Střípky sváru (kapitola dvacátá čtvrtá)
Soukromé pokoje bohyně Ixony tónované v rudých, okrových a zlatých tónech připomínaly obrazy z budoárů daresijských kurtizán, které s oblibou sbíral akezonský král Gwen. Všude bylo plno květin a soch. Po chodbách se línou chůzí promenovaly vzácné sněžné xiry, dlouhosrsté kočkovité šelmy, o jejichž existenci Janis věděl jen díky známosti s Neceomem. Pootevřenými okny do interiérů profukoval mírný vánek z ulice, a ředil vůně tak rafinované, že o jejich původu nemělo smysl přemýšlet. Někde z hloubi domu zněly tóny flétny a cinkavý smích.
Ixona obklopená čtveřicí ustaraných démonek se choulila v hromadě polštářů a popíjela cosi horkého vonícího po bylinkách. Jakmile k ní Janise uvedli, poslala démonky pryč a zakvílela: „Trajanisi! Právě jsem se odhodlávala, že se za tebou vydám. Nevím, co se děje. Kdykoliv Devítka něco probírala v minulosti, pokaždé se to profláklo. Stačilo pár hodin, a bylo to na síti. Většinou to vykecala Erix nebo Mreon, ale někdy i já,“ přiznala zkroušeně. „Ale tentokrát - nic. Porada byla včera a na síti o tom nebylo ani slovo.“
„Matka je strašně naštvaná, protože ji nepozvali,“ řekl na to Janis.
„Já přece taky!“ potvrdila Ixona.
„Čekal jsem, že se od tebe něco dozvím,“ přiznal.
Ixona zavrtěla hlavou. „Neměl jsi začínat s krenevskou otázkou. Co tě to jenom napadlo? O jakém životaschopném řešení chceš mluvit?“
Janis se jemně usmál. „To říct nemůžu. Sama říkáš, že nedokážeš udržet jazyk za zuby. To s tím těhotenstvím jsi vybrebtala dřív, než bylo nutné.“
„Byla jsem rozrušená a cítila jsem se osamělá.“ Ixona se pohladila po dosud plochém břiše. „Měla jsem prostě slabou chvilku a běsi tomu chtěli, že se ke mně zrovna vlísala ta mrcha Erix. Nechtěla jsem jí to říct, vážně. Vlastně to ze mě vytáhla pomocí lsti. Pořád se mě vyptávala, čím to je, že jsem tak bledá a jak je možné, že můj účes je tak nedbalý a šaty pokrčené ... Provokovala, až jsem to nevydržela a řekla jí, že jsem tehotná. Nejdřív se rozplývala, ale potom začala dotírat s otázkami ohledně otce.“ Ixona pokrčila rameny. „Neumím si dobře vymýšlet. Nakonec jsem jí to prozradila. Měl jsi vidět, jak se tvářila. A víš, co mi ta mrcha nakonec řekla? No, na otci vlastně tolik nezáleží... Vyhodila jsem ji. A teď abych se bála, že to Ternakovi ublíží. Už tak se mu u toho Nemesijce vede dost mizerně...“
„Kdy jsi ho viděla naposledy?“
„Včera. Přenesla jsem se k němu hned po tvém souboji. Slíbila jsem mu ohlásit výsledek. Protože Erijen byl na bohoslužbách, připlížil se za námi i Diren. Zeptal se, co udělala Devítka s tou polapenou démonkou.“ Ixona vykulila oči. „Představ si, že ještě nevěděl, že to žádná démonka není. Když jsem mu řekla, že je to vysoce nebezečná riiberionská bohyně věštby, byl jak opařený. Taky jsem mu pověděla, že ses té cizinky zastal, i když opravdu nechápu, proč si tolik komplikuješ život, když už máš spoustu jiných problémů. Taky už ví, že plánuješ mluvit s Devítkou.“
„A co je nového u smrtelníků?“ zajímal se Janis. „Všechno při starém?“
Ixona pokrčil rameny. „Všechno při starém, jenom Erijen je poslední dobou pečený vařený v chrámu. Prý se nemůže vzpamatovat, jak ho vyděsila ta běska. Vlastně, ta cizí bohyně. Diren nebyl v hovorné náladě,“ bohyně se ušklíbla. „Ne, že by někdy byl. Zpráva o démonce ho vykolejila. Snažila jsem se ho uklidnit. Žádné zlé věštby od ní nehrozí. Vždyť ji hlídají na každém kroku. Má náhubek, aby nemohla mluvit a ruce svázané za zády, aby nemohla psát. Jakmile jsem mu to řekla, vyletěl jak šršeň. Vzal židli a roztřískal ji o Erijenův krb...“
Janis se chytil za hlavu. „Tys mu řekla, že dali Trepeně náhubek?“
„No samozřejmě,“ potvrdila Ixona. „Co je na tom špatně?“
„Všechno,“ zamumlal nepřítomně Janis. Chápal, proč Diren ničil nábytek. Na jeho místě by reagoval ještě hůř. „Ale s tím už se netrap.“
Bohyně se v polštářích neklidně ošila. „Podívej se, Trajanisi,“ zapředla prosebně, „co kdybys to slyšení zrušil? Mám takový pocit, že to nadělá víc škody než užitku. A co se týká omilostnění Ternaka, už tvou pomoc nepotřebuji. Sahíjinové ho tu nakonec přijmou. Když se budu snažit zlehka a potichu, dovolí mi Ternaka vykoupit a vzít přes oponu. Potom se můžeme vzít.“
„Jestli se pamatuju, Ternak touto cestou jít nechce,“ poznamenal nepříjemně překvapený Janis. Vzpomněl si, jak mu Ixona ještě nedávno vyprávěla, jak je Ternak solidární. Jasně řekl, že o milost jen pro sebe nestojí. Odmítá roli trpěného manžela. Neopustí ostatní krenevy.
Ixona se kousla do rtu a zasněně se usmála. „To říká můj miláček teď. Až mu syna vložím do náruče, bude mluvit jinak.“
Janis se nad tím zamyslel. Ixonin předpoklad byl zřejmě správný. Jinak mluví muž bez závazků a jinak s nimi. Ternak by nejspíš vyhlídce rodinného života neodolal a podlehl.
Ixona si na konečky štíhlých prstů natáčela fialové pramínky vlasů. Tvářila se stejně neprůstřelně jako královna Gizela na plese rejdařů, když jí dvorní šašek přede všemi oznámil, že se jí rozpáral živůtek. „Myšlenka, že by sahíjinové všechny krenevy ze dne na den vykoupili a zrušili kletby, je absurdní,“ řekla dramaticky. „Vždyť si vzpomeň, co o tom Emdewon řekl. Šance k jejich osvobození minula před dvěma lety. Prosím tě, aby ses na to slyšení u Devítky vykašlal. Protože pokud do toho budeš moc šťourat, ztratíme šanci i já s Ternakem.“
„Aha,“ zamručel Janis. Už tomu rozuměl. Ixona dostala návrh, který nemohla odmítnout. Vlastně jí to ani neměl za zlé. Výměnou za Ternaka má Janise přesvědčit, aby slyšení zrušil. „A oč ještě mě máš požádat?“
Ixona se zavrtěla. „Ještě máš nechat Trepenu na pokoji. Stejně odtud brzy zmizí. Alepoň tak mi to bylo řečeno.“
„Kdo ti to řekl?“ syknul.
Ixona se narovnala, jak jí došlo, že se podřekla. „Slíbila jsem diskrétnost. Pochop, jde mi o všechno. Vážně. Tak co, vyhovíš mi?“
Ani ve snu. „Můžu o tom přemýšlet,“ zalhal. „Stejně by mě zajímalo, kdo za tebou přišel. Vzal bych to v potaz jedině, kdyby to byl někdo důležitý. Pokud by to byl kupříkladu sám Tyneon...“
„Mimo jiné,“ kroutila se Ixona. Teatrálně zakňourala: „Promiň, jsem unavená.“
+++
Dalších několik hodin se Janis bez cíle poflakoval po Jingivonu a snažil se vymyslet způsob, jak sahíjiny přinutit, aby ho začali brát vážně. Ne, že by na něco přišel. Konečně usoudil, že Dewi-tan by mohl být od Henrexe zpátky a zamířil do diplomatické čtvrti. Dewi-tanův majordom, ten modrooký brůss, Janise naštěstí poznal z předchozí návštěvy. Jevil se sdílněji než minule. Řekl, že pán se už vrátil, ale hned zase odešel. Janis poprosil o radu, kde by mohl brůssa najít. Zmínil se zastavit v klubu QQQ, pane, odpověděl kocour.
O tom klubu Janis už slyšel od Trsuaha. Je to místo, které patří Smesmechovi. Členství prý není pro každého a na síti o něm není ani zmínka. Schází se tam démoni a bohémsky orientovaní míšenci. Smesmech tam Janise několikrát pozval. Lijana slibovala, že mu to tam ukáže, ale pak vždycky našla něco, co pokládla za zajímavější. Nakonec se k tomu nedostali. Říkala, že je to někde na periferii.
Běžte do Pomněnkové čtvrti a zeptejte se, kudy do průmyslové oblasti, řekl majordomus. Budova, kterou hledáte, má velká rudá vrata. Je tam jediná takového druhu. Byla už tma, když to našel. V místech, kde končily obytné domy, začínaly sklady obilí, stavebního kamene a dřeva. Janis vlastně nečekal, že takové infrastruktury je v Jingivonu zapotřebí. Vždycky si myslel, že za oponou se všechno potřebné vyrábí prostřednictvím tvorby. Mýlil se. Sahíjinové démony zahálkou nerozmazlují a vyžadují po nich práci. Janis usoudil, že je to tak správně, protože nečinnost plodí potíže.
Obcházel nízkou přízemní budovu bez oken s posuvnými rudými vraty a hledal nějaký vývěsní štít, ale nikde nic. Byl by to minul, kdyby ho brůss na ta vrata výrazně neupozornil. Všude byl klid. Nezdálo se, že uvnitř někdo je. Sice si připadal jako pitomec, ale nakonec na vrata zabušil.
Trvalo to jen chvilku, než se ozvalo skřípání. Vrata se na malou škvírku odsunula a z temnoty zevnitř se vynořil dlouhý nos, pak celá hlava. Kulatou vyholenou lebku zdobily složité zelené a modré ornamenty. „Přejete si?“
„Hledám klub QQQ.“
Těžká víčka unaveně překryla krví podlité oči se žlutými duhovkami. „Tady nic takového není,“ zněla nevlídná odpověď. Hlava couvla do stínu a vrata se začala zavírat.
Krucinál! Janis si zase připadal jako usmrkanec přešlapující před bránou citadely na Trnitém ostrově. „Jmenuju se Trajanis z Grenedonu,“ řekl ledově. „Bratránek Smesmech mi nabídl členství.“
Zavírání vrat se zastavilo. „Jak znělo to pozvání? Je to důležité.“
Janis zakoulel očima. Pročpak by si měl něco takového pamatovat? Je to snad nějaký test? Smesmech se vždycky vyjadřoval v podobenstvích a náznacích. Zapátral v paměti. „Řekl něco o tom, že mě v doupěti neřesti QQQ rád uvidí, nebo tak nějak,“ řekl váhavě.
„Tak, tak. Doupě neřesti. Proč toneráčej říct hned, vašnosti!“ zaznělo ze tmy. Démon vrata otevřel a pustil Janise dál. Neosvícenou halu s betonovou podlahou zaplňovaly velké hranaté předměty pokryté plachtami. Byla tu cítit kolomaz a prach. Proplétali se úzkými mezerami, až se dostali ke schodům dolů. V hloubi zářilo světlo. Sestoupovali dlouho, až se dostali k dalším kovovým dveřím, u kterých stál stůl, a židle. Démon položil dlaň na kruh ve dveřích a ty se nehlučně otevřely. „Račte vstoupit, veleváženosti,“ uchechtl.
Ze všech stran se tlumeně ozvývala rychlá rytmická hudba. Intimně osvětlenou prostoru členily nízké zídky, v jejichž zákoutí se na křeslech a pohovkách u nízkých stolků bavili hosté. Na klínech jim hopsaly démonky ověšené lesklými cingrlátky. Některé na sobě měly jen postroje z řemínků a řetízků, jiné byly oblečené, ale tak vyzývavě, že kurtizány v nemesijském přístavu oproti tomu vypadaly jako řeholnice Senedina kultu. Dekadentně rudé stěny i předělové zídky lemovaly sochy a skulptury z kamene, dřeva, skla, kovu a dalších materiálů, o jejichž podstatě a původu se dalo jen spekulovat. Hosté mezi vším tím nadělením hráli karty, mazlili se a popíjeli. Vzadu stály různě rozestavené paravány, za kterými se ozývalo chichotání, úpění a syčení, které nedávalo prostor pro pochybnosti. Uprostřed stál kruhový bar a přilehlý taneční parket, nad kterém se v husté zelené mlze v rytmu hudby kolíbala spoře oblečená těla. Tarajanis parket se zelenou mlhou obezřetně obešel, aby se dostal k baru.
„Dobrý večer, madam,“ řekl barmance, dobře rostlé osobě s dvěma koketně malými růžky na čele. „Mohla byste mi pomoct? Hledám Dewi-Tana.“
Démonka nakrčila nosík, našpulila rtíky a důkladně Janise přejela pohledem od hlavy až k patám. Opřela si zkřížené paže o pult, vystavila poprsí, které by zaplnilo dvě míry na ovocný salát a spiklenecky mrkla. „Jasně, že pomůžu, dortíku,“ zavrněla. Z temné hloubky jejího hlasu Janise zabrněla páteř. Přiměla ho pomyslet na sladkou hustou melasu. S nevolí úcítil, jak se mu do třísel valí krev. „Můžu ti pomoct i se spoustou jiných věcí,“ dodala.
„Díky,“ zachraptěl. „Ale zatím postačí, když mě nasměrujete k Dewi-tanovi.“
Démonka se ani nehla, jen dál nepokrytě zírala. Ukázala prstem s dlouhým černě nalakovaným nehtem na jeho vlasy. „Ty červené proužky ti moc sluší,“ zašvitořila. Napřímila se rukama si zajela do své bujné černé hřívy. Myslíš, že bych si je mohla pořídit taky? Co na to používáš? Najádí kouzlo, nebo mizeonský tesekrah?“ Vykulila jasně zelené oči. „Och ne! Neříkej, že nějakou odporně zapáchající smrtelnickou vodičku.“
„Už se s tím narodil, tak ho nechej na pokoji, Yull,“ ozvalo se naštvaně za Janisovými zády. Někdo ho poplácal po zádech. „Tak jsi tady, Nisi.“ Ten hlas znal.
Janis se otočil. Stál tam Neceom, jeho špatné svědomí. „Nebo už ti tak říkat nemůžu?“ zašklebil se démon. „Syn bohyně Smrti. Kujón, co dal na prdel Henrexovi. Kdo by to byl řekl? To je pecka.“
Janis nasucho polknul. Znali se přes dvě desítky let. S Weynou se hašteřil, s Trsuahem zápasil nebo filosofoval, ale s Neceomem mluvil o úplně obyčejných věcech. O tíži vzduchu před bouřkou a jeho vůni těsně po ní. O mokré trávě. O tom, jaká chutná kravám a jaká srncům. O svítání nad kopci. O zapařených nohách a bradavicích. O vodních najádách. O tichu. Neceom nebyl tak vzdělaný a zlověstně tajemný jako Trsuah ani tak okouzlující a hašteřivý jako Weyna. Byl bezelstný a bezprostřední. Trsuah s Weynou si z něj často utahovali, že je hloupý. Ale to nebyla pravda. Neceom konal instinktivně podle toho, jak to cítil. Držel srdce na dlani. Pro osamělého malého chlapce ztělesnil tu nejbližší alternativu přítele. A Janis ho sprostě využil, když ho přilákal nad Akezon, aby přinesl déšť. Mreon smrtelníky potrestal suchem za svévolné upálení Qley. Akezonu hrozila neúroda a hlad. Zatímco pitomí kněží plánovali Mreona usmířit další obětí, Janis přivolal pomocí Terdebre dešťového démona Neceoma. Tím vzaly plány na další upalování za své. Dopálený Mreon Neceoma za to, že se do toho vmísil, i když ne vlastní vinou, potrestal a zarazil ho po pás do skály.
„Neci!“ šeptl Janis a nadšeně démona počasí objal. „Jsem tak rád, že tě Mreon konečně pustil! Moc mě to mrzí. Vážně jsem nečekal, že ti to dá tolik sežrat.“
Jakmile se pustili, rozložitý Neceon se rozpačitě poškrábal po rezavé nakrátko ostříhané čupřině. „Už nikdy nechci vidět žádné skály,“ zasípal. „Trčet do půl pasu v krevelu a nechat si pršet na hlavu... Fuj. Nenávidím skály. Nenávidím déšť.“
„To bude problém, Neci, když jsi démonem deště,“ ozvala se potměšile barmanka, která je celou dobu zvědavě poslouchala.
Neceom po ní loupnul očima: „Radši nám dones něco k pití, nádhero.“ Chňapnul Janise za rukáv a vlekl ho pryč. Usadili se ke stolku, který stínila skulptura z pokroucených kovových profilů. „Opravdu se strašně omlouvám, Neci,“ opakoval zkroušeně Janis.
Neceom pleskl obrovitou dlaní o stolní desku. „Už toho nechej,“ zabručel. „Byl to hnus, ale pokud ti to bylo k užitku, jsem rád, žes mě přivolal.“ Uličnicky se usmál. „Teď se mi to hodí. Ženské po mně jedou jenom proto, že jsem tvůj přítel.“
„To zajisté jsi,“ uchechtl se Janis.
Démon usilovně pokýval hlavou. „Představ si, že díky tomu mi Smesmech nabídnul tykání a trvalé členství. Už nejsem odkázaný na Trsuaha, aby mě sem vzal.“
Démonka jim přinesla pití. Dávala si na čas, když sklenice pokládala na stůl. „Vyřídila jsem Dewi-tanovi, že ho hledáte, sire,“ řekla škrobeně beze stopy dřívější rozvernosti.
Janis k ní netrpělivě vzhlédl: „To je od vás milé, madam.“
„Slíbil, že přijde, hned jak něco dořeší,“ dodala.
Když konečně odplula, naklonil se k Neceomovi: „Neříkal Mreon něco o té schůzce Devítky ze včerejška?“
Neceom pokrčil rameny. „Někdo, nejspíš Weyna, vyprdolil, jak se my dva vlastně známe. Prý se o tom klevetilo i na síti, takže už to vědí všichni. Byly časy, kdy jsem od Mreona ledacos zaslechl. Ne, že by můj pán o sahíjinských záležitostech mluvil se mnou. Vždycky tvrdil, že jsem tak hloupý, až to tříská o zem. Ale teď, co zjistil, že se známe, si mě drží od těla. Vlastně mi zakázal přístup do soukromých částí Duhového paláce a taky mi zakázal tě na Grewu navštívit.“ Udělal mučednickou grimasu. „Vlastně bych s tebou neměl ani mluvit. Vážně nic nevím. Ale kdybych se něčeho domákl...“
„Ne, nic nezkoušej,“ přerušil ho Janis. V duchu zastyděl. „Nepotřebuješ další průšvih.“
Ze zeleného oblaku se vynořila Dewi-tanova vysoká štíhlá postava. „Zdravíčko, Trajanisi,“ pozdravil Janise a současně přátelsky pokynul Neceomovi. „Slyšel jsem, že mě hledáš.“
Janis vstal a omluvně se na Neceoma zakřenil: „Musím s Dewi-tanem něco probrat. Ještě se dnes uvidíme.“
Neceom se uličnicky uchechtl: „Nikam se nechystám.“
Když Janis zpozoroval, že ho kocour vede k paravánům, za kterými se ozýval smích a výskot, požádal ho o rozhovor mezi čtyřma očima. Usadili se do nejodlehlejšího koutu a Janis bez okolků začal: „Přišel jsem za tebou kvůli svému příteli. Hm, on neví, že jsem tady, takže bych ocenil, kdybys mu to neříkal.“
Dewi-tan mlčky přikývnul a Janis pokračoval: „Cinet je Prvním démonem bohyně Smrti. Ve druhém věku ho stvořila Qlea, bohyně Klidného spánku, jak tehdy krenevové říkali smrti. Byl jediným mužem v moři Qleiných služebnic. Pojmenovala ho Ciho-nett a pověřila ho úkolem trestat smrtelníky, kteří si nevážili života. Ve Třetím věku, kdy se moci chopili sahíjinové, démona zdědila paní Plamenného moře, Grewina, nová bohyně Smrti. Zjednodušila mu jméno, ale jeho pozici mu ponechala. Většinu času tak trávil mezi smrelníky. Když se Grewina dala dohromady s grenedonským králem Eudorem, Cinet o nich věděl a podle potřeby bohyni kryl před příbuznými. Ten úkol byl delikátní, protože Grewina dala Eudorovi syna, čímž porušila sahíjinské zákony. Eudor s Grewinou měli o syna strach a plánovali z tenerisského systému utéct. Cinet byl právě s Grewinou mimo Teneris, když tam došlo k tragédii. Grenedonskou říši i hlavní město Wobern napadli vahanští sůsové. Zatím nevím, kdo to způsobil. Podle jedné z verzí otevřel portál na Vahan sám Eudor, když hledal místo, kam s Grewinou a dítětem utečou, podle jiné verze portál úmyslně otevřel některý ze sahíjinů. Závist, zášť nebo pomsta? Nevím. Každopádně, Eudor byl zavražděn a jeho a Grewinin syn zmizel neznámo kam. Grewina syna dlouho marně hledala a pak žalem upadla do komatu. Její povinnosti převzaly Plamenné démonky, ovšem Cinet to dítě dál hledal, až ho konečně našel...“
„Ty jsi to ztracené dítě, že?“ přerušil Dewi-tan tok Janisova vyprávění. „Je to strhující příběh. Tu část o zničení Wobernu znám. Vzpomínám, jak byl Henrex kvůli sůsům naštvaný. Jestli si myslíš, že mi řekl něco o tom, kdo mohl tu bránu otevřít, musím tě zklamat. Pokud někoho podezíral, nepodělil se. A on tu bránu určitě neotevřel.“ Brůssova ústa se stáhla do tenké linky. „Je sice bůh Klamu, ale má jisté hranice.“
„Ne, o tom jsem mluvit nechtěl,“ zavrtěl hlavou Janis. „Ještě chvilku a brzy pochopíš, kam směřuju. Takže jsem z Wobernu utekl,“ pokračoval, „a po různých peripetiích jsem se dostal do učení na Trnitý ostrov, kde jsem se stal Vykladačem a taky vysvěcenýcm knězem boha Klamu a stejně tak diákonem bohyně Smrti.“
„Jaká ironie,“ ušklíbnul se brůsss.
„Nic jsem o sobě nevěděl,“ podotknul Janis. „Nejaký čas jsem pracoval pro jednoho nemesijského hraběte a nakonec jsem zakotvil v Akezonu jako králův vykladač a rádce. Celou tu dobu mi byl Cinet poblíž. Úspěšně se vydával za smrtelníka. Na Trnitém ostrově působil jako zbrojmistr, v Nemesii jako strážce skladů a v Akezonu jako gardista v oddíle starého krále Suecha. Později se stal kapitánem osobní stráže nového krále Gwena. Byl tak nenápadný, že jsem ho poprvé zaznamenal až v té poslední roli. Cinet byl na Gwenově dvoře populární a často diskutovaná postava. Hlavně mezi personálem. Pedant posedlý dodržováním pravidel. Excelentní šermíř, znalec historie a milovník architektury, ale jinak poměrně nudný suchar, který zkazí každou legraci. Chlap, kterého nikdo neviděl, že by měl ženskou. Ne, že by po něm ženské nejely, ale on nikdy neprojevil zájem. Dokonce se o něm říkalo, že je buď nevyvinutý nebo vykastrovaný. Jak bych mohl tušit, že je to tentýž Ciho-nett, na kterého tak ráda vzpomínala má krenevská babička...
Já sám jsem Cineta přímo nesnášel. Jako králův vykladač jsem se několikrát pokusil o útěk. Gwen za mnou poslal Cineta a ten prevít mě pokaždé chytil. Nemohl jsem ho ani cítit. V postu králova rádce jsem občas porušoval předpisy, občas bylo zapotřebí něco vyřešit...silou.“ Janis zakoulel očima. „V zájmu říše. Víš, jak to chodí v diplomacii. A byl to hlavně Cinet, komu král dával za úkol moje ne vždy legální nápady realizovat. Kapitán Cinet vždycky všechno do puntíku splnil. Nikdy neřekl ani slovo námitky, ale bohatě postačilo, jak nadřazeně a znechuceně se při tom ksichtil. Taková zvláštní arogance...“ Janis se na chvíli odmlčel a pak pokračoval: „Potom vyšel najevo můj krenevský původ. Henrex mě proklel a prodal. Smrtelníci mě uvěznili a odsoudili. A tehdy konečně jsem Cineta poznal blíž. “
Brůss se rozverně zazubil. „Co udělal? Pozabíjel ty smrtelníky?“
Janis zavrtěl hlavou. „Nemohl. Přitáhl by ke mně další pozornost. Pro všechny jsem byl „ten krenevský míšenec“, který se podvodně vydával za smrtelníka. Nikdo kromě Cineta v té době nevěděl, že jsem po matce taky sahíjin. Takže dělal, co v dané situaci mohl. Když na mě bral Erijen bič, odkláněl Cinet jeho pozornost. Ve vězení mi zařídil, abych se mohl umýt. Vyřizoval moje vzkazy Rivě. Kryl mě, když jsme s Direnem přivolávali Bellsambaru. Když mě musel uvázat v ohradě, postaral se, aby to bylo co nejpohodlnější...“
Brůssovo elegantně vykrojené obočí vystřelilo nahoru. „Jenom?“ podivil se. „Takové jednoduché věci?“
„Díky těm jednoduchým věcem jsem nepřišel o rozum. A tehdy se ukázalo, že se pod krunýřem odtažitého hnidopicha skrývá charismatický, čestný a spolehlivý muž.“
Brůss se zamračil. „Přiznal se ti, ten vzor všech ctností,“ zamručel, „jak mě urazil?“
„Tomu nevěřím,“ podivil se Janis. „Proč by to dělal?“
Dewi-tan si rozčileně založil paže na hrudi. „Přišel ke mně a řekl mi, že bych měl Kerris lépe hlídat! Jako kdybych to nedělal! Ostatně, Kerris je brůssa a ne balík hedvábí! Sebemenší náznak z mé strany, že potřebuje dozor, ji jenom pošťouchne, aby vyvedla něco nepředloženého. Hlavně po tom skandálu s Rivenem. Ještě horší je, že byla u toho a všechno slyšela. Taková klukovina.“
„Cinet tím nechtěl urazit ani tebe ani Kerris. Pokládá ji za něco vzácného. Něco, o čem si myslí, že je nad jeho úroveň. A může se zbláznit, když vidí, že ji s Henrexem dohazujete toho spícího panáka Jevena nebo slintavého dětinu Tobiada.“
Dewi-tan se zašklebil. „Hm, vážně jsem si dělal naděje, že bys to mohl být ty. Ale ty prý máš před sebou jiné...úkoly. Potíž je v tom, že bez snoubence se Kerris domů vrátit nesmí. Nu což, když je tu přebráno, poohlédneme se jinde.“
„Jeden skvělý chlap tu je,“ namítnul Janis. „Pro Kerris je naprosto perektní. Obdivuje ji. Myslím, že ji dokonce miluje. A vypadá to, že on jí taky není lhostejný. Mluvím o Cinetovi.“
Brůss zvedl údivem obočí. „Že by ji chtěl takto? A ona jeho? Vždyť jsou na sebe jako pes a kočka.“
„Mám důvod se domnívat, že ona ho chce přinejmenším stejně, jako chce on ji,“ řekl Janis. Nemohl prásknout, že chtěla Kerris s Cinetem utéct, ale snad mu Dewi-tan uvěří i tak. „Cinet je ale přesvědčený, že jako démon u vaší rodiny nemá šanci. Proto se drží zpátky.“
„Dewi-tam si rozpačitě poškrával elegantní strniště na bradě. „Tak proto je ta holka tak zticha. Tak proto včera řekla, že je jí všechno jedno a že si vezme, na koho ukážu.“
„Takže by mě zajímalo,“ řekl na to Janis, „jestli jsou Cinetovy obavy stran tvých nároků na sestřina manžela odůvodněné. Potřebuju vědět, zda má nebo nemá vážnou šanci. Je to vzdělaný, statečný a silný démon. Je spolehlivý a věrný. Nosil by tvou sestru na rukou, ale na druhé straně by se nenechal tahat na vařené nudli. A je svobodný. Pracuje pro mě jen proto, že chce.“
Brůss naklonil hlavu na stranu, našpulil svoje pěkné rty a ruce s dlouhými prsty položil na stůl. „Vlastně jsem pro ni chtěl spíš boha. Nebo alespoň poloboha,“ zabručel. „Riven, ten ženatý sportovec, se kterým se spustila na Brusedei, byl ewoui. Chtěl jsem, aby ten nafoukaný a prolhaný cápek viděl, že má Kerris na víc.“
„Samozřejmě, že má,“ řekl pevně Janis. „Cinet strčí do kapsy deset Rivenů. A je mnohem lepší, než výtečníci, co ti dohodil Henrex. A má tvou sestru upřímně rád.“
Koucour váhavě přikývnul. „Budu o tom uvažovat.“
