Střípky sváru (kapitola dvacátá)
Aniž by se obtěžoval ohlásit, přenesl se Janis přímo k polymorfově rezidenci a zabušil na dveře. Otevřít přišel ten smrtelný doktor. „Muhaj vás už čeká, princi,“ řekl a šibalsky mrknul. Janise takové gesto překvapilo, ale odmítl nad tím přemýšlet. Neměl žádný zájem se s agenty Aliance přátelit. Byl uveden do pokoje plného velkých zrcadel, váz s květinami, křehkých zlacených křesel s naducaným tapicírováním a malých stolků vykládaných vzácnými dýhami a perletí.
„Líbí se vám tu, princi?“ přivítal ho polymorf, jakmile za sebou smrtelník zavřel dveře.
„Kvůli takovému nábytku by si akezonská královna dala useknout malíček,“ poznamenal Janis.
Polymorf usazený na lenošce u krbu se barevně zazrnil, pohodil falešnou paží směrem ke křeslu. „Posaďte se a mluvte.“
„Nevypadáte překvapeně, že jsem tady,“ řekl Janis.
„Taky nejsem. Popravdě mě těší, že jsem se ve vás nezklamal.“
To mohlo znamenat cokoliv. Janis si to vysvětlil tak, že Alianci neunikl mumraj v Erixině zahradě. Začal mluvit. Popsal okolnosti setkání s Trepenou v Sebassově sídle a přiznal, že bohyni poslal podporovat Direna na Tramis. Taky přiznal, že ji sotva před hodinou znova dostal z potíží.
„A proč jste ji rovnou nevzal sebou?“ přerušil ho polymorf.
„Proč bych to dělal? Je v bezpečí,“ odvětil Janis.
Polymorf se vlnivě z lenošky zvedl. „Vždyť jsem vám vysvětlil, že u Sebasse měla být dočasně. Dohoda zněla, že jakmile patřičně zeslábne, přebíráme ji my. Když už se vám podařilo ji odchytit, měl byste nám ji neprodlenně předat. Neudělal jste to. Jak tomu tedy mám rozumět?“
„Tak, že Trepenu Alianci nevydám,“ odpověděl Janis. „Chápu, že máte obavu z jejích schopností. Ona sama si je své destruktivní stránky vědoma. Ale protože potkala svého vyvoleného, je ochotna na sobě zapracovat. Nebude věštit. Stejně jako se já nebudu pokoušet o výlety do pravděpodobnostního pole.“
Polymorfova struktura se rozmlžila, částice jeho těla se od sebe na okamžik oddálily, až ztratil lidský vzhled a připomínal spíš různobarevně těkající homoli a vzápětí se zase smrskly jedna ke druhé. Že by emoce? Janis se přinutil zůstat v klidu.
„To nemyslíte vážně!“ zasupěl. „Vy se dokážete kontrolovat, Trepena nikoliv! V jejím případě jde o pudovou záležitost. Je nemyslitelné, že bychom ji nechali na Tenerisu. Ona je nebezpečná!“
„Každý může být nebezpečný, když ho něco nasere, muhaji,“ řekl Janis. „Trepenino věštecké nutkání je stejně pudová záležitost jako její nová vášeň pro jistého muže. Je poprvé v životě zamilovaná. Udělá cokoliv, aby s ním mohla zůstat. Je ochotná nutkání kontrolovat, jen k tomu potřebuje čas, aby vám dokázala, že to zvládne. Ten čas jsem jí poskytl. Jakákoliv nová věštba, kterou by vyřkla, by se spolehlivě zachytila na informační síti. Můžete si sám ověřit, jak se jí to daří.“
Polymorf se s mírným přeskupením dostal k nablýskanému příborníku u zdi a opřel se o něj. „Proč bychom to měli riskovat? Nemůžete být přece takový blázen, abyste čekal, že se s tím spokojíme. Je to nezodpovědné...“ Pak se jeho zrnité oči přezíravě přivřely. „Ledaže by hrálo roli, kdo je ten vyvolený. Kdo je to? Vy snad?“
Janis si dost dobře uvědomoval, že by na to agenti Aliance stejně brzy přišli. Takže se vydal s pravdou ven. „Krenevský král Diren.“
„No to je ten pravý!“ zasyčel polymorf. „Míšenec plný hořkosti a vzteku! Tvor posedlý pomstou!“
„Je to silný muž. A ví, co je důležité,“ oponoval Janis. „Kvůli němu se Trepena zklidní a on se zklidní kvůli ní. Najde motivaci dát své lidi do lati. Nasměruje je dopředu. Zabrání jim ve mstě na smrtelnících...“
„Krenevský král,“ polymorf to vyslovil, jako kdyby se mu ten výraz bytostně hnusil, „je tak jako tak na odpis. Vším, co činí, jen dokazuje, že není schopný strategicky a systémově myslet. Nedá pokoj, dokud toho smrtelníka, co ho má v péči, nedožene k tomu, aby pro něj postavil rituální hranici.“
Typický Diren, pomyslel si Janis. Samodestruktivní. Nahlas ale řekl: „Může se změnit.“
„Ale nepovídejte,“ zapředl polymorf. „Jak toho chcete docílit?“
„To nechejte na mě. Jediné, co potřebuji, je, abyste mi do toho nezasahovali.“
Polymorf se zatvářil jako poctivost sama, ale částice jeho těla těkaly tak rychle, až připomínal rozmazaný akvarel. Janis došel k závěru, že takto projevuje svou akutní nelibost. „Zasahovat?“ zaševelil tónem tak jízlivým, až Janisovi vyrazil na zádech studený pot. „Jak bychom mohli... Do vnitřních záležitostí systému přece nezasahujeme...“
„Myslím to vážně,“ uťal ho prudce Janis a vstal, protože atmosféra se zahustila natolik, že už v klidu sedět nedokázal. „Mám na paměti všechno, co jste minule řekl o Trepeně a o krenevech. Nepodceňuji to. Ale moje lhůta pořád ještě běží. Chci ji využít. Pokusím se dojednat pro krenevy slušnější podmínky. Ne, neohrozí vaše zájmy, to slibuji...“
V té chvíli se polymorf rozprsknul jako dětský hrad z kostek a znovu se zformoval na dosah před Janisem. „Nepřípustné!“ zasyčel. Jeho struktura se začala roztahovat a zplošťovat, až připomínal na hranu postavenou přikrývku, která se vlnila a kývala dopředu a zpět. Janis si připadal jako králíček, nad kterým se tyčí kobra. Podívaná na kmitající částice polymorfovy struktury ho podivně hypnotizovala. Zasáhla ho panika, když zjitil, že není schopen se pohnout. Dokonce ani nadechnout. Věděl, že musí rychle zareagovat, jinak ho to monstrum zabije, přesto jen bezmocně lapal po dechu. Polymorfův tvar mu připomněl něco povědomého. Ach ano, zvlněné podlahy a zdi v matčině vile po té, co se probudil z komatu a živelně přetavil interiér... Co by se stalo, kdyby totéž – jen při plném vědomí – zkusil s polymorfem? Co kdyby ten koberec svinul do ruličky? Potřeba nasát do plic vzduch ho trhala na kusy, ale nedbal na to. Vší silou, která mu zbývala, vyvinul a vyslal proti dece tvořivou myšlenku. Deka se překvapeně zakymácela. Janis zaskřípal zuby. Hlava mu praskala napětím, když se zaměřil na horní hranu koberce a představil si, jak se hmota kroutí a svinuje... Cítil, jak mu protivník klade odpor...
Vtom se rozletěly se dveře a kdosi křikl: „Tak dost! Oba!“
Janis odmítl vzhlédnout. Stále se soustředil na horní hranu koberce a tlačil ho k tomu, aby se začal rolovat. „On si začal,“ zasípal. A ejhle, mohl zase dýchat.
„Zabij ho!“ zařvala deka.
„Ne! To ty ho pusť!“ nařídil dece smrtelný doktor. Deka dál zarytě držela pozice a silou mocí odolávala dalšímu rolování. Navíc se jako na protest zabarvila do purpurova. Doktor neřekl už ani slovo, chopil se zlacené podnožky a vší silou jí proti dece mrštil. Nábytek se roztříštil a polymorfova struktura se zhroutila. Na mžik se objekt rozsypal jako hrách puštěný z hrsti, ale okamžitě se zase zformoval – tentokrát do velké levitující koule, jejíž částice kmitaly tak rychle, že se obrysy a hmota rozmazávaly.
„To stačilo, Mohi,“ zapředl hlubokým zastřeným hlasem Razziel.
Janis ani nezpozoroval, jak se do místnosti dostal. Najednou tam prostě byl. Rozvaloval se v křesílku v rohu a tvářil se jako kdyby si objednal v hospodě polívku a čekal, kdy mu ji přinesou. Janis došel k závěru, že tam byl už o začátku, jen prostě nebyl vidět.
„Ale on je...nebezpečný!“ křikl rozzuřený polymorf.
„Jistěže,“ houknul ponuře doktor. „Je nekontrolovatelný prvek. Ale zjevně není zákeřný. Na rozdíl od tebe. Přišel s návrhy, které by s trochou štěstí mohly být životaschopné. A ty jsi na něj hned jak na cizího. Zapomínáš, že na aktivní práci jsme tu my. Ty máš jenom shromažďovat informace. Zdá se, Mohi, že jsi tady příliš dlouho.“
„Protestuji!“ zasyčel polymorf.
„Jery má pravdu,“ zašklebil se Razziel. „Přišel jsi o zdravý odstup. Promluvím s Q a požádám ho, aby tě přeložil.“
Koule se zazrnila. Její částice se přesunuly a znovu zformovaly do stovek malých očí, které nenávistně zíraly na všechny strany. „Jestli budete žalovat, já budu taky!“
Janis se mezitím vzpamatoval. Překvapený, že hierarchie mezi agenty Aliance je úplně jiná, než si myslel, kecnul zpátky do křesla.
Mizeonec si vyměnil pohled se smrtelníkem, jako kdyby čekal, co on na to. Smrtelník udělal grimasu. Mizeonec přikývnul, otočil se k polymorfovi a řekl: „Můžeme se rozumně dohodnout. My tě necháme na pokoji v Jingivonu a ty necháš tady toho šikulu,“ pohodil hlavou směrem k Janisovi, „zkusit udělat to, co navrhuje...“
„To je hazard! Co když se krenevové dostanou mimo Teneris? Co když Trepena spáchá další věštbu?“ prskal polymorf, i když nebylo poznat ze kterého orgánu hlas vychází.
„Ještě jsme tady my,“ ušklíbnul se Razziel.
„Vždycky jsem tvrdil, že úplně krenevy zlikvidovat, by byla škoda,“ ozval se praktickým tónem doktor. „A taky je tu ta věc s bohyní plodnosti, že,“
Tím Janis získal odpověď na otázku, která ho hlodala už pěknou chvíli, a sice, zda agenti o Ixonině těhotenství vědí. „Ví o tom i Tyneon?“ vydechl. Toto potřeboval vědět dřív, než za ním půjde.
„Vzhledem k tomu, že to Ixona už stačila vyslepičit Smesmechovi, Erix i Fasiovi, je to jen otázkou hodin,“ řekl jedovatě polymorf.
Janis se pod upřeným pohledem stovky mrkajících očí otřásl. Nelíbilo se mu to. Sám viděl, že IIxona s Fasiem mluvila sotva před hodinou. I on sám toho od té chvíle stačil hodně stihnout, ale štvalo ho, jak rychle polymorf získává informace. Musí mít mezi sahíjiny špehy, to jinak není možné. Která zrádná sketa? Až se podivil, když se v něm vzedmula vlna patriotismu.
„Takže bych měl jít, dokud je Tyneon k jednání co nejpřístupnější,“ řekl Janis a vyrazil ke dveřím.
„Ještě minutku,“ zadržel ho Razziel. „Uvědomuješ si, že úspěch tvé mise je odvislý jenom na nějaké srdcebolné hypotéze o zamilované dvojici? Co když to vzplanutí mezi Trepenou a Direnem nevydrží? Co až plameny zhasnou a oni se vrátí ke starým manýrům? Kde bereš jistotu, že to bude fungovat?“
Janis se na démoního prince pozorně zadíval. Hledal v jeho hladké ostře řezané tváři nějakou stopu sarkasmu nebo zlomyslnosti, ale nenašel ji. „Jde o jednu starou věstbu. Trepena ji vyslovila před třiceti lety. Neřekla mi, kde ji vyslovila, ale soudím, že to bylo na Riiberionu. Její matka jí to vyložila tak, že pokud se zamiluje, zemře buď ona nebo její milenec. Já jsem to ale vyložil jinak.“
„Tak, jak se ti to hodí!“ obořil se na Janise polymorf, který u dávno hodil za hlavu obřadné vykání. „Zůstane jen jeden! Posuďte sami!“ hekl a začal recitovat:
„Šerými mlhami tápaní
ukončí lásky mé hledání
Krále prokletých stříbra jas
umlčí můj pronikavý hlas
V chaosu šílenství a vzdoru
Těžce nalézající oporu
Oheň zasnoubený s ledem
Až zůstane jen jeden.“
Janis se na kouli naštvaně podíval. Polymorf znovu prokazoval podivně dokonalé informační zdroje. Nesmí se tím vykolejit. „Jistě, že zůstane jen jeden,“ řekl rozšafně. „Z konfrontace ohně a ledu povstane jeden společný plán. Společná funkční koncepce.“ Aniž by bral dál polymorfa na vědomí, obrátil se k dvojici agentů: „To já jsem ta opora, kterou ti dva tak těžce shánějí. Takže jdu.“
„Pokud by to nějakým nedopatřením nevyšlo,“ zapředl nízkým hlasem Razziel, „musíš počítat s následky. Nic osobního.“
„Uvědomuju si to,“ odsekl Janis.
+++
Napadlo jej, že se ještě staví na Grewu a přesune Trepenu na hůře dosažitelné místo. Protože pokud o ní polymorf už ví, mohl by si pro ni poslat. Bude lepší mu to neusnadňovat.
Jenže ve včelíně bylo prázdno. Prošmejdil okolí, zaběhl i na břeh jezera, ale bezvýsledně.
Trepena byla pryč. Janis drtil mezi zuby kletby. Kam mohlo to třeštidlo zmizet? To si vybrala tu nejlepší chvíli.
Rozhodl se ještě poohlédnout u domu, i když nevěřil, že by Trepena byla tak pitomá a šla se podívat na bylinkovou spirálu.
Matčin dům byl pustý. Nejspíš jsou všichni ještě v Erixině zahradě a klevetí o nepodařeném zátahu.
Klevety. No jasně! Síť! Janis se zadíval na temnou oblohu. Vlákna se mihotala. Okamžik byla jasně zřetelná a pak zase mizela. Chvíli trvalo, než se na ně naladil.
... jako kdyby ji prohnali roštím.
Slyšel jsem, že je to cizinka.
Viděl jsi, co má na puse? Ideada tvrdí, že se to nosí na Kreponemu. Zdá se mi to dost nepohodlné. Pozeptám se Seobhan, kde se to dá sehnat...
„Janisi!“ ozvalo se z houští.
Okamžitě se odpojil.
Větvičky zapraskaly, a vynořila se Vivon. Zezadu ozářená lampou nad dvorním vchodem působila jako zjevení. Přiběhla k němu a jako kdyby se chytala záchranného lasa, skočila mu do náruče, kterou stačil rozpřáhnout. Nepřemýšlel. Pevně ji k sobě přitiskl. Byl to skvělý pocit, držet ji tak blízko. „Co se děje, stříbrnko?“
„Byli tu před chvílí. Tu dívku z včelína odnesli,“ vyrážela ze sebe. „Lijana tě udala! Emdewon poslal krixy a Henrex přidal svoje psy.“ Pak se odtáhla. Vypadala vyděšeně a zoufale. „Musíš utéct. Tyneon chtěl vyhlásit štvanici, ale Grewina se nabídla jako rukojmí. Tvrdí, že je to nedorozumění. Že určitě přijdeš a všechno vysvětlíš. Zatím poslali zprávu po síti, ve které tě vyzývají, aby ses okamžitě dostavil do soudní síně.“
Janis roztržitě vypustil vzduch z plic. Chtěl ji dál držet. Chtěl z ní strhat šaty. Líbat tu jemnou stříhrnou kůži. Ohnout ji přes lavičku a ošukat ji. Tak sladké a tak nerozumné. Sakra, musí se dát dohromady. „Chytili ji?“ hekl. „No, to je průšvih.“
„Uteč!“ sykla. „Někam daleko, kde tě nebudou hledat. Co třeba brůsská soustava? Mrrau by ti pomohl!“
„A Trepenu nechám Sebassovi? Nikdy!“
Její jasná tvář se zavlnila vzdorem a smutkem. „Záleží ti na ní?“
Zvedl obočí. „Na Trepeně? Ne tak, jak si myslíš.“ Naposledy se na ni podíval. Natáhl ruku a lehce ji pohladil po tváři. „Díky za zprávu. Jdu na ně.“
Její štíhlé prsty se mu zaryly do předloktí. „Počkej!“ Sáhla si do kapsy nařasené sukně, vytáhla malý váček z česané kůže a podala mu ho.
Zvedl ho z její dlaně. Zachrastilo v něm. „Tvoje střípky?“ Hrst barevných ostrých průsvitných kamínků, se kterými si na Tenerisu tak často hrávala a kterých se nikdy nechtěla vzdát. „Co s nimi mám dělat?“
„To jsou střípky Sváru. Jediná věc, co mi zůstala po matce. Vždycky říkala, abych je dobře opatrovala, že se jednou budou hodit. Jsou to pozůstatky jejích netrebských příbuzných. Když krenevové zabili netreba, tohle po něm zůstalo. Máma chodila po Tenerisu i po satelitech a sbírala. Staletí. Tvrdila, že jeden střípek nezmůže nic, ale když jsou takto pohromadě, dokážou zázraky.“
To nedávalo smysl. „Kdyby dokázaly zázraky, jak říkáš,“ namítl, „proč bys je dávno nepoužila? Proč bys dvě stě let dřela pro smrtelníky?“
Obrátila oči v sloup. „Protože střípky Sváru může použít jen ten, kdo je svobodný a já byla po Jestřábí hoře prokletá stejně jak ostatní. Večer před bitvou jsem byla s Henrexem. Ani jeden z nás tehdy nevěřil, že výsledek bude tak fatální. Mysleli jsme si, že se Tyneon se Senedonem nakonec dohodnou. Už kvůli Ravensovi. Tyny a Ravens byli opravdu dobří přátelé. Jenže to jsme nevěděli, že Tyneon bratrovi nabídl ochranu a Ravens mu to hodil pod nohy, když utekl nazpět k otci.“
„Jak to, sakra, souvisí?“ přerušil její litanii netrpělivý Janis.
Vivon si smutně povzdechla. „No těsně. Henrex mě právě té noci před bitvou ujistil, že až bude po všem, někam spolu utečeme. Byla jsem štěstím jak opilá. A tehdy jedinkrát, jsem u Henrexe moje střípky zapomněla. Tak se stalo, že když jsme byli na hlavu poraženi a Tyneon a ostatní sahíjinové na nás uvrhli tu kletbu, neměla jsem střípky u sebe. Možná že, kdybych je měla a použila ještě předtím, než Tyneon rozhodl, jak nás potrestá, vyvolala bych mezi sahíjiny námitky a spory a všechno by bylo dopadlo jinak. Ale nevím. Nejspíš, i kdybych je tehdy měla, bych je nedokázala použít. Tolik mrtvých... Cítila jsem se tak rozervaná a prázdná...“
„Kdy ti je Henrex vrátil?“
„Až za dlouhých třicet let. To už mi byly na nic.“
„Věděl, k čemu jsou?“
Pokrčila rameny. „Mohl něco vytušit. Ale Henrex je sahíjin. Proti sahíjinům jsem před Jestřábí horou nic neměla a proto jsem na ně střípky nezkoušela. Matka mi kladla na srdce, abych o nich nikomu neříkala. Dokud byla naživu, ani mi je nechtěla půjčovat. Tvrdila, že jsou stejně blahodárné jako jsou jedovaté a že je třeba je používat opatrně. Vzala jsem si je teprve po její smrti. A teprve pak jsem si ověřila, že fungují. Když jsem vyrůstala v Senedonově a Ewonině domácnosti, často jsem je mnula v dlani a vyvolávala rušivé vibrace. Trhala vlákna vzájemnosti a porozumění. I ta nejklidnější disputace jejich vlivem rychle přerostla v krutou hádku. Krenevové v mém okolí si tak často šli po krku..“
Janis se zamračil. „A tobě se to líbilo?“
Záštiplně se zašklebila. „To krenevové znásilnili a zavraždili mou matku!“
Janis si zoufale povzdechl. Na toto neměl čas. Podával jí váček zpět. „Nechci vyvolávat ještě větší sváry, Von.“
Krenevka ale odmítla střípky převzít. „Někdy jsou sváry užitečné. V situacích, kdy se mocní ohání starými zavedenými pravidly, která už nepasují do nových okolností. Ostatní mají námitky a připomínky, ale z obavy či pohodlnosti raději mlčí, aby si nekomplikovali život. Nechávají jiné, aby rozhodli za ně i když vědí, že rozhodnutí jsou špatná. V takové situaci můžou být střípky Sváru užitečné. Stačí, když je promneš v dlani a osoby v tvé blízkosti, které by jinak mlčely, dostanou odvahu se projevit.“
Janis na Vivon ohromeně hleděl. Byla na svobodě skoro dva roky. A měla k dispozici nástroj, kterým by mohla, co se krenevské otázky týká, sahíjiny alespoň přinutit k diskusi. Dokázal pochopit, že nemá krenevy ráda, protože někteří z nich se podíleli na zavraždění její matky, ale sama mu přiznala, že Ewona na ni byla vždycky hodná. A co takový Diren? Ten se narodil dávno po tom všem. Něco z jeho myšlenek se muselo odrazit na jeho tváři, protože mu řekla: „Neměla jsem odvahu to rozvířit sama. Pokud by se to neudělalo správně, sahíjinové by krenevům ještě přitvrdili. To opravdu nechci. Už kvůli Direnovi ne.“
Janis si váček nadhodil v dlani a pochybovačně zamručel: „Třeba to nebude fungovat.“
Vivon se ošila. „Pokud jsi tak šílený, že k tomu soudu půjdeš, musíš mít něco v rukávu.“
„Proč mi pomáháš? Jak mám věřit, že to není podraz?“
„Protože...protože... Ty víš.“
„Kdybych se přece jen rozhodl upláchnout, šla bys se mnou, Vivon?“ už když to vyslovil, věděl, že se k ní nechová fér. O tom, že by utekl, vůbec neuvažoval. Jen chtěl vědět, kam až by byla ochotná zajít. Osobně nevěřil, že by byla schopna Henrexe opustit. Viděl je spolu. Viděl, jak se na ni Temný dívá a taky si všiml, jakým způsobem se ona dívá na něj. Vivon miluje Henrexe. Pro Janise má možná slabost. Asi jako pro zakázané ovoce. Hlavně není tak silná, aby si dokázala vybrat jenom jednoho z nich. Pokud by mu tady a teď řekla, že je ochotná s ním utéct, nemohl by ji brát vážně. Jen by tím dokázala, jak je její přízeň vrtkavá a Janis by pak věděl, že jí prostě není radno dál věřit. „Tak co, stříbrnko,“ znovu ji vyzval, „šla bys se mnou?“
Vivon od něj odstoupila. Objala se kolem ramen a kousala se do rtů. „Nemůžu,“ vzlykla. „Mám tě ráda. Nechci, aby tě zabili. Ale nemůžu jít s tebou kvůli Henrexovi. On...nevzal by to dobře. Nikdy by mě nepřestal hledat.“
„Miluješ ho,“ syknul. Odpověď ale znal předem, takže to byla spíš výčitka než otázka. Podle toho, jak se zachvěla, pochopil, že ji definitivně ztrácí. A je to ještě horší. Nemůže ztratit něco, co nikdy neměl.
„Ale tebe taky,“ zašeptala.
U srdce ho divoce bodalo. Alespoň, že mu nelže a jakž takž stojí nohama na zemi. Strčil váček se střípky do kapsy bundičky utkané z pevného rivalového vlákna, kterou mu z Bredeonu přinesla víla Ordana.
Na Grewinině satelitu svítalo. Nic nenasvědčovalo tomu, že se v tenerisské soustavě k něčemu schyluje. K dějinnému zvratu nebo k velkému průseru.
„Tak ti dík,“ zamumlal, aniž by se na ni znovu podíval.
+++
