Střípky sváru (kapitola dvacátá devátá)
Jakmile Mreonovi démoni zbavili Janise nevítaného špiona tak, že bobuli zavřeli do křišťálové krabičky, ve které původně Mreon skladoval manžetové knoflíčky, vyhlásil Tyneon hodinovou přestávku. Janis šel jako náměsíčný na nádvoří, Cinet se mu táhl v patách. V potřebě osvěžit rozpálené čelo, se Janis uvelebil na obrubě Zpívající fontány. Nechal na sebe dopadat kapičky vody nesené větrem a s nadávkami a kletbami Cinetovi popisoval průběh slyšení. „Ti licoměrníci! Už vůbec jim nevěřím! A matka, ta je stejná jako ostatní! Věděla, co chystají! Dokonce věděla, co proti mně mají a nic mi neřekla!“
„Snažila se vás chránit, sire,“ řekl opatrně Cinet. „Pokud jí dali na vybranou mezi vámi a devadesáti sedmi krenevy...“
„Zatraceně!“ láteřil Janis. „Už od začátku byli připravení vyrukovat s ultimátem! Čekali, že za takových podmínek stáhnu ocas a potáhnu! A to přetlačování s Tyneonem, tím jsem si taky moc nepomohl! O to víc budou připravení se na mně sesypat! Kdybych nenašel toho špeha, snad mi by mi ty debilní čmáranice ani neukázali!“
„Je to pravda, že jste se nechal naverbovat?“
Janis se ohlédl, aby se Cinetovi mohl podívat do očí. „Řekli mi, že mě sledovali už na Tenerisu. Že mám jen dvě možnosti. Buď s nimi půjdu, nebo mě preventivně zlikvidují. Vymohl jsem si odklad.“ Trpce se uchechtl. „Vsadím se, že teď to polymorfa notně mrzí.“
„Ještě pořád můžete přijmout nabídku té robustuanské princezny.“
Janis zavrtěl hlavou. „Příliš velký závazek. Kdybych se k tomu upsal, musel bych zůstat na Robustue. Moje věrnost by patřila Robustue... Těžko bych zdůvodnil, že se zajímám o nějaké prokleté bohy na Tenerisu.“
„A upsat se Alianci, to není příliš velký závazek?“
Ten Cinet. „Od té doby, cos dostal svobodu, jsi nějak moc chytrý. Jedna věc je oženit se a druhá věc je nechat se pod nátlakem naverbovat do špionážní organizace. Já k nim půjdu, Cinete. Ale garantuju ti, že tam udělám takový maglajz, že jim z toho půjdou hlavy kolem.“
Cinet se rozesmál. Hlubokým upřímným smíchem. „O tom nepochybuju, sire. Ale někdo by vám měl hlídat záda.“
„Ty to nebudeš,“ řekl Janis. „Už jsi pro mě udělal dost. Máš před sebou dobrodružný život s Kerris. Udělá ti z života blázinec, ale pokud budeš šťastný, bude to stát za to. Znáš to, za dobré skutky následuje přiměřený trest.“
Oba se odmlčeli. Janis sledoval, jak se proudy vody barví do fialova, modra, zelena, jak plynule přecházejí duhové barvy jedna v druhou. „Proč se tomu říká zpívající fontána?“ zamračil se. „Barevná, to prosím. Ale zpívající?“
„Říká se, že ji uslyší jen tvor s pokojným srdcem, můj sire. A vaše srdce, promiňte mi tu upřímnost, pokojné není.“
„To není,“ připustil Janis. Vstal a uhladil si mokré vlasy. Jeho myšlenky zatemňovaly obavy. Netrvá jim to rozhodování moc dlouho? Právě se odhodlával jít to zkontrolovat, když na nádvoří vyšel Henrex. Vypadal zlověstně.
„Už jste skončili?“ zeptal se Janis. Snažil se tlumit emoce. Nebude tomu pacholkovi předvádět, jak je nervózní.
„Mám tě přivést,“ houknul Temný.
Janis pohodil hlavou ke dveřím. „Tak jdeme, ne?“
Henrex kývnul. Kráčeli přes nádvoří, jejich kroky duněly po hladké dlažbě. Janis věděl, že by měl mlčet, ale nemohl si pomoct. „Řekni mi, tys těm pitomostem, kterými polymorf nakrmil Tyneona, věřil? Vážně sis myslel, že chystám povstání?“
„Důkazy předložil Tyneon,“ řekl přiškrceně Henrex. „Neřekl nám, odkud je vzal, i když já se to domyslel. Ale...ne. Tak docela jsem jim neuvěřil.“
„Ale nic jsi neřekl, že?“ šeptnul jízlivě Janis, mezitím co kráčeli chodbou ke schodišti. „No jasně. Bylo to pohodlnější!“
Henrex ho chytil za rukáv a přinutil ho zastavit se. „Hlavně jsem chtěl a dosud chci, abys odtud vypadl,“ pronesl sžíravě. „Nemáš právo mi cokoliv vyčítat! Děláš ze sebe vzor ctností, ale tajně šmejdíš, kde bys co ukradl! Nejradši bych tě zabil a můžeš mi věřit, že bych přišel na to, jak, ale ona by mi to nikdy neodpustila! Takže tě já, patetickej idiot, musím nechat jít!“
„Kdo ona?“ zamručel bezelstně Janis. Ale dobře věděl, která ona.
„Vivon!“ štěkl Henrex.
„Proč do toho taháš Vivon?“ ohradil se Janis. „Co ta s tím má společného?“
„Setkali jste se!“ zachrčel Henrex. „A vícekrát!“ zařval, až se v křišťálové zdi udělaly pukliny. „Žadonil jsi, aby s tebou utekla!“
Janise zamrazilo. „To nebylo žadonění.“ A kruciš. „Určitě víš, že to odmítla.“
„Neměl jsi žádné právo ji svádět! Ona je moje! Čekal jsem na ni dvě stě let!“
„Ovšem, že je tvoje,“ pronesl strnule Janis.
Henrex se zatvářil, jako kdyby špatně slyšel. „Takže uznáváš, že Vivon patří jen ke mně?“
„Uznávám, že si vybrala tebe,“ souhlasil neochotně Janis. Sundal Henrexovu ruku ze svého saka. „Můžeme už jít?“
Jenže Temný ho chytil za klopu: „Ještě mi vrať, co ti dala!“
Janis přivřel oči. Ne, nebude teď přemýšlet, jestli to Vivon v záchvatu provinilosti Henrexovi vyslepičila sama, nebo jestli je někdo špehoval. Henrexovi jde o Střípky Sváru? Vyzkoušel je a nijak ho neohromily, ale to neznamená, že je hned dá pryč. „Dala to mně,“ zasyčel. „A dala mi to ze svobodné vůle. Co mi dala, to si taky ponechám.“
+++
Janis stál na kraji Grenedonského pralesa. Z úbočí kopce shlížel dolů do nížiny. Až k obzoru se táhly neplodné solí se lesknoucí škraloupy Trajanínských solisk. Za jeho zády se vlnila zalesněná pahorkatina na východě hraničíci s Daresií. Po jeho boku stál Cinet a za ním netrpělivě přecházela Ixona.
„Dá jim spoustu práce, než nánosy odtěží a půdu opět zúrodní,“ řekl Janis Cinetovi. „Co založit město uprostřed těch lesů? Bude pěkně ukryté...“
„Ale shromaždiště bych tam nedělal,“ namítnul Cinet.
„Jasně, že ne,“ potvrdil Janis. Tady to místo je pro ten účel stejně dobré jako spousta jiných.“ Srdce se mu sevřelo. Však oni si poradí. Bez něj. Ne, žádný splín! Dokázal to! Sahíjinové jeho návrhy přijali. Paradoxně nejsilnějším argumentem, na který slyšeli a který je nakonec přesvědčil, byla ta dětská říkanka o vranách v trní, kterou Trepenu naučil. Se špetkou škodolibosti rozhodli, že to bude právě Trajanis, kdo krenevy od smrtelníků vykoupí. Jenom si sněz, co sis navařil, holoubku, řekl skepticky Tyneon. Za tím účelem z něj dokonce sundali kletbu, kterou mu předtím znemožnili procházet přes oponu. Bude mít co dělat, aby to stihnul, protože mu do konce lhůty od Aliance zbývá jenom sedm dnů. Ještě, že se přihlásili Smesmech s Ixonou, že mu s přenášením pomohou. A pak, než odjede, chce být Janis při tom, jak mladorodí zruší kletbu.
„Kšá, čičinko, kšá!“ ozvalo se z hloubi lesa.
Janis se zhrozil. Skoro na to hromtrdlo zapomněl. „Trepeno! Smesmechu!“ zahalekal. „Co tam vyvádíte? Hned se vraťte!“ Bylo až s podivem, jak snadno a rychle se Trepena z traumatu náhubku vzpamatovala. Dělali mi už horší věci, řekla, když se jí Janis ptal, jak se cítí.
Snad, aby dokázala, že je v pořádku, mlela panty ostošest. Ixoně motala hlavu iracionálními postřehy, Smesmecha nechala ve svém stínu v bláznivých nápadech. Oba dešťové démony, které jim přidělil k ruce Mreon, doháněla k šílenství.
Křoví zašelestilo, jak se skrz ně Trepena, rozcuchaná jako vždy drala z lesa ven. „To není les! To je přímo prales!“ trylkovala a oči jí všetečně rejdily. „A bydlí v něm divoké kočky! Mají měkký a hřejivý kožíšek.“
„Hlavně se před tebou chtěly schovat,“ oponoval Smesmech. Na rozdíl od Trepeny vypadal, jako kdyby sestoupil z přehlídkového mola. Tentokrát žádné křiklavé barvy a bláznivé střihy. Bůh zmatku se oblékl do prostých šedých kalhot a bílé košile. Vypadal nezvykle seriózně a dokonce se tak i tvářil. Otec zrušil můj zákaz vstupu na Teneris, jdu ti na pomoc. Dělám to rád, protože tím naseru máti. A taky je to dobrá věc, řekl Janisovi, když se skřety ráno přišel.
„Pruhovaný!“ prskla Trepena. Když si všimla, jak se Janis tváří, její rozesmáté rysy ztuhly do výrazu plné pozornosti. „Už jsi to místo vybral? Už půjdeme?“ zeptala se dychtivě.
Křoví znovu zachrastilo, z lesa se vynořily dvě rozložité mužské postavy, ze kterých odpadávalo bláto. Neceom a jeho bratr Qad vypadali, jako kdyby se poprali s bandou ježků. Košile potrhané, ve tvářích šrámy.
„Jako bych hlídal pytel blech!“ hartusil Neceom.
„Honila se za tím zvířetem,“ referoval Qad. „Kočka zalezla do trní. Trepena se drala za ní...“
„Tahali jste Trepenu z trní?“ podivil se Cinet.
Qad zakoulel očima. „Začala se s námi prát. Prý ji zdržujeme v seriózním výzkumu.“
„Zajímalo mě, jak by to vypadalo, kdyby místo vran, seděly v trní kočky,“ ozvala se uraženě Trepena. „Kočky jsou mnohem sympatičtější, než vrány. Co kdybych tu básničku trochu přepracovala?“
„Pro mě za mě, vyměň vrány za kočky,“ zabručel Janis. Vyčítavě se podíval na Smesmecha: „Hlavně ji v tom blbnutí podporuj!“
„Chudák král Diren,“ ozvala se lítostivě Ixona.
„Jdeme si pro Direna!“ křikla nadšeně Trepena.
„Jo,“ uchechtl se Janis. „Jdeme vykoupit Direna. Až budeme v paláci, nesnažte se nikoho děsit. Ty, Trepeno, se tam můžeš podívat po hřebeni,“ ukázal na její neuspořádaný účes. „Nechceš přece, aby se tě Diren polekal.“
+++
Bylo krátce po poledni, když se ocitli na nádvoří paláce Erijena, vévody z Morfenu. Dům tonul v poklidu odpoledních dřímot, jen od stájí se ozývalo cinkání postrojů a z kuchyně rachot nádobí. Janis se šel dívat do čeledníku, démoni se Smesmechem si vzali na starost sklepy, Ixona s Trepenou vběhly do stájí. Za chvíli se všichni s nepořízenou vrátili na nádvoří. Vstoupili do domu. Přijímací dvorana zářila zlatem a leskla se mramorem. Okna věnčily ostře fialové rudé závěsy. Původní dřevěné obložení Erijen vyměnil za mramor. Místnosti dominoval obraz vystihující Erijena v nadživotní velikosti, jak krotí vzteklého lva. Janis se kousnul do rtů, aby se nezačal té pompézní nádheře chechtat. Chodba vedoucí k vévodově pracovně zela prázdnotou. Janis se přistihnul, že po naleštěné podlaze nakračuje měkce jako zloděj. Jaká ironie, když se nachází v domě, který sám koupil a zvelebil. Na záda mu dýchala Trepena a oba démoni, ale překvapivě vydrželi být potichu.
Bez vyrušení se dostali až do pracovny. Tady vše vypadalo jako dřív, jen na stole, kde míval Janis obvykle pořádek, se vršila neuspořádaná kupa lejster.
„Co tady?“ špitla Trepena.
„Uvidíš,“ sykl Janis. Přešel ke krbu a z krbové římsy sundal mělkou mísu na ovoce z těžkého černého sopečného skla. Spokojeně se usmál, když zjistil, že je do poloviny plná drobných. Celá domácnost věděla, že je tam dává. Hospodyně i majordomus odtud brali mince na spropitné poslíčkům a dodavatelům. Nabral z mísy plnou hrst a vhodil si drobné do kapsy.
Cinet se mezitím přitočil ke stolu a otevřel druhý šuplík odspoda. Ze změti krámů vylovil starobylý kostěný hřeben a podal ho Trepeně. Bohyně toaletní potřebu s nakrčeným nosem převzala a odhodlaně zajela do zakudlané hřívy. Lup, lup, lup. Zuby nebohého hřebene se lámaly jeden za druhým. Při pohledu na chumáče vlasů, které si Trepena vyrvala, se Ixona vyděšeně chytila za hlavu: „Nemůžu se na to dívat,“ lamentovala. „Okamžitě mi to dej,“ sahala po hřebenu. „Udělám to.“
Janis vyšel na chodbu a přemýšlel, kde by tak Erijen mohl být. „Jestli dál chlastá, bude ještě v posteli,“ ozval se Cinet a šibalsky na Janise mrknul. Janis si čím dál silněji uvědomoval, že mu ten démon bude chybět.
Vyběhl schodiště k panské ložnici, jeho doprovod se držel za ním. Před dvoukřídlými dveřmi s meči na kolenou seděli dva dřímající zbrojnoši. Janis mezi nimi proklouznul, vzal za kliku. Dveře zavrzaly. Oba zbrojnoši leknutím nadskočili a zařvali.
„Baf!“ houknul na ně Neceom.
„Pudliky budliky!“ zapitvořil se Smesmech. Trojice jeho skřetů sborově hrozivě zasyčela. Bylo na nich vidět, jak si to užívají.
„Ááááá!“ zaječeli unisimo ti nešťastníci.
„Pohlídejte to tady,“ zasyčel Janis na Cineta a vpadl dovnitř. Puch v ložnici ho přinutil přiskočit k oknu a otevřít ho dokořán. Skřípání okenních křídel a poprask z chodby Erijena probraly. Vymrštil se do sedu, zalapal po dechu a vytřeštěně zíral. Jeho oči byly podlité krví, tvář brázdily vrásky, do čela mu padaly prameny mastných slepených vlasů. Podle ušmudlané košile a uválených kalhot, usnul tak, jak včera v noci odpadl.
„Buď pozdravena, vévodská milosti,“ řekl přehnaně vesele Janis.
Erijen mučivě pomalu a toporně ukázal prstem na Janise a otevřel ústa: „Eeee.“
„Cože?“ Janis se usmál. „Ach tak, jsi překvapený, že mě vidíš. No, tak jsem to přežil, to je toho. Sáhnul do kapsy. Na dlani se mu blýskal měďák.
+++
