Střípky Sváru (kapitola dvacátá sedmá)
Zapadalo slunce. Z matčina budoáru se ozývaly rozčilené hlasy. Grewinu navštívil Emdewon. Určitě řešili to zítřejší slyšení. Janis měl tisíc chutí zjistit, o čem je řeč. Snažil se dostat na doslech, ale na chodbě přede dveřmi stála jedna démonka, venku nazahradě pod oknem druhá, a kolem něj se vytrvale točily další tři. A že mu budou dělat společnost. A že mu zahrají na harmonium. A co kdyby si společně dali partii šachů? Kam šel on, všude ho následovaly. Cinet s nosem zabořeným do knihy potlačoval smích a čekal, až Janisovi dojde trpělivost a s řevem je od sebe odežene. Janis věděl, že se na démonky nemůže zlobit. Jenom naplňují příkazy své paní.
Od definitivní ztráty sebeovládání ho vysvobodil Dewi-tan. „Přišel jsem vás s Cinetem vyzvednout,“ řekl. „Dnes, hodinu před Berdeke začíná v Jingivonském amfiteatru premiéra nového nastudování Stínové opery. Budou tam Smesmech, Ordana a možná i Mreon. Keriss takové věci miluje. Opravdu moc stojí o to, aby šel Cinet s ní. Pozvala ho už předevčírem, ale on to odmítnul, protože jsi prý v nelehké situaci a on tě nemůže opustit...“
„Pitomost!“ zabručel Janis. „Cinetééé!“ zařval, „zvedni se od těch knížek a mazej s Kerris do divadla!“
„Napadlo mě,“ uchechtl se nejistě kocour, „jesli bys nechtěl jít taky. Věc se má tak, že dokud se Kerris nevdá, musím jí alespoň na veřejnosti dělat garde. Je to strašná otrava. Pořád abych dělal, že nevidím, jak po sobě s Cinetem jedou....“
Janis už o Stínové opeře slyšel, ale ještě nenašel čas se na ni podívat. Vlastně je to docela dobrý nápad. Operu nijak zvlášť nemiloval a stínovou už vůbec ne, ale možná se tam o přestávce dostane k informacím...
+++
Amfiteátr pod otevřeným nebem tonul ve tmě. Na oválném podiu uprostřed ztuhlí jako sochy v nejrůznějších pozicích čekali interpreti na první tón. Janis seděl vedle Cineta, který se držel za ruku s Keris. Po boku Kerris spočíval její bratr. Jako cizinci měli brůssové k dispozici soukromou lóži, jednu z těch nahoře, které lemovaly horní okraj šikmo se svažujícího hlediště. Janis se snažil v křesle nevrtět. Byl nervózní z těch stovek bohů, polobohů i démonů, jejichž zvědavé pohledy se nepřetržitě k jejich lóži stáčely. Pak začala předehra a postupně se rozsvítily reflektory uspořádané kolem podia. Interpreti začali zpívat. Jak se při tom pohybovali, proudy různě barevného světla v předem stanoveném pořadí přitahovaly pozornost diváků na jednotlivé postavy. Hra světla a stínů podbarvená hudbou a zpěvem posouvala děj kupředu. Janisovi by se to docela líbilo, ale byl příliš roztěkaný, aby se nechal do děje vtáhnout. Když hudba umlkla a zářivá bílá světla rozsvícená v hledišti ohlásila přestávku, s vděčným povzdechem vstal. „Jdu si pro pití,“ řekl.
„Jdeme taky,“ ozval se Cinet.
„Jdeme?“ zavrčela Kerris. „Od kdy rozhoduješ i za mě?“
„Nerozhoduji,“ prskl Cinet. „Pouze konstatuji fakta. Poznám, že máš žízeň. Podle toho, jak si olizuješ rty a jak sebou šiješ.“
Janis se zasmál, když viděl, jak Kerris zaťala čelist. Ale svou malou dlaň, kterou Cinet pevně svíral, mu nevytrhla. Dewi-tan, který se k nim připojil, jen výmluvně zakoulel očima.
V prostoru pod konstrukcí hlediště na ně čekaly stánky s občerstvením. Cinet dal sobě a Kerris namíchat wemurijský motechový kokteil, Dewi-tan si vybral finítovou šťávu řízlou štiplavě vonícím cihusem. „Už jsi to ochutnal?“ kývnul na Janise.
„Ještě ne,“ řekl Janis. Věděl, že cihusové cibulky ve zdejší soustavě nerostou. Mají omamný vliv nejen na démony, ale dokonce i na bohy. V malé míře působí obdobně, jako alkohol na smrtelníky. „Zítra potřebuju čistou hlavu.“ Spokojený se sklenkou vody se rozhlížel kolem. U stánku s programy dalších přestavení zahlédl vílu Ordanu s Lijanoua synem boha Fasia, Jevenem. Jeven – patron obchodníků a bankéřu byl jedním z potenciálních nápadníků, které předtím Henrex dohazoval Kerris. Podle toho, jak se Jeven k Lijaně měl, to vypadalo, že se brůssiným odmítnutím nijak netrápí. Ti tři o něčem vyprávěli dvojici, osob otočených k Janisovi zády. Jejich očividně ženské postavy obepínaly těsné kalhoty z černé kůže. Oba opravdu hezky tvarované zadky téměř vybízely k plácnutí. Kolem skupinky se točili Mreon s Fasiem. Bylo vidět, že Ordanu navlečenou jako obvykle v neforemných ostře barevných šatech pokládají za doplněk těch dvou exoticky oblečených brunet. Pak Ordana nenápadně ukázala směrem k Janisovi. Rychle ustoupil stranou, až ho skryla vysoká Dewi-tanova postava. Sakra, co to bylo?
„...ne, Dikonea z Anatasu nebyla první, kdo začal používat techniku zastřené barvy,“ vášnivě oponoval Kerris Cinet. „Naučila se to od svého bratra Nomuda. Nomud byl podivín a stranil se společnosti. Zemřel po samovznícení v pětapadesátém roce života. Dikonea jen přebrala jeho metody... A že se proslavila, za to může...“
Janis chytil Dewi-tana za rameno pohodil hlavou k rozvášněné dvojici. „Co je tu nechat se hádat a projít se zatím kolem, Mrrau?“
Janis úmyslně vyrazil opačným směrem, aby nemuseli potkat Ordaninu partu. Korzovali podél stánků a probírali zajímavě řešenou konstrukci hlediště. Dewi-tan Janisovi vyprávěl, že na Brusedee se nestaví budovy tak jako v Tenerisu. Necháváme stavby vyrůst. Jsou živé a samoúdržné. Zasadíme stromy a stimulujeme větvení podle potřeby. Pro zpevnění materiál splétáme. Je ale pravda, že velké budovy jsou trochu problém... Obcházeli obvod budovy dokola. Čelili zkoumavým a ostražitým pohledům a odpovídali na řídké opatrné pozdravy.
„Sakra, ti jsou z tebe ale vyděšení,“ prohodil kousavě Dewi-tan.
„Není to pro tebe problém, že se se mnou veřejně ukazuješ?“ zeptal se ponuře Janis.
Kocour rozverně zamručel. „Ale ne. Jsem cizinec a ti bývají divní. Ostatně, za pár dní se vracíme domů.“
„Mrrau! Trajanisi!“ Jako živelná pohroma se k nim přiřítil Smesmech a jednoho po druhém je objímal, jak kdyby se neviděli roky. „Co vy tady? Jak se vám to líbí? Ordy říkala, že tu jste, ale myslel jsem, že si ze mě utahuje. Kocouří vévoda a krenevský princ! Ostří hoši přece na operu nechodí!“
„Takovou událost jsme nemohli ignorovat,“ prohlásil Janis.
„Takže se vám to líbí?“ dorážel Smesmech a oči mu těkaly z jednoho na druhého.
Dewi-tan rozhodil rukama. „Všechno, co režíruješ ty, bývá skvělé!“
Smesmech se přímo tetelil. „Ó, tak to mě těší! Opravdu velice, převelice! Musíte přijít na raut. Hned po představení!“
Janis zakýval hlavou. „Děkujeme za pozvání, ale máme sebou ještě Kerris a jejího snoubence, takže...“
Smesmechovo obočí vyletělo nahoru. „Takže Kerris nakonec toho pravého ořechového našla! To je úžasné! Kdo je ten šťastlivec?“
„Trajanisův přítel Cinet,“ řekl Dewi-tan. Bylo patrné, že je zvědavý, jak bůh na tu zprávu zareaguje.
Smesmech se zvědavě podíval na Janise a zpátky na Dewi-tana, jako kdyby si ověřoval, že si nedělají žerty. Ale oba se tvářili naprosto seriózně. „Ten Cinet?“ zahlaholil. „Znalec starých projektů a milovník architektury a historie? Vždycky jsem si o něm myslel, že snad ani nemá koule. Jak je vidět, udělal dobře, že se tak dlouho šetřil. Kdo by to byl do něj řekl, že udělá takové terno?“ Smesmech úplně zářil. „Chci jim oběma osobně pogratulovat! Musíte je vzít sebou! Bude to u mne doma a jak už jsem řekl, hned po děkovačce.“
„Reagoval docela dobře,“ uchechtl se Dewi-tan, když Smesmech odběhl do zákulisí.
„Přesto jsem rád, že tu Kerris s Cinetem nezůstanou,“ prohodil zatrpkle Janis.
Konečně obešli celý ovál amfiteátru a došli znovu k Cinetovi a Kerris. Ti dva do sebe stále ryli, ale vypadali při tom náramně spokojeně. Zatroubily fanfáry ohlašující, že přestávka už skončila. Janis byl rád, že Ordana i její společnost už jsou pryč.
Během druhého jednání se Janis snažil věnovat ději, ale dojem, který v něm zanechaly ty dvě cizinky ho pořád pronásledoval. Byl na sebe naštvaný, že je nedokáže vyhnat z hlavy, ačkoliv jim ani neviděl do tváří. Přistihnul se, že je hledá v hledišti. Když se vyklonil přes zábradlí balkonu, zahlédl Ordanu s Lijanou a Jevenem, ale z jejich společnic zahlédl jen jednu a ještě špatně, protože byla v zákrytu. Viděl dlouhé natažené nohy a holínky, paže založené na prsou a vlasy padající do tváře. Vypadala, jako kdyby dřímala. Janisovi to připadalo zábavné. Další milovnice opery?
+++
Na konci představení diváci dlouho tleskali a pak se začali rozlétat do tmy. Janisovi ani Dewi-tanovi se na raut moc nechtělo. Měli obavy, že nabubřelá sahíjinská smetánka dá Kerris najevo, že si vybrala pod svou úroveň. Cinet řekl, že se přizpůsobí, ale ani on moc šťastně nevypadal.
„Když nás pozval, nemůžeme se na to úplně vykašlat,“ prohlásila statečně Kerris a pověsila se Cinetovi kolem krku. „Jenom ať všichni vidí, že jsem si vybrala to nejlepší!“
Cinet zakoulel očima a prosebně se na Janise zapitvořil. Určitě se spoléhal, že ho Janis podpoří.
„Snad neuškodí, když se tam na chvilku ukážeme,“ zklamal démona Janis.
Přeletěli park k menšímu dvoupatrovému domu s rozsvícenými okny. Před otevřenými dveřmi stály dvě démonky oblečené v kostýmech z představení a veršíky a vtípky uváděly příchozí. „Někde za rohem je boční vchod,“ řekl neutrálním tónem Cinet.
„Já teda žádným bočním chodem nepůjdu,“ prohlásila nadurděně Kerris.
„Dobrá,“ řekl Cinet. „Snažte se držet při sobě.“
„Proč?“ zajímala se Kerris.
Z domu se ozývaly udivené výkřiky a smích. Vešli dovnitř a Janis užasl, protože se ocitli v roztodivně tvarovaném prostředí plném zrcadel. Nebylo patrné, co je skutečnost a co jen odraz. Jejich postavy se odrážely a opakovaly na členitých zrcadlových stěnách, stropu i zrcadlové podlaze. V některých plochách postavených naproti sobě se výjevy odrážely donekonečna, jinde jen jednou. Kdyby Janis nedržel Kerris za ruku, nebyl by si jistý, která Kerris je odraz a která originál, dokud do některého ze zrcadel nenarazil. „Co to je?“ vydechl.
„Vypadá to na zrcadlové bludiště,“ řekl Cinet. „Žertík. Smresmech tvrdí, že tak podporuje hravost a probouzí smysl pro humor. Ale já myslím, že spíš pokouší naši trpělivost. Aranžmá rok co rok vyměňuje. Jednou tu nainstaloval brouzdaliště s bahnem. Plavali v něm palec tlustí svítící červi. Jakmile jste na některého šlápli, zavoněl karamel a ozvala se fanfára. A taky pamatuju na sál s bublinami. Bylo jich od podlahy po strop. Jako kdybyste se prodírali skrze vnitřnosti polymorfa. Každý, kdo vejde do domu hlavním vchodem, se tu zdrží minimálně hodinu, než se z toho vymotá. Smesmech tak vítá návštěvy už dobrých sto let.“
„Teď si vzpomínám, že jsem o tom už slyšel,“ zabručel Dewi-tan. „Nelíbí se mi to.“ Olivový odstín kocourovy pleti vybledl téměř do zelena.
„Tobě není dobře?“ vyděsila se Kerris.
Kocour skutečně nevypadal dobře. Sípavě dýchal a na těle se mu perlil pot. „Zavři oči, Mrrau,“ štěkl Cinet. Chytil ho za paži a táhnul ho sebou. „Znám zkratku.“ Proplétal se s Dewi-tanem mezi zrcadlovými stěnami, ani jednou do žádné nenarazil. Janis s Kerris se drželi v těsném závěsu.
Janis netušil, jak Cinet trefí. On sám se o to ani nesnažil, protože se bál, aby v panice interiér nepřetvořil. To by mu Smesmech asi nepoděkoval. Tudíž kladl jednu nohu před druhou a klopil zrak k zemi, protože se mu zdálo, že uvnitř zrcadel něco je, co na něj civí.
Konečně v mnohonásobně znásobených zrcadlových plochách spatřili obyčejnou cihlovou zeď s černými dveřmi. Dostali se do široké chodby se schodištěm osvětleným modrými světly. Sestoupili do příjemného společenského sálu, ve kterém hrála skřetí kapela, hosté okupovali vysoké pulty s občerstvením. Smesemech v blankytně modrém overalu se natřásal v jejich středu. „Už můžeš oči otevřít, Mrrau,“ šeptl Cinet.
„Co to, sakra, bylo?“ zasyčel kocour. Ani Janis neměl ze zrcadlové procházky dobrý pocit. Svaly měl zaťaté, srdce mu divoce naráželo na žebra. Zato Kerris s Cinetem vypadali v pohodě, jako kdyby se procházeli kolem včelína v matčině zahradě.
„Myslím, že to nebyla obyčejná zrcadla,“ řekl Janis. „Zdálo se mi, že v nich něco je...“
Cinet pokrčil rameny. „To je dost dobře možné. U Smesmecha jeden nikdy neví.“
„Znovu mě sem nikdo nedostane,“ řekl upjatě kocour. „Ven půjdu bočním vchodem.“
„Měl jsi nás varovat!“ obořila se na Cineta Kerris.
„Udělal jsem to,“ zaškaredil se na kočku Cinet, „ale tys mě nebrala vážně.“
„Ach koho to tu vidím? Není to návštěva z Brusedey a náš statečný Trajanis s mazaným a vytrvalým Cinetem?“
To už byl Smesmech u nich a znovu je všechny objímal. Byl tak výrazný, že k nim přitáhl veškerou pozornost. „A co říkáte na bludiště? To byla pecka, že?“
„Opravdu skvělý nápad, ta zrcadla, bratránku,“ řekl mile Janis, protože nechtěl hostitele urazit. „Kdybych měl víc času, hned bych to nainstaloval v Grewinině přijímací hale. Aspoň by se tím zamaskovalo to ošklivé schodiště.“
„Jaké to muselo být úžasné, sledovat tisíckrát znásobenou Kerris!“ zvolal potěšeně Smesmech.
„Gratulujeme ke skvělému úspěchu, Smesmechu,“ řekla se smíchem brůssa.
Smesmech ji začal znovu objímat. Zahrnoval ji lichotkami a narážkami na její skvělou volbu živoního partnera, přičemž šibalsky mrkal po Cinetovi.
Cinet se na to díval a ve tváři se mu nehnul ani sval. Objevila se Ordana.Podala Kerris sklenici a táhla ji někam stranou. Kerris se na Cineta omluvně usmála a nechala se odvést.
Dewi-tana přišel pozdravit vyslanec z Erektiadu a odvedl ho představit neteři. A Smesmecha si na parket odtáhly dvě chichotající se modře světélkující wemuřanky.
Janis se k Cinetovi naklonil a zašeptal: „Jak jsi poznal, kudy projít?“
Démon se potutelně ušklíbnul. „Podlaha. Zrcadla na podlaze v průchozím koridoru jsou matnější a trochu ošoupaná od bot. Kdežto podlaha v odrazech se leskne skoro jako stěny. To není Smesmechův vynález. Už před stopadesáti lety sestrojil první zrcadlové bludiště Aemon z Kewendonu.“
Potom se Kerris vrátila. Chytila Cineta kolem pasu a zavrněla jak kočka: „Chci tě oficiálně představit svým kamarádkám, zlato.“
Cinet udělal zoufalý obličej. „Máš na mysli Ordanu, Fabionu a další? Znám je několik staletí.“
„Ale ony neznají tebe,“ namítla Kerris. „Ne tak, jak si zasloužíš. Přestaň se mračit a jdeme.“
Když Janis viděl, s jakým nadšením se nechává Cinet vléct k bandě zvědavých sahíjinek, vyprskl smíchem. Zůstal u stolku s nápoji sám. Když se rozhlížel kolem, připadal si podivně izolovaný. S někým se potkal pohledem a dotyčný rychle uhnul, nebo se odvrátil. A znova. Co to znamená? Má snad lepru? Se sklenicí v ruce se vydal mezi ostatní. Nesnažil se navazovat konverzaci, jen se díval. To se mu určitě jenom zdá, že kamkoliv přijde, hovor vázne. A když kolem někoho projde, za zády slyší šepotání.
Opustil hlavní sál a ocitnul se v hale, odkud vedly jedny schody nahoru a druhé dolů. Ty první vedly nejspíš k tomu bočnímu vchodu, o kterém mluvil Cinet. Jenže odejít a nechat tu přátele bez rozloučení se nesluší. Takže se vydal dolů, zvědavý, jaké kulišárny tam Smesmech skrývá. Už zdálky slyšel hudbu. Rytmus byl absolutně odlišný od decentní komorní produkce o patro výše. Pravidelné bubnování podbarvené flétnami a triangly v sobě mělo cosi podbízivého. Lákalo a přitahovalo. Jezdil z toho po zádech mráz.
Dole se rozkládala nepravidelně rozvržená jeskyně vylámaná ve skále. Prostor členily kamenné sloupy, jedinou hladkou zeď na protilehlém konci tvořila fonestěna vibrující hudbou. Nalevo se v úrovni terénu leskla tři malá jezírka, ze kterých stoupala voňavá pára. Napravo skrze řady sloupů se daly zahlédnout pohybující se postavy.
Hned v tom prvním jezírku, kolem kterého Janis procházel, se zády opřený rozvaloval Sebass. Na klíně mu seděla prsatá rohatá démonka, mezi prsty svírala cigaretu zastrčenou v onyxové špičce a cosi mu žvatlala do ucha. Druhá rohatá a neméně prsatá seděla na břehu a ráchala si nohy ve vodě. Když Janise uviděla, vesele na něj zamávala. „Zdravím, bratranče,“ zatrylkoval až příliš přátelsky Sebass. „Jestli se chceš přidat, sundej šaty.“ Pohodil hlavou k té s nohama ve vodě. „Tady Untea se o tebe postará.“
„Možná později,“ zamumlal Janis. Sebassovy oči se leskly, jako kdyby byl sjetý. Otočil se, že vycouvá, ale cestu mu zahradila další démonka nesoucí náruč ručníků. Aby ji obešel, vydal se kolem druhého jezírka. Klesla mu brada, když v něm spatřil Lijanu s Jevenem. Lijana by si nevšimla, ani kdyby jí pod nohama bouchala sopka, ale Fasiův syn se na Janise vítězně zašklebil a udělal na něj oslí uši. Sebass mezitím vylezl z vody, opřel se o sloup a zlomysně se rozesmál.
Janis se nechtěl vracet stejnou cestou, proto zamířil napravo, kde se tančilo. V nose ho zašimrala sladká štiplavá vůně linoucí se z mělkých mramorových mís. Prošel clonou sladkého kouře až k tanečníkům. A jejda. Téměř všichni jsou nazí. A tančí jenom někteří. Většina nahromaděná po obvodu parketu se kýve do rytmu a skanduje něčemu uprostřed. Už tušil, co uvidí. Přikradl se blíž a zpoza záda ostatních nakoukl dovnitř. Aktéři ve dvojicích, trojkách i četnějších uskupeních si to v pozicích, o kterých nikdy neslyšel, rozdávali jako na závodech. Ti méně zdatní postupně odpadávali, až zůstali jen ti nejvýkonnější. Krev se mu nahrnula do třísel. Připadal si jako puberťák, ale prostě si nemohl pomoct.
S tváří rozpálenou chtíčem a studem se odvrátil. Taky nemusí být u všeho.
A bum! Narazil bradou do něčí hlavy. Dotyčná osoba se zapotácela a bolestivě zasyčela. Janis ji pohotově zachytil. Sevřel ruce kolem pružného a teplého těla. „Velice se omlou...“
Zadrhl se mu dech. Měla oči jako mladá tráva. Tak jasně zelené. V její bledé tváři zářily jako dvě smaragdové tůně. Pod intenzitou toho pohledu se otřásl. Na sobě měla kratinké nařasené šaty na ramínka. Byly tak průsvitné, že nic neskrývaly.
Zvedla k němu hlavu. Zelené oči planuly nevolí. Krásná zaťatá ústa si přímo říkala o políbení. Nepřemýšlel. Slova, která měl v úmyslu říct, odumřela na jazyku. Prostě ji k sobě přitáhnul a ta ústa políbil. Vzdorně zasyčela a pokusila se mu vysmeknout. Ale svíral ji pevně. Jenom jeden polibek, pak se omluví a pustí ji. Nejdřív držela rty pevně semknuté, ale jak po nich kroužil jazykem a škrábal zuby, s povzdechem se podvolila. Líbal jako nikdy v životě. V uších mu šumělo, hlava se mu točila. Cítil, jak mu taje v náručí. Střípkem mysli si uvědomoval, že nejsou na vhodném místě. Nechce ji přece přetáhnout povzbuzovaný skandováním davů.
Ucítil, jak se napjala. Začala mu tlouct do zad. Teď mu nafackuje a naprosto právem. A on důstojně odkráčí. Opravdu nerad se od ní odtáhl.
Její oči sršely. „Tady ne,“ sykla. Její hlas byl sladký a zastřený. Připomínal pomalu kanoucí lesní med.
Ohromeně přikývnul: „Něco najdu.“ Perfektní, že závody na parketu ještě neskončily, nikoho z diváků nenapadlo se ohlížet. Janis rychle zvažoval, kam se vrtnou. K jezírku, kde očumoval Sebass, ji rozhodně brát nebude. Vzpomněl si na démonku s ručníky. Musí tu být nějaké další dveře do prostor pro personál. Vzal ji za ruku a vedl ke stěně. A skutečně, za další řadou sloupů se černal vstup. Vešli do budiště chodeb a ve skále vytesaných komor. Janis hledal tu nejlepší, na zádech cítil její přerývavý dech. V jedné stály police s ručníky, ve druhé ležely proutěné koše s mýdlem, v další byly uskladněny židličky a stolky. Janis vybral komoru plnou beden s alkoholem. Naskládané u stěn i uprostřed tvořily perfektní clonu před zvědavými pohledy. Když se ocitli za bednami, znovu si ji k sobě přivinul. „Chci tě,“ zašeptal. Stáhnul z ramen tenké špagátky, na kterých visely její šaty a nasucho polknul, když mu nabídla nádherná prsa. Měkké pahorky korunované pružnými růžovými poupaty přímo žadonily o pomazlení. Třel se o její promáčený klín, dotýkal se její smetanově bílé kůže. Putoval rty po křivce jejího krku stále níž.
Její drobné štíhlé ruce se mu dobývaly do kalhot. Trochu se odtáhl, aby jí udělal prostor. Uchopil ji kolem pasu a vysadil ji na bytelnou vysokou bednu. Pohladil její boky a jednu dlouhou štíhlou nohu si obtočil kolem pasu. Sunul ruku od sladkého hrbolku kyčelního kloubu k měkkému pahorku uprostřed. Zamávala řasami, olízla si rty, vzala ho do ruky a stiskla. Se rty přitisklými do úžlabiny jejího krku se nedočkavě vzepjal a vydal se na průzkum jejího klína. Našel citlivé místo. Zasyčela, když na něm jemně zakroužil palcem...
+++
