Slzy Netrebů - (Vykladač III) - kapitola třicátá první
„Takže si to shrňme,“ houkl První. „Nabízíš, že zastavíš Únavu, prostřednictvím přestavby pravděpodobnostních linií. Je to tak?“
„Chci se o to pokusit,“ vypravil ze sebe Janis. Nic tak troufalého sice nenabídnul, ale v dané chvíli vycítil, že by nebylo dobré se s Igorem hádat o slovíčka. „Minimálně můžu zjistit, co ten proces způsobuje,“ dodal.
„To přece víme,“ odfrkla Anaera.
Janis překvapeně přimhouřil oči. „A co teda?“
„Únava je produktem přetížení richotonní pleteně ke kterému dochází pod vlivem zvýšení frekvence otevírání a zavírání hyperprostorových koridorů.“
„Ty koridory se přece využívají odedávna,“ namítnul Janis. „Už v dobách ztracených Vahanských bohů se po metaprostoru cestovalo bránami. Tehdy se richotonní pozadí nepřetěžovalo?“
„Ne tak často a ne takovým neuspořádaným způsobem, jako je tomu dnes,“ řekla zaujatě Anaera. Udělala rukama gesto, jako kdyby držela neviditelnou kouli. „Dám ti příklad: Představ si metaprostor jako dýni a hyperprostorové koridory jako jehly. Když do dýně píchneš velice tenkou jehlou, nějaké to propíchnutí její stěnu nenaruší. Jakmile máš tisíc jehel a pícháš chaoticky lhostejno kam, takže děláš pořád další a další díry, rostlinné pletivo se dříve nebo později rozcupuje a konstrukce dýně se zhroutí.“
„Portál je energetická záležitost,“ namítnul Janis. „Po použití se přece zavře.“
„Jasně, že ano,“ ušklíbla se Anaera. „To všechno, přirozeně probíhá na energetické úrovni. Ale každý zásah do richotonní pleteně zanechá stopu v podobě informace, že se to stalo. Uděláš díru a zase ji zavřeš. Realita vypadá na první pohled stejně, ale není tomu tak. Došlo ke změně stavu tam a zase zpět. A to si žádá energii, které se pomalu nedostává. Systém richotonní pleteně má vlastní sebezáchovný mechanismus a sám sebe reparuje, ale v poslední době to přestává stačit. Poškození se stalo natolik rozsáhlým, energetický deficit tak markantním, že systém musí získávat energii jinde. Využívá a přeměňuje pro tento účel infonovou energii nižších biologických systémů. Bere si hlavně smrtelníky. Na periferii takto vymazal celé civilizace a teď k tomu dochází i tady v centru.“
„A bez smrtelníků, jak je známo, se naše existence neobejde,“ dodal pragmatickým tónem další koordinátor a ostatní souhlasně zasyčeli.
Anaera přikývla. „Přesně. Řešením by bylo vytvořit systém trvalých energeticky vyvážených koridorů tak, aby se pletivo richotonního pozadí tolik nezatěžovalo a aby potřeba energetické kompenzace byla co nejnižší. Ale k tomu mělo dojít před sedmi, osmi tisíci lety. Teď je na to pozdě.“
„Takový systém kdysi existoval,“ dodala koordinátorka s oranžovýma očima, jejíž předloktí a krk pokrývaly zelené kovově lesklé šupiny, „ale přibližně před deseti tisíci lety, vlivem Ergejských válek, byl zničen a v dobách Wejnejské konsolidace upadl do zapomění.“
„Jo, psali to v Tupi-Iranských rozhledech,“ uchechtl její soused.
„Existoval v dobách starých Vahanských bohů,“ pokračovala zarytě šupinami zdobená koordinátorka, „a říkalo se mu Perweon. Čerpala jsem ze tří nezavislých zdrojů. Z výluhu paměti chapadla Merrikanské obludy, ze Sarvonových zápisků a z černých skříněk Flinského vraku. Že jsi ignorant, Kesele, za to já nemůžu.“
Janis to zpočátku poslouchal jako nebeskou sonátu. Spadl mu kámen ze srdce, když se mu tím potvrdilo, že jeho nevědomé výlety mezi pravděpodobnostní linie nemají se současnou krizí nic společného. Přesto se mu na popisu toho mechanismu, který Anaera předestřela, něco nezdálo. Jestliže má pleteň vlastní sebezáchovné mechanismy, proč selhaly právě teď? K otevírání bran v metaprostoru možná dochází častěji v posledním století, ale není to zase tak velký rozdíl od staletích minulých. Co mizeonsko-erektiadské války? Co skollské války? V těch dobách se hyperprostorem cestovalo ještě častěji než dnes. Až objev feetexových zbraní bohy přinutil se při cestách metaprostorem zaštítit a postavit si vesmírné lodě po vzoru smrtelníků.
Představil si metaprostor jako obrovský balón upletený z energie, ze kterého dírami utíká vzduch. No dobře, ty díry tam ve skutečnosti nejsou. Spíš jsou tam informace, že tam ty díry byly. Neexistuje informace bez energie, stejně jako neexistuje energie bez informace. V jeho hlavě se začala líhnout jiná teorie, od té Anaeřiny naprosto odlišná.
A koordinátoři se mezi sebou zatím dál přehadovali.
„…tak Sarvona popravili za velezradu,“ poškleboval se skeptik s knírem spleteným do dvou copánků, „paměť Merrikanské obludy je pomatený chaos, a černé skříňky nějaké dávno zničené civilizace…“
„Už mě to nebaví!“ prsknul Tanasi. Ukázal prstem na Janise. „Vždyť je to vyřazený agent! Musíme ho školit v teorii? Já jenom, že bych si šel zatím zdřímnout.“ Obdařil Janise znechuceným pohledem. „Kdyby sis nehrál na diverzanta, Vykladači, kdybys nepouštěl na svobodu smrtelně nebezpečné proroky, byl bys to dávno všechno věděl. Komplexní výsledky jsme zveřejnili před šesti týdny.“
„Nejsou smrtelně nebezpeční,“ ohradil se Janis. „Naopak. Jsou nadějí dát ten binec dopořádku.“
„Nesmysl!“ křikl Tanasi.
Ale Janis na jeho výbuch nereagoval. „Co ty díry nedíry něčím ucpat?“ vyjekl. „Něčím pořádným, co má hodně koncentrovaný informační potenciál. Něčím, co je nadupané energií i informacemi.“
„A co by to jako mělo být?“
„Předměty moci,“ řekl krotce Janis. „Vzácné artefakty. Čím starší, tím lepší, protože s prodlužujícícm se stářím jejich potenciál stoupá.“
„Něco, jako Larionin pohár?“ ozvala se Anaera.
„Kupříkladu,“ přisvědčil Janis. „Máte těch verků plné sklady.“
„Ty o tom musíš něco vědět, Vykradači,“ poznamenal kysele další koordinátor. „Kam jsi ho vlastně zašantročil?“
„Předměty moci?“ ozval se zamyšleně Igor. Zvědavě se na Janise podíval. „To je zajímavé, ale těch děr jsou miliony. A pletivo už se trhá takovým způsobem, že je div, že metaprotor ještě drží pohromadě.“
„Škoda, že nás to nenapadlo o pár staletí dřív,“ řekl kdosi.
„Ale prosím tě,“ houkl někdo další. „Předměty moci jsou solitéry. Každý je jinak starý, jinak nabitý, každý má jiný informační potenciál. A stejně jich nemáme dost.“
„V současném stavu by jejich použití krizi jenom urychlilo,“ dodal další koordinátor.
„Tohle nikam nevede,“ zašklebil se Tanasi. „Ukončeme tu frašku a vraťme se k evakuačnímu plánu.“ Ošklivě se na Janise podíval a dodal: „Ty udělej aspoň jednu užitečnou věc a řekni nám, kde najít krenevy. Jestli jsou opravdu tak silní, jako kdysi, pomůžou se stěhováním.“
„E-evakuace není řešením,“ procedil skrze zuby Janis. Z ničeho nic se mu zatočila hlava. Mžitky před očima ho přinutily pevně zavřít víčka. Uviděl chaoticky se svíjející jiskřivá vlákna v nekonečné a hladové prázdnotě. Tak nějak si vždycky představoval richotonní pleteň, kostru reality. Nebo to byly pravděpodobnostní linie? Nebo je to totéž? Nebo se jedno přeměňuje do druhého? Je možné, že to nikoho předtím nenapadlo? Kdyby ti pitomci studium Pravděpodobnostnho pole nezakázali…
„Jak to, že není?“ vyletěl kdosi.
„Informace a energie, dvě strany stejné mi-ince,“ zaskřehotal Janis. Musí to tak být. Nebyla to víra, ale jistota. Udělalo se mu špatně od žaludku. Chtěl před tím utéct, ale nemohl se ani hnout. Hrudník měl stažený, jako kdyby ho zalehl drak.
„Co tím, sakra myslíš, Vykladači? Ty sám jsi prý Aderawenovi nabízel krenevy na pomoc se stěhováním! Děláš si z nás srandu?“
„Te-ehdy jsem nevěděl, co vím teď,“ vypravil ze sebe ztěžka Janis. „Je-estliže se realita hro-outí, zůstává nic. A jak byste se chtě-ěli přes to nic dostat ně-ěkam?“
Katalyzoval salvu naštvaných výkřiků:
„A jak to, sakra, můžeš vědět?“
„Nesmysl!“
„Hoďte to postižené stvoření Launě!“
„Hned jsem si myslel, že to bude ztráta času!“
„Ticho!“ rozříznul ten mumraj Igorův hlas, ostrý jako axionitový střep. „Vykladač má pravdu. Nestačil jsem vám říct, jak jsem vlastně pochodil v Equíziu, že? Vůbec jsem se tam nedostal. Tři dny jsem se plácal na periferii. Pokoušel jsem se přejít do Equízia, do Vahar-ru, do Cionnea. A nešlo to, protože nebylo kam. Za předělem, nebo aspoň za jeho troskami, nic není! Žádné další světy!“
„To není možné!“
„Přece se nemohly vypařit!“
„Jsem přesvědčený,“ řekl ponuře Igor, „že ostatní světy pořád existují. Ale v současném stavu naší reality jsou pro nás nedostupné.“
Strhla se bouřlivá diskuse, ale Janis ji neposlouchal. Připadal si jako sopka, která musí každou chvíli vybouchnout. Vlákna pravděpodobnostních linií se na promítací ploše jeho vědomí nedočkavě větvila, splétala a stáčela do spirál. Vypadalo to, jakoby ho vybízela, aby je usměrnil. Znovu je vytvaroval. Dal jim strukturu, transformoval je vůlí a vytvořil z nich richotonní pleteň. Cítil, že pravděpodobnostní linie jsou dychtivé, ale jejich ochota po interakci nepotrvá věčně. Zdály se tak blízko. Možná by na ně mohl dosáhnout…
Zaměřil se na ně, aby to zkusil, ale… nešlo to. Připadal si jako mlsná rybka v akváriu snažící se skrze sklo polapit pavouka repetícího po zdi pokoje. Ale pak ho napadlo, že už to dokázal předtím. Kdyby to nebylo možné, nikdy by se nedozvěděl o Tesivel ani o Hedisově noci s Deem. Pokud jde o pravděpodobnostní linie, jsou vzdálenosti jen iluzorní překážkou. Tak v čem je potíž? Že by byl příliš unavený nebo rozptýlený?
…z výluhů se už nic dalšího vyčíst nedá…
A co vyzkoušet ten Trisielův návrh?
Genocidu smrtelníků? Taková zvěrstva podporovat nebudu!
Pár kusů z každé rasy bychom si nechali. Však by se zase rozmnožili…
… rozlušit tu kletbu Vahanských laboratoří…
Hlasy bytostí kolem nepříjemně drnčely a vytrhávaly Janise ze soustředění…
Není Vykladač trochu mimo? Podívejte se!
No jo, zešedl jak Senedina záclona. Skoro přes něj vidím.
Slabota. Launa se moc nepoměje.
Kdyby aspoň na chvíli drželi huby! Potřeboval něco, co ho uklidní, zregeneruje a posílí.
Dokázal by to předmět moci? Musel by být hodně starý. Starší, než krenevské žezlo. Šokovaně zalapal po dechu, když si uvědomil, že ho vlastně má.
Přidržel se hrany stolu, přinutil se zvednout těžká víčka a podíval se přímo na Prvního. „Do-okážu to rozpá-rané ple-etivo vyspravit!“ zakrákoral. „Po-otřebuju ze-esilovač. Pře-edměty moci. U A-alkeny. Kni-ihovna. Su-uni-senské technické no-ormy. Za kni-ihou vza-adu. Střřří-ípky Svá-áru. Při-ineste je.“
Igor ab-Niruvien nechápavě zavrtěl hlavou. „Střřří-ípky Svá-áru? Co to, sakra, je?“
Janis se drásavě nadechl, aby to vysvětlil, ale předešla ho ta šupinatá koordinátorka: „Střípky Sváru, nebo taky Slzy Netrebů. Ostatky nejstarších bohů z Tenerisu.“
„O něčem takovém jsem nikdy neslyšel!“ podivil se skeptik s knírem.
Tanasi Uneon zakoulel očima: „Je to jenom legenda pojednávající o sběru kostí.“
„Ale Sarvon je popsal jako kamínky,“ namítla šupinatá.
„Ty a ten tvůj mystifikátor Sarvon!“ uchechtl se kdosi.
Anaera se opřela dlaněmi o stůl a vstala. Když promluvila, vypadala zaraženě. „Tarana z Dervosu než zemřela, řekla, že Ten, kdo prolamuje hranice, smočí se Slzami Netrebů!“
Aderawen rovněž vstal. „A ten chlapec z Tenerisu, Trepenin syn, o tom mluvil taky.“
„Jak to víš?“ podivil se Tanasi. „Hedis z něj přece nic nedostal.“
„Oslovil jsem jiný zdroj,“ odsekl naježeně Aderawen. „Právě dnes. Ale stejně to nechápu.“
„Dost!“ utnul diskusi rázně První. „Aderawene, zaleť do Alkeniny kanceláře a podívej se po té knize. Jakže jsi říkal, že se jmenuje, Vykladači?“
„Te-echnické no-ormy. Vy-ydané nna Su-unisennu,“ vykoktal Janis. Hlava mu pulzovala bolestí, modlil se, aby to dál nezdržovali…
Aderawen zmizel a nezbylo, než počkat. Janis cítil, jak na něj všichni hledí. Jako kdyby byl cizokrajné nebezpečné zvíře. Zjistil, že když se nesnaží šátrat mezi pravděpodobnostní linie, cítí se mnohem lépe. Měl by toho využít, dokud to jde. Zvedl hlavu a vyhledal Igora a řekl: „Ještě než to udělám, potřebuji záruky.“
„Ejhle, jak se šarlatán otřepal,“ uchechtl se kdosi.
Igorova tvář připomínala zvrásněný balvan, ve kterém hořely dva filaové plameny. „Záruky?“
„Propustíte mou matku a omluvíte se jí. Propustíte Jeronýma, protože ten s mým činěním nemá absolutně nic společného. Amnestujete Trsuaha. Dělal jen to, co jsem mu rozkázal. Necháte na pokoji Trepenu a malého Ravense. Oficiálně uznáte krenevy jako svébytnou svobodnou rasu a potvrdíte jejich krále Direna."
Jeho podmínky vyvolaly další salvu námitek a nevole, zejména když trval na tom, aby záruky zpracovali písemně, protože, jak ironicky dodal, by nebylo divu, kdyby se „potom“ na něco z toho zapomnělo. Neměl co ztratit, tudíž jim řekl, že pokud mu nevyhoví, na všechno se vykašle a můžou to zkusit sami. Trval na tom, aby se to zapsalo na papír.
Aneara ho obvinila, že jedná nehorázně. Tanasi Uneon ho označil za ničitele metaprostoru. Koordinátor s copánkovým knírem za vyděrače a vykradače, jeho šupinatou kolegyni zase urazilo, že v takové závažné situaci řeší marginality. Igor celou dobu mlčel, pak vstal, vyčaroval si tlustou tužku a špičatým energickým písmem naškrábal Janisovy požadavky na plachu visící na zdi přímo mezi symboly a čísla znázorňující umístění Nouzových záchytných bodů Aliance v metaprostoru.
Potom se Aderawen vrátil a hodil na stůl váček se Střípky Sváru.
Když Janis rozvazoval šňůrku, třásly se mu ruce. Vysypal kamínky, komprimovanou schránku s Larioniným pohárem odsunul stranou. Nabral střípky do dlaní. Byly ohlazené dlouhým otíráním o sebe navzájem. Chrastily a mdle se leskly. Janis z nich necítil vůbec nic. V panice si vzpomněl, jakým způsobem o nich uvažoval na Robustue. Že nic necítí, ještě nic neznamená. Ale jak by ho ty střípky mohly smáčet? Měl by je snad přeměnit do kapalného stavu? Zkusí to. Napřel vůli stejně, jako když přetvářel matčino schodiště v hale. Nic.
Může mi někdo vysvětlit, co ten chlap dělá?
Třeba se modlí. Však víš, žil mezi smrtelníky.
Neměli bychom zapálit kadidlo? Nebo alespoň cihusové šustí?
Ty nějaký máš?
Janisův zrak dopadl na komprimovanou bednu. Vysypal střípky zpět na stolní desku, zadíval se na bednu a vyslovil dekomprimační formuli. Malá krychlička se zvětšila do původních rozměrů. Aniž by reagoval na poznámky z okolí, zkonstruoval v mysli odemykací kletbu a kreponový zámek povolil. Potácivě vstal a zanořil ruku do drenáže z lastexových ulit. Vytáhl na světlo Larionin pohár. Artefakt na rozdíl od posledního zážitku, sálal jako fokus konstruktivního typu, což jen potvrzovalo starou poučku fokusové magie, že minus a minus dává plus.
Janis nahrnul střípky z hromádky zpět do dlaní a nasypal je do poháru. Zase nic. Vložil do poháru ruce a…doposud pevná hmota se rozpouštěla a vsakovala do jeho kůže. Jemně to bodalo a svědilo, jako kdyby strčil ruce do mraveniště a postupovalo to přes paže k hrudníku jako záplava. Nebylo to ani horké ani studené. Až někde na hranici rozlišování tušil přítomnost emocí jako vztek, strach, dychtivost, sdílnost, smutek, které nebyly jeho, ale přesto mu připadaly důvěrně blízké.
V tu ránu přestal vnímat bezprostřední okolí a soustředil se na pravěpodobnostní linie na periferii metaprostoru. Snadno se k nim natahoval. Ohýbal je a splétal jako proutěnou kukaň pro slepici. A čím víc pokračoval, tím snadněji se mu to dařilo.
Uchopit, ohnout, přeložit, zatáhnout.
Uchopit, ohnout, přeložit, zatáhnout.
Uchopit, ohnout, přeložit, zatáhnout.
Uchopit, ohnout, přeložit, zatáhnout.
Jak pracoval, rozprostřený mezi myriádu světů, mimoděk zaznamenával, jak za jeho zády vybuchují mladé hvězdy a hroutí se ty staré. Vesmírnými pustinami raší a rozrůstají se větvičky fytobiontů. Na světech smrtelníků, jejichž civilizace byly vyhlazeny, se z kamenného spánku probouzejí quosibané.
Neměl pojem, jak dlouho mu to trvá. Nejspíš celá staletí. On si tu hraje na pletařku, ale co se zatím děje s jeho tělem? Necítil, že by nějaké měl. Že by vyvanulo? Nebo ho šoupli někam do skladu? Ještě aby tak po něm běhaly myši. Ale na Truo-fi myši nejspíš nejsou. Tak pavouci. Snad ho jednou za čas někdo zkontroluje a pavučiny omete. To by bylo fér. Se smutkem mu došlo, že Eryn už se určitě vdala za nějakého vzorného licha a porodila mu kupu dětí. Anebo taky ne! V úsilí dokončit práci co nejdříve, zrychlil. Vjemy, pocity, myšlenky se slévaly, zůstávala jedině vůle.
Pak bylo hotovo. Pravděpodobnostní linie přeměné a úhledně pospojované v richotonní pleteň. Teď jenom, jak se vrátit zpět? Je všude a nikde. Existuje a neexistuje.
Zmocnil se ho strach, dolehla na něj samota, zavalily ho tíha a chlad. Taková bude jeho další existence?
Sakra, to ne. Podobné pocity už kdysi měl. Když ležel zavalený v kesonském dolu. Nejdřív si vytvoř představu a pak do ní jako do formy nalej energii, říkala vždycky Qlea, když muvila o tvorbě. Že by to bylo tak jednoduché?
