravil.“
Dívala se na něj tak zvláštně, až ztratil řeč. Snažil se nezírat na její ústa, ale nějak se mu to nedařilo. Zavrtěla hlavou a křehce se usmála. „Vlastně… mi … to … vůbec… nevadí,“ vypravila ze sebe. „Naopak. Vy mě fascinujete. Provokujete. Ohromujete. Jenom kvůli vaší rozporuplné pověsti jsem vás chtěla poznat. Co to ve vás jenom je?“
Strnule sledoval, jak natáhla ruku a velmi lehce mu přejela po čelisti. Jako pírkem. Pohladila ho?
Jedním plynulým tahem ji chytil kolem pasu a těsně ji k sobě přitáhnul. „Eryn,“ zamručel. „Jsi nádherná. Dobře víš, co se mnou děláš.“ Sklonil se k jejím rtům tak rychle, že jí nedal šanci uhnout. A ona je s povzdechem rozevřela. Líbal ji v té zastíněné uličce a bylo by mu jedno, kdyby se kolem prohnalo stádo jednorožců, kdyby vypuklo zemětřesení, nebo kdyby na ně z oblohy zaútočili desperáti z Vahanu… Pravou dlaní přejížděl po jejím hezky tvarovaném zadku, levou ji podpíral zátylek a zajížděl prsty mezi bohaté prameny vlasů. Boky se tiskl mezi její nádherná stehna, opojený a ohromený se o ni třel, aby jí dokázal, co s ním její blízkost dělá. Hlava se mu točila a hrudník duněl, krev mu burácela v žilách. Když ji líbal, dotýkal se jí, jako kdyby držel celý svět. Tak správně se necítil už věky. Vlastně ještě nikdy.
Ze sousední uličky se ozvalo blábolení a zpěv, jak se kdosi vracel domů z hospody. To Janise probralo. Neochotně se od Eryn odtáhl. „Půjdeme dál?“ zeptal se a hlas se mu třásl. Když mlčky přikývla a znovu se dali do pohybu. Pevně ji chytil za ruku a vrátil se k tématu jejich diskuse. „Takže předpokládejme,“ řekl, „že by panovnice, ať už kterákoliv, jenom ne Jadvina, předložila Radě Starších novelu Kodexu. V ní by narovnala poměry mezi pohlavími. Zrušila by to prokazování plodnosti. Podmínku o tom, že vládnout musí jen žena, by nahradila ustanovením, že vládnout může kterýkoliv potomek poslední bohyně. Jaké páky by se daly použít na babizny v Radě Starších, aby to nakonec odkývaly? Jaké jsou jejich slabiny? Z čeho mají strach? Na čem jim záleží?“
„Je jich pět,“ odsekla. „U každé je to jiné.“
„Fajn,“ zamručel. „Co sestavit seznam slabůstek ke každé z nich? Můžeš to pro mě udělat? Jestli tomu dobře rozumím, Hasirian, Wonoden i Ginian jsou na tvé straně. Můžou pomoct.“
„To máš pravdu,“ připustila zaraženě. „Dokud nebudu matce ukládat o existenci, jsou se mnou.“
„Zajímá mě tvůj bratr. Připadá mi poněkud otrávený. Býval takový vždycky?“
„Nelíbí se mu, jak se tu Jadvina roztahuje. Byl by odešel na Teneris za krenevy, ale upřímně se bojí o matku. Klarisa není ideální, ale vždycky se o nás dva starala. Nikomu z nás se nelíbí, co se s ní posledních dvacet let děje. To ten pohár. Nějak ji proměňuje…Siorova smrt tomu taky nepřidala a ta Riikasonova matku úplně dorazila. Nenech se mýlit. I když poskakuje a roztomile se tetelí, ve skutečnosti je úplně vyřízená.“
„Není divu. Rikkasonův konec jistým způsobem zavinila.“
„To už nám také došlo,“ přiznala poraženě. „Jedinou výhodou je, že dala ten pohár k ledu. Alespoň než jí otrne.“
„Právě,“ přisvědčil. „Proto jí ho sebereme. A nejen to. Přichystejte s Hasirianem tu novelu. A připravte seznam slabin těch babizen. Přinutíme je, aby tu novelu schlamstly. Pomůžu vám s tím, přísahám. Je jedno, jestli někdy v daleké budoucnosti po Klarise na trůn nastoupíš ty nebo Ginian. Důležité je, že Jadvina bude mít tou novelou zavřené dveře.“
„Zní to absolutně šíleně,“ vydechla.
S falešnou skromností řekl: „To mi říkají často.“
Měkce se uchechtla, ale zůstala zticha. Kráčeli kolem nábřeží k malému hájku, odkud bylo slyšet šumění vody. Janis tajil dech a užíval si její přítomnosti, protože stejně jakože brzy vyjde slunce, věděl, že to skončí.
Vedla je alejí vroubenou starými stromy k zídce, do které byla osazená velká tepaná brána. Pěšina z oblázků se vinula k prostranství s jezírkem a vodotrysky, za kterým se tyčila půvabná stavba z růžových kamenů. „To je chrám bohyně Kahalei,“ řekla. „Máti v něm káže každé novoluní. Jediný svatostánek na Duanzaná a taky na Robustue.“ Položila dlaň na bránu, šeptla zaklínadlo a těžké veřeje se rozevřely. „Někdy v noci sem chodím. Právě tady se Kahalei přenesla do prapra-atakdál-babičky Zinajdy. Mám pocit, že se nepřevtělila úplně. Něco tu z ní zůstalo. Když jsem tu sama, vnímám ve vzduchu takový zvláštní náboj. Často se cítím bezradná. Tady v tomto místě se mi pokaždé uleví.“
Kráčeli kolem jezírka k chrámu. Fasádu stavby zdobily reliéfy s historickými výjevy. Eryn ukazovala na ty nejzajímavější a vyprávěla, o čem pojednávají. Její hlas sladce rezonoval tím pustým místem, její pleť se v šeru měkce leskla. Janis by se na ni vydržel dívat a poslouchat ji celé věky.
Přišel na řadu reliéf Velkého smíření za Liliny Zlověstné Páté. „Lilina se provdala za stromistího krále Iru-Adea,“ vyprávěla Eryn. „Tím se naše rasy smísily a válka skončila. Byla neortodoxní a prozíravá.“ Uličnicky se usmála. „Tak trochu rebelka. Jako jediná královna dokázala vyjednat u babizen výjimku z Kodexu. Ira-Adeos byl slavný král a zkušený diplomat. Lilina moudře uznala, že tak dominantní a charismatický muž nikdy nebude ochotný deklarovat jí podřízenost. Aby mohlo vůbec nastat smíření, vydupala si u Rady Starších jednorázovou výjimku ze zavedených pravidel. Proto tito dva vládli společně a dokázali tím, že to vůbec lze. Jejich nástupkyně Frantea Zlověstná Šestá, se ale vrátila ke starým pořádkům. Snad proto, že neměla štěstí na muže, se postarala, aby se na tento úsek historie co nejvíce zapomnělo…“
„Frantea se vrátila ke starým pořádkům, protože neměla štěstí na muže?“ podivil se Janis. „Pěkně sobecké. Co když muži neměli štěstí na ni? Co když byla hašteřivá a panovačná? Pitomá a ošklivá?“
„Ošklivá určitě nebyla, pitomá možná, panovačná určitě,“ odpověděla naježeně Eryn. Janis mimoděk ucítil, jak se její ruka v té jeho zatíná. Zdálo se, že se její nálada změnila, jak se proud jejích myšlenek odklání. „Mám otázku,“ řekla. „Kdyby se nám ta revoluce podařila, a Klarisa by nemusela prokazovat mou plodnost, co by pak bylo se mnou?“
„Tvoje role matky další následnice vladařské linie by vůbec nepřišla na přetřes. Ty i Ginian byste měli rovné šance a záleželo by na vaší dohodě. Získala bys spoustu času. Byla bys volná.“
„Co potom znamenaly ty kecy o dítěti?“ zeptala se a hlas se jí třepil rozhořčením. „Proč jsi s tím vůbec začínal, když jsi to měl naplánované jinak?“
„Byla to čistě impulzivní reakce,“ řekl v rozpacích. „Nechtěl jsem, aby sis musela pořizovat dítě jen z povinnosti. S Wonodenem, Zefirianem, s kýmkoliv. Prostě mě ten váš defenzivní přístup, jak ten problém řešit, dožral. Pokud bys to dítě chtěla, mělo by to být s chlapem, kterého opravdu miluješ a ctíš a mělo by to být ze správných důvodů.“
Prudce vytrhla ruku z jeho dlaně. „Ó, jak jsi šlechetný!“
Rychle po ní hrábnul a znovu ji objal. „Neříkám, že tě nechci, sakra, protože to bych lhal,“ zachraptěl. „Ale musíš pochopit, že nejsem volný. Až potom, co jsem tě trochu líp poznal, jsem došel k závěru, že nejsi žádná trofej, kterou si strčím za klobouk. Jsi jiskřivá a břitká a úchvatná. Takové čachry si nezasloužíš. Zasloužíš si to nejlepší. A já zatím nemůžu zaručit, že bych tě mohl chránit, že bych ti mohl stát po boku v každé situaci, která by to vyžadovala, protože mám práci. Zkurvenou práci, ze které se zatím nemůžu vymanit, byť bych sebevíc chtěl.“
„Ordana mi řekla,“ špitla, „že ses upsal Alianci. To pro ně pracuješ?“
„Neměl jsem jinou volbu,“ zasyčel.
„Blbost! Víš, že kdyby ses se mnou oženil, museli by tě nechat na pokoji?“
„Vím,“ houknul. „Proto byla matka z té Klarisiny nabídky tak nadšená. Aliance dává agentům, kteří se přižení do královského páru, dispens. Je to v podstatě jediná legální možnost se z té organizace vyvázat se ctí.“
„Takže mě zase tak moc nechceš!“ zavrčela a pokusila se ho od sebe odstrčit. „Kdybys mě totiž chtěl, stačilo by se se mnou oženit, že. Ale to ty ne. Ty miluješ dobrodružství a intriky a spiknutí a čachry.“
Bylo to jako krotit mladé dráče. Přitáhl si ji k sobě tak pevně, až překvapeně vyjekla. Prsty promnul pramínek vlasů, co jí padal do tváře a zasunul jí ho za ucho. „Tak za prvé,“ zavrčel, „jsem tě tehdy ještě neznal. Za druhé jsem musel dostat z otroctví své příbuzné. Za třetí, existuje jistý úkol, který můžu splnit jen v případě, že jsem ve strukturách Aliance. To ale neznamená, že po tobě netoužím. Zoufale. Horoucně. Myslím na tebe každý den od chvíle, co jsem na tebe narazil v tom sklepě. Neměl jsem tušení, co jsi zač. Namlouval jsem si, že jsi nějaká lehká holka ze Smesmechova ansámblu. Přesto jsi mě uchvátila. Byl jsem na sebe naštvaný, že si ty myšlenky na tebe nedokážu zakázat…“
Ochabla a zajíkavě vydechla: „Taky jsem na tebe pořád myslela. I když se ode mě čekalo, že si vezmu Zefiriena. Tedy aspoň donedávna. Než vyšlo najevo, že mu to jeho majitel zakázal.“
„Tomu moc nerozumím,“ přerušil ji. „Měl jsem za to, že ten seznam uchazečů je kamufláž. Že ho Klarisa sestavila, aby udělala dojem, že se podřizuje pravidlům, ale že ve skutečnosti chce porodit dceru, kterou tě nahradí.“
Udělala bezmocnou grimasu. „Je to trochu víc komplikované. Tak já ti to vysvětlím.“ Vysmekla se z jeho náruče a ukázala k jezírku. Posadila se na lavičku, on se k ní přidal a vzal její ruce do svých.
„Moje matka byla před pětatřiceti lety na Riiberionu. A tam ji zaujal manžel nejvyšší bohyně Krassiony, bůh rozkladu Zmar. Klarisa si nikdy nic neodpírá. Líbil se jí, tak ho svedla, bez ohledu na to, co tím způsobí. Otěhotněla a Krassiona se to dozvěděla. Určitě jsi slyšel, jaká je Krassiona mrcha, ale v tomto případě docela chápu, že se chtěla pomstít. Mě nijak ohrozit nemohla. I v matčině lůně mě chránila Zmarova magie. Proto se zaměřila na matku a proklela ji tak, že už další děti mít nemůže. Klarisa se s tím smířila, protože už měla Giniana a pak mě. Ať je máti jakkoliv sobecká a vypočítavá, vždycky se ke mně a Ginianovi chovala pěkně. Zajímala se o nás. Dávala nám najevo lásku.“
„Ginian je mnohem starší, že?“
„Jistě. Když jsem se narodila, byl vyslancem na Bredeonu. Vyrůstala jsem společně s Wonodenem a Zefirienem. Zatímco Wonoden byl od malička lump, Zefirien byl ten zodpovědný. Jeho matka, kněžna Hanea, ho držela velice zkrátka. Byla oddanou vyznavačkou Jadvininy filosofie. Kdyby nebylo jeho otce, znal by jen povinnosti a poslušnost. To se změnilo, jakmile nastoupil do armádní přípravky. Sváděl holky, pil a hrál a rval se. Choval se jako urvaný z řetězu. A tehdy se to stalo.“
Opatrně jí pohladil po zádech. „Co?“
„Byla jsem to já,“ vzlykla, „kdo přišel s tím nápadem letět na Dvůr Zázraků. To já tam Zefa přivedla. Neměla jsem ani tušení, že tomu tolik propadne.“
„Je přece admirál,“ namítl. „Velí armádě. Vyžaduje disciplínu po podřízených, tak přece musí sám nějakou mít.“
„Před dvaceti lety, když se to semlelo, byl sotva poručík,“ houkla. „Floenovy kratochvíle ho nadchly. Zkoušel jednu ruletu za druhou, až se dostal ke Kolu Osudu. Snažila jsem se ho přesvědčit k návratu domů, ale on byl jak umanutý. Hrál tak dlouho, až se dostal do situace, kdy toho musel buď nechat, nebo vsadit sebe. Šílela jsem z toho! A prohrál. Pořád jsem si ještě myslela, že je to nějaký hloupý vtip. Že ho Floen nechá jít. Ale to se nestalo. Zavřeli ho, i když jsem ječela a vyhrožovala, nic jsem nezmohla. Dokonce mě deportovali domů. Po týdnu se vrátil. Na první pohled vypadal stejně, ale choval se jinak. Stal se důsledným, cílevědomým, soustředěným. Takovým, jakým ho jeho matka vždycky chtěla. Nikdy mi neřekl, co se s ním u Floena dělo dál. Jen mě ujišťoval, že nijak netrpí, a že je vlastně všechno, jak má být. Ale je jisté, že ho vydražili a že ho někdo koupil. Občas někam zmizel, a když se vrátil, jevil se roztržitý a měl v očích takový podivný žár. Paradoxně se během té doby stačil prodrat ve vojenské hierarchii až pod samotný vrchol.“ Sepjala ruce v klíně a drásavě si povzdechla. „Měla jsem kvůli němu strašné výčitky. Nevydržela jsem s nervy a vykecala jsem to tajemnství své přítelkyni Ooně. A ta to následně roznesla po paláci, až se to dostalo k Zefově matce. Hanea si už všimla, jak se Zef změnil. Libovala si, jak se polepšil, a že se konečně zajímá o kariéru a všude se chlubila, jak je poslušný a uctivý a jak dobře ho vychovala. Jenže když se dozvěděla, že příčinou je Floenova kletba, strašně se rozčílila, nejspíš proto, že to už není ona, kdo může Zefa kontrolovat. Udělala mé matce strašnou scénu. Ječela na celý palác, že to já jsem ji připravila o syna a že to mohu napravit jediným způsobem, a sice tím, že se za Zefa provdám a zplodím s ním dítě, kterým jí Zefiriena nahradím.“
„Tvá matka je přece královna a ta Hanea jen kněžna,“ namítl Janis.
Eryn se podívala na jejich spojené ruce. „Ještě než se Klarisa provdala za Siora, byly si s Haneou hodně blízké. Hanea toho na máti hodně ví. Pohrozila matce, že když si jejího syna nevezmu, předá Radě Starších seznam ukradených úlovků. Matce nezbylo, než jí vyhovět.“
„Pěkný hnus. A tobě to nevadilo?“
„Cítila jsem se kvůli Zefovi provinile, takže jsem to tak nebrala. Vezmi v úvahu, jak nás vychovali. Žena je vždycky ta rozumná. Muž je jen trochu šikovnější zvířátko.“
„Fakt roztomilé,“ řekl ponuře.
„Matka začala sestavovat tradiční seznam ženichů. Cíleně do něj vybírala adepty, kteří byli buď nějak hendikepovaní, nebo měli povinnosti se sňatkem neslučitelné. Jediný schopný z toho vycházel Zefirien. Naoko máti dělala, co od ní Hanea očekávala, ale to, že na ni Hanea má kompromitující materiály, ji popuzovalo. Ty dvě se znovu staly nerozlučnými. Vymetaly koncerty na Kavanu, výstavní síně na Riiberionu, recitační soutěže na Růžové Luzné. Jednou vzala máti Haneu na botanický výlet na Plenenské satelity a vrátila se samotná. Hrůza! Kněžnu Haneu pochroustal divoký quosiban! Nevím přesně, jak se to matce povedlo, ale zármutek hrála opravdu přesvědčivě. Haney a jejího vydírání se úspěšně zbavila, a má svatba se Zefirienem přestala být nevyhnutelná.“
„Jak na to reagoval Zefirien?“
„To je právě to, co mě rozhodilo. Nijak zvlášť to neprožíval. Choval se, jako kdyby se mu ulevilo. Pak tragicky zemřel první matčin manžel Sior. Máti byla opravdu hodně smutná a na pár let úplně pustila mé vdavky z hlavy.“
„Co bylo dál?“
„Byla jsem ještě hodně mladá, měla jsem čerstvě po studiích. Pustila jsem se do výzkumu artefaktů raně posperweonského období…“
„Ony nějaké existují?“ přerušil ji Janis. „Něco tak starého, že by se dochovalo do dnešních dnů?“
Mávla rukou a zasněně se usmála. „Jen střípky, ale o to jsou cenější. Studovat prehistorii je úplně jiné, než běžný historický průzkum. Spíš chodím po archívech a vyškrabávám špínu z trámů. Smetám šupinky pergamenů. Luštím náznaky mezi řádky…Je zvláštní, že nás ty události, ke kterým došlo před eóny, pořád ovlivňují. Dost mi to pomáhalo nemyslet na tu věc se Zefirienem. Protože i když máti Haneu odstranila, já jsem pořád cítila povinnost se o Zefa postarat. Brala jsem to jako svůj…trest. Na druhé straně mě dráždilo, jak laxně se k tomu Zefirien stavěl. Jako kdyby se ho to netýkalo. Soustředil se na kariéru. A v jistých intervalech se někam ztrácel. Bylo snadné se dovtípit, že chodí k raportu za svým majitelem. Jediné, co k naší společné budoucnosti občas poznamenal, bylo, že se mnou počítá, ale že není žádný spěch. Jenže čas, kdy musí matka prokázat plodnost své nástupkyně, se pomalu začal přibližovat. Matka začala být nervózní. Jadvina se začala naparovat a všem dokola slibovat, jaké to bude, až se ona posadí na trůn. Že se chce odvrátit od lehkovážného liberalismu, který tu zavedla má prababička a postará se o důsledné dodržování Kodexu. Všechny racionálně myslící robustuany to vyděsilo. Harisian, Rikkason, Wonoden a další na mě a Zefiriena začali tlačit, abychom se konečně vzali. A teprve potom Zefirien přiznal, že jeho majitel se k tomu sňatku staví nepříznivě, ale že ho možná obměkčí. Jenže čas pořád běžel. Tehdy jsem se strašně naštvala a vypravila se na Teneris. Za tebou.“
„Za mnou?“
„Byl jsi na tom seznamu. Dopsali tě tam hned, jak se rozneslo, že sahíjinka Grewina našla dávno ztraceného syna. Tvůj příběh mě zaujal. Život mezi smrtelníky. Kariéra Vykladače. Pikle s prokletými krenevy. Souboj o jejich svobodu. A smrt na hranici. Byl jsi jediný z toho seznamu, kterého jsem opravdu chtěla poznat. Poprvé jsem se s tebou nesetkala, protože jsi byl ještě v bezvědomí.“ Hořce se uchechtla. „Tvoje tehdejší kondice dokazuje, z jakých adeptů máti ten seznam sestavovala. Chlap v komatu. Pak jsem se vydala na Teneris podruhé a tehdy jsme se potkali v tom sklepě. Víš, jak to dopadlo. Vrátila jsem se s vědomím, že o mě nestojíš a znovu se zaměřila na Zefa. Udržoval nás všechny v naději. Natahoval to celé dva roky, až teprve předevčírem přišel s verdiktem, že jeho majitel mu ten sňatek definitivně zakázal.“
„Fajn. Proto se Wonoden nabídnul náhradou. Ale pořád nechápu, jak to celé souvisí s Klarisou a tím pohárem.“
„Jednoduše. Matka je možná povrchní a zdá se naivní, ale má neobyčejně vyvinutý pozorovací talent. Už dávno pochopila, to, co my vidět nechtěli. Poznala, že nás Zefirien tahá na vařené nudli a že se ženit nehodlá. Ale pořád potřebovala to vnouče. Naléhala na mne, abych jí ho konečně dala. Mlátila mi o hlavu, že jsem ztrácela čas se Zefem, místo abych hledala manžela jinde. Já jí zase vyčetla, že to ona mi sestavila seznam plný kriplů.“
„Fakt díky,“ zasyčel Janis.
„Promiň,“ špitla. „Musíš přece pochopit, jak to myslím. Celý rok jsme se kvůli tomu hádaly. Matka ječela, že je jí jedno, s kým si to dítě upletu. Hlavně ať to neodkládám, jinak vyhraje Jadvina a udělá nám tu z Robustuy vahanský cvičák. A tehdy jsem se šprajcla. Už jsem byla z celé té věci tak otrávená a unavená, že jsem jí řekla, že nejsem žádný zatracený inkubátor. Od té doby se spolu nebavíme. Proto se Klarisa rozhodla pojistit a začala zvyšovat hladinu své interní magie. Prostřednictvím Larionina poháru. Což je průšvih. Já vím.“
„Hasirian mi řekl, že s tou věcí experimentuje už roky,“ řekl Janis.
Pokrčila rameny. „To je docela dobře možné. Moc jsem ji nesledovala. Byla jsem posedlá potřebou Zefirienovi nějak vynahradit, co jsem mu způsobila. A pak jsem zase byla uražená, že o mě nejeví zájem. Cítila jsem se hrozně.“
„Nic tomu blbci nedlužíš, Eryn,“ utnul ji a hlas se mu třásl vztekem. Chytil ji za ramena a zatřásl s ní. „Nikomu nic nedlužíš. Potřebuješ změnit postoj k celé té záležitosti. Jsi to jenom ty, kdo má právo řídit tvůj život.“
Skepticky ohrnula ret. „Mám si vzít příklad z tebe?“
Provokovala jej a přesto fascinovala. Chytrá, pohotová, vtipná. Sebral všechnu vůli a pomalu se od ní odsunul. „Já mám svůj život pod kontrolou,“ zabručel.
„Vážně?“ vyjekla. „A kdo říkal cosi o zatracené práci, kterou musíš dělat pro Alianci?“
„Mám k tomu své důvody. Přísahám. Ale to mi nezabrání vám pomoct s Jadvinou a babiznami. Začněte pracovat na té novele a sestavte mi ten soupis slabin. A pospěšte si s tím. Zefirienovi nic neříkejte. Pokud je prodlouženou rukou jiné osoby, mohl by jí prozradit, co chystáme, a tím by to šlo do kopru. Hned, jak Wonoden najde ten pohár, promluvím si s Klarisou a začneme jednat. Nedovolím, aby ses musela obětovat.“
Její tváš se zavlnila směsicí smutku a vzdoru. „Ani kdyby to bylo s tebou?“
„Ani kdyby to bylo se mnou,“ přinutil se potvrdit, i když všechny jeho vnitřnosti bolely na protest.
