Slzy Netrebů - (Vykladač III) - kapitola šestá
Vyzbrojeni miniaturními dezintegrátory, leptodýkami a vrhači letannatových sítí kráčeli Janis s Trsuahem v královniných patách. Za nimi a před nimi se valil oddíl gardy. Klarisa cupitala nepravidelným tanečním krokem. Každou chvíli se zastavila, aby upozornila na obraz na stěně, kolem kterého právě procházeli. Tak jako jiní monarchové vystavují obrazy předků, holedbala se Klarisa podobiznami svých dvorních skladatelů a interpretů. Chrlila ze sebe jejich jména a díla v nekončícím sledu a Janis i Trsuah ji dávno přestali poslouchat.
Když konečně vešli do jídelny, Janis po očku zkontroloval Trsuaha. Modrák nasadil důstojný výraz, takový, jaký se hodí pro specialistu na historické tisky a hudební partesy. Janis ho napodobil a zaměřil se na společnost u stolu. Lichové byli navlečení v komplikovaných oděvních kreacích hýřících barvami podobni cukrátkům v Senedině krabičce. Stromistů bylo jen pět. Měli na sobě kostýmy strohých střihů a nudných barev, ale zato byli ověšení šperky. Náhrdelníky, náušnice, náramky, diadémy, čelenky a prsteny zkroucené ze stříbřitých drátů v kontrastu s jejich strohou garderobou dodávaly jejich zjevům takový nádech význačnosti a jedinečnosti, že barevně hýřící lichové v porovnání s nimi vypadali jako jejich chudí příbuzní. Společnost doplňovaly ještě další osoby, které podle fyziognomie a oblečení Janis zařadil mezi cizince.
Zatímco Klarisa spolustolovníkům představovala kavanského vyslance Ahrena a jeho tajemníka Kenise, klouzal falešný vyslanec po té pestré společnosti pohledem a snažil se zařadit, kdo je kdo. Ten zamračený černovlasý chlápek s jemně stříbrným nádechem kůže v rudé košili je tedy princ Ginian, syn Klarisy a zavražděného kreneva, prince Siora. Takže Janisův vzdálený příbuzný. Princ nevypadal, že se tu cítí šťastně. Není divu. Tady na Robustue moc možností k růstu nemá. Na trůn nedosáhne, protože je muž a ještě mu hrozí, že ho matka ožení s osobou, kterou nechce. Janis jej v duchu politoval. Škoda, že se Ginianovi nemůže představit ve své pravé podobě. Byl by mu řekl, že pokud se tu necítí spokojený, krenevové na Tenerisu ho rádi přijmou mezi sebe. Soukmenovce, který není zatížený dvěma stovkami let poroby jako ostatní, by král Diren na svém dvoře určitě využil.
Královna v prezentaci pokračovala, a Janis si přiřazoval jména z podkladů k živým osobám. Sotva zaznamenal, že ho číšníci manévrují k volné židli u stolu. Dvojici barevně nahastrošených šlechtičen, které si o něčem polohlasně šeptaly a vysílaly mnohoznačné grimasy přes stůl k trojici ošperkovaných stromistích dam, jejichž jména Janis vzápětí zapomněl, královna uvedla jako své důvěrnice a příbuzné. Dvojici stromistů, kteří se výrazně podobali Hasirianovi, královna představila jako své švagry, Hasirianovy bratry. Znuděně se tvářící šlechtičnu v elegantních jasně žlutých šatech s vlasy staženými do volného drdolu, a s pletí jasně dokazující stromistí předky, královna uvedla jako svou mladší sestru, princeznu Jadvinu. Snědého chlapa, jehož gesta svou vláčností připomínala šelmu, představila jako nápadníka princezny Eryn, Nidi-Ana, knížete z Brussedey. Další stromista s hrubě řezanými rysy oděný v strohé šedivé uniformě, je další nápadník - Zefirien kníže Nenedien, admirál robustuanské stíhací letky. A ten křehce vyhlížející modrooký blonďák v temně fialové blůze s výrazem zlobivého děcka není nikdo jiný, než poslední uchazeč, Sana Sana-Ton, syn předsedy bredeonského Konventu.
Pak se Janis s nepatřičným zavrzáním židle konečně posadil. Vzápětí se osoba, která byla až doposud zakrytá mohutným tělem robustuanského admirála, naklonila dopředu, aby se na něj podívala.
Ty oči. Tak zelené. Jako jarní tráva.
Janis se díval do tváře, která ho ve vzpomínkách pronásledovala poslední dva roky. Ta dívka, co s ní skončil ve Smesmechově skladu lahví. Co ta tu dělá? Otevřel ústa, aby se jí na to zeptal, když tu mu výhled na ni rozbil jeho dlouhý kavanský nos. Rázem mu došlo, že tu není za sebe. A že ta ženská, protože taková prostopášnice, co se spustí s chlapem, na kterého náhodou narazí ve sklepě, si na dívku jen hraje, ho v této podobě nemůže poznat. Možná proto se na něj dívá jako na přírodní kuriozitu s lehce zdviženým obočím, mimochodem krásně zalomeným, a ústy prohnutými do společenské grimasy zdvořilého odstupu, kterým se na dvoře maskuje nezájem.
„A na závěr vám, pánové, mohu představit mou dceru, princeznu Eryn, následnici robustuanského trůnu,“ řekla královna a pokynula k zelenooké divošce. Vyjadřovala se jásavě, ale byla v tom cítit jistá křeč. Podle toho, jak se Eryn na Klarisu podívala, si Janis pomyslel, že ty informace v podkladech sedí. Matka a dcera se příliš rády nemají.
Janis sledující trojici pokojových stromků s třásnitými modrozelenými listy umístěnou mezi dvěma okny mechanicky odkýval číšníkův dotaz, zda si přeje naplnit číši, stejně tak dovolil, aby mu něco naskládali na talíř.
Slova plynula kolem jeho uší, ale on je nevnímal, protože všechno, nač dokázal myslet, byla ta podivná přízračná noc na Tenerisu. Měl před sebou slyšení před Velkou devítkou. Plánoval sahíjiny přesvědčit, aby prolomili výsledky bitvy na Jestřábí hoře a zmírnili krenevský útlak. Neměl tušení, jestli se mu to podaří. Navíc se mu Tyneon a ostatní zdáli předpojatí, a byly tu náznaky, že už proti němu něco chystají. Hlavu měl napěchovanou pochybnostmi. Aby přišel na jiné myšlenky, vzali jej Mrrau, Kerris a Cinet na koncert a pak se nechal zatáhnout na Smesmechův bujarý večírek. A tam, ve sklepě, v pološeru, omámený výpary opojných bylin a roztěkaný lechtivou atmosférou, ji potkal. Vlastně do sebe narazili. Jakmile ji uviděl v těch kratinkých šatech, byl ztracený. Neřekli si víc, než tři civilizované věty. Ten zbytek… to, jak dál komunikovali, co spolu dělali, civilizované nebylo vůbec. Bylo to živočišné a primitivní a ztřeštěné. A epochální.
„…sir Ahren není nahluchlý, madam, opravdu ne,“ prodíral se k němu skrze šumění krve v uších Trsuahův hlas, „jenom se stále vyrovnává z ohromení nad nedozírnými hodnotami, které měl tu čest vidět v archívu Jejího Veličenstva. Abyste pochopila razanci jeho dojetí, musela byste vědět, že…“
Ostrý štulec loktem do žeber přinutil Janise heknout. „Reaguj, sakra!“ zasyčel Trsuah.
Janis zaťal zuby, odpoutal se od pohledu do zeleně a nasadil zarputile badatelský výraz. Aniž by se podíval směrem, kde seděla Eryn, s plnou vervou se obrátil k té všetečné osobě, která na něj skrze Trsuahův nos, zvědavě nakukovala. „Ehm, ano, madam,“ vykoktal. „No víte, jsem rozrušený, protože jsem v jednom oddílu depozitu vaší paní narazil na ok-sawonské palimpsesty…“ Významně zakoulel očima. „Asi si řeknete: No a co? Takových se v každém bredeonském antikvariátu povalují celé štosy. Jenže podle toho, jak je ten materiál zprohýbaný a popraskaný, soudím, že by ty pergameny mohly, přirozeně pod mladším textem - ve spodních vrstvách, obsahovat rudimenty Feustonova rukopisu. Chápete, co by to znamenalo, kdyby se má hypotéza potvrdila?“
Dáma absolutně netušící, o čem Janis mluví, (ne, že by to tušil on sám), jen toporně přikývla a přestala dotírat, což byl přesně jeho cíl. Ovšem jen vyklidila pole pro mnohem těžší váhu. „Jak dlouho se zde plánujete zdržet, sire Ahrene?“ otázala se Jadvina.
Janis se k ní otočil. Klarisina sestra si ho pátravě měřila pichlavýma temně fialovýma očima. Vypadala nádherně a vyvracela hloupé kecy o tom, že stromisté moc krásy nepobrali. Na rozdíl od neustále rozjívené královny působila důstojně a klidně. Přesto měl Janis vtíravý pocit, že pod tou klidnou slupkou bublá vřelý vulkán.
„To se dá těžko odhadovat, madam,“ přinutil se k odpovědi. „Archív je rozlehlý.“
„A nebude vás královna Isidea postrádat?“ nadnesla Jadvina a její hezké rty se vykrojily do jemného oblouku. „Když jsem u ní byla naposledy, pochlubila se, že připravuje rozsáhlou přestavbu Muzea partitur a dělala si starosti, aby se nic z těch pokladů nepoškodilo. Čekala bych, že v takovém případě nebude ochotná postrádat čelní experty. Nebo už je to snad hotové?“
Janis si horečnatě v duchu opakoval informace o dvoře královny Isedey, které studoval z podkladů a nadával si do blbců, že se to nenaučil důsledně. Nějaká zmínka o muzeu tam byla, jenom si vybavit…
„Stavební práce byly pozastaveny,“ ozval se pohotově Trsuah, „protože se hlavní architekt nepohodl s kustodem Aubreem ve věci způsobu ochrany deponovaných svazků. Naše královna, ať žije blaze, vyhlásila nové výběrové řízení. V době našeho odchodu ještě nebyly známy výsledky.“
Jadvina překvapeně zavrtěla hlavou. „Řízení na post kustoda muzea nebo architekta?“
Trsuah se provinile zašklebil a pokrčil rameny. „Přiznám se, že vlastně nevím, Vaše výsosti. Bylo kolem toho hodbě rozruchu.“ Pohodil hlavou k Janisovi. „Mého šéfa a mne spíše zajímalo, jak vysušit ty tři stovky partitutur, které mágové při rekonstrukci nechtěně promočili. Potřebovali zvlhčit stěnu, aby se z ní daly odloupnout vybledlé tapety.“ Trsuan se rozmáchl rukama tak doširoka, až sebou dáma po jeho pravici s heknutím trhla. „Místo mlhy vyčarovali povodeň. Byla to hrůza! Ani smrtelníci s těmi svými primitivními nástroji a nářadím by něco takového nevymamlasili. Dávali jsme to dohromady dny a noci.“
Jadvina chápavě přikývla. „No ano, to muselo být hrozné.“
Dáma po Trsuahově pravici zarputile nakrčila čelo a vyzývavě kývla na princeznu. „To je tím, že to měl na starosti chlap, Vaše Výsosti. Architekt,“ prskla.
„To je pravda,“ potvrdila neutrálním tónem Jadvina. Podívala se na Janise a dodala: „Kdyby vaše královna angažovala do té pozice architektku, nic takového by se nestalo.“
„Je vědecky prokázáno, že pro činnosti, ve kterých je nutno vykázat důslednost a aplikovat systémové řízení, jsou muži naprosto nevyhovující,“ doplnila Jadvinu se samolibým úsměvem ta druhá ženská. A nejspíš proto, že na ni Janis s Trsuahem hleděli poněkud zaraženě, pokračovala, aby měla jistotu, že to ti dva tupci opravdu správně pochopili: „Muži jsou ideální pro vysoký výkon v boji, například, ale rozkazy k tomu, co mají dělat, potřebují dostávat od žen. A veškeré pokusy to popírat, jak se o to zarytě snaží třeba ti burani z Erektiadu,“ významně se odmlčela a blýskla nepřátelským pohledem na svou sestru, královnu, „skončí tragicky. Dokonce i na takových světech jako Mizeon nebo Teneris, kde se všichni tváří, že jim vládne muž, je moc ve skutečnosti v rukou žen. Na Tenerisu je to měsíční bohyně Seneda a na Mizeonu arcikněžna Moreta Arci-Nubielová.“ Pak se ta nehorázná osoba koketně zavrtěla a poněkud mírnějším tónem dodala: „Přirozeně, nemohu pominout roli mužů v rozmnožování, ale to je chvilková záležitost, že.“
„Aha,“ hekl Trsuah a vyměnil si vyděšený pohled s Janisem.
Janis v té chvíli nevěděl, jak zareagovat, protože si nebyl jistý, zda to ta osoba myslí vážně nebo to řekla jako vtip. Ale zdálo se, že vůbec nežertuje. Ona i princezna Jadvina se tvářily naprosto seriózně a zjevně čekaly na jeho nebo Trsuahovu reakci.
Jadvina tázavě vyklenula obočí. „Vy tomu zajisté rozumíte. Určitě chápete, kde je vaše místo. Jinak by vás sem královna Isidea neposílala, že?
„Samozřejmě,“ zahuhlal Janis.
Následně on i Trsuah byli poctěni dlouhým zaníceným monologem té druhé ženské na téma absolutní duchovní, mentální i estetické nadřazenosti žen a naprosté méněcennosti mužského plemene, přičemž k tomu Jadvina občas něco dodala.
Nepokoušeli se do toho nadělení zasahovat. Nechali slova plynout, sem tam přikývli a soustředili se na jídlo. Janisovy oči se stále stáčely směrem k Eryn. S přivřenými víčky a zarputile zkřivenými rty krájela maso na talíři tak odhodlaně, jako kdyby porcovala hada, který uškrtil jejího milovaného psa. Vysílala do okolí takovou nepohodu, až bylo s podivem, že její sousedé vydrží sedět v klidu. Těžko říci, zda se tak tvářila proto, že ji vytáčely ty feministické žvásty, nebo proto, že prostě chtěla být někde jinde. Možná to, co tu předvádí, je obrazem její skutečné nevábné povahy. Potom ani není divu, že má problém se vdát.
Do dezertu se Janis přinutil akceptovat, že ta nádherná rozpustilá zelenooká běska, kterou potkal u Smesmecha ve sklepě, ve skutečnosti neexistuje. Byla to jen příležitostná maska, kterou si nasadila jedna jinak velmi nevraživá osoba. A vyrovnal se s faktem, že ta lstivá intrikánka je tatáž princezna, kterou mu dohazovaly matka se Senedou a kterou odmítnul, protože měl závazky jinde. Popravdě, i kdyby ty závazky neměl, stejně by jí dal košem v domnění, že Ordanina přítelkyně musí být nezáživná, jako Ordana samotná. Škoda. Mohl se alespoň podívat, jak Eryn vypadá, když mu to Seneda nabízela. Vlastně ne. Je dobře, že se nepodíval. Kdyby v té chvíli, kdy na Eryn v tom sklepě narazil, věděl, kdo je, rozhodně by ji nezatáhl do toho skladu lahví. Ne, že by ho něco takového nenapadlo, ale prostě by si to nedovolil. Nejspíš by se před ní začal natřásat, plácal by páté přes deváté ve snaze udělat dojem, až by ji zcela odradil.
Ale to je minulost. Teď je tu pracovně. Eryn je nedostupná. A vůbec. On je o to víc nedostupný. Agent v kůži kavanského vyslance. Svůj dlouhý nos může strkat jen tam, kde to bude zavánět intrikami a úklady.
Po večeři se královna přemístila do přilehlého salonku, aby si vyslechla přednášku jakési hudební teoretičky z Bredeonu o blahodárném účinku hry na kersilin. Janis usoudil, že jakákoliv přednáška o hudbě bude lepší, než dál poslouchat ty choré kecy Jadviny a její sekundantky. Sledoval znuděné nebo zaujaté tváře v sále a nebezpečně často se otáčel směrem, kde seděla Eryn. Měla na sobě dlouhé decentní temně modré šaty s cudným mělkým výstřihem, jejichž barva nádherně kontrasovala s jantarovou barvou jejích vlasů spletených do komplikovaného účesu. Ale on si nemohl nevzpomenout, jak vypadala, když ji viděl poprvé. Kratinká košila se špagátky na ramenou. Byla v tom pikantní a rozjívená, zatímco teď působila důstojně a nepřístupně. Janis si drásavě povzdechl, potlačil lechtivé myšlenky a přinutil se sledovat přednášku. Přednášející tvrdila, že hra na kersilin zmírňuje melancholii nesmrtelných. Tou melancholií měla zřejmě na mysli ataky deprese typické pro nesmrtelné unavené dlouhou existencí. Janis si myslel, že stejnou službu jako hra na onen klávesový nástroj by postiženým udělala jakákoliv tvořivá činnost, ale nechal si to pro sebe.
