Střípky sváru (kapitola dvacátá třetí)
Oba soupeři si vybírali z desíti párů zbraní úhledně naskládaných na křišťálových stolcích podél mantinelů. Trepenu obklopenou strážemi usadili do hlediště poblíž čestné lóže, ve které spočíval Tyneon se Senedou a Emdewonem. Po Tyneonově pravici stál Trsuah. Jeho modrý obličej působil jako neživá věc.
„Je ti jasné, že nesmíme používat tvůrčí sílu,“ zavrčel upjatě Henrex.
„Stejně tě dostanu,“ zakřenil se Janis.
„Tentokrát tě nebudu šetřit,“ šklebil se Temný. „Ještě nikdy jsem neprohrál.“
„Zvláštní,“ povzdechnul si Janis, „ani já ne.“ Ukázal na kalený modrostříbrný jedenapůlručák s jilcem omotaným zlaceným drátem. „Co tento?“
Henrex sáhl po jeho dvojčeti. „Hm, dobrá volba.“
„Začneme?“
„Jistě,“ syknul Henrex.
Souboj započal za všeobecného ticha. Začali zvolna jako podle scénáře, který připravil učitel šermířské školy. V krátkých a přesných pohybech střídavě útočili a ustupovali a jeden stejně jako ten druhý čekali, kdo první pochybí. Fyzická únava jim nehrozila.
„Kdo z toho dřív zblbne, kreneve?“ zamručel Henrex.
„Jsem rád krenevem,“ odsekl Janis a šeptem dodal: „Výhodně to kompenzuje sahíjinskou připosranost…“
Henrex vytřeštil oči, rozmáchl se s větší razancí a vypadl ze zavedeného rytmu. Janis získal čas a prosmýknul se mu jeho napjatou paží do zad a nártem zahákl jeho kotník. Stačilo jen trhnout, jejich meče se v té chvíli opíraly jeden o druhý a vlastně jen prodlužovaly páku, kterou si přichystal. Vtom se čepel Janisova meče zavlnila a pevná struktura materiálu, ze kterého byla ukuta, se poddala čísi tvořivé vůli. Henrexova čepel jí prošla jako máslem, a kdyby Janis hbitě neuskočil, byla by mu ťala do obličeje.
Hlediště řvalo. Janis se na čepel podíval a cvičně jí mávl do vzduchu. Teď už zase vypadala celistvá. Zuřivě na Temného křikl: „Podvádíš!“
Ale sahíjin zavrtěl hlavou. „To ne já!“ Oba se pátravě zadívali k tribuně.
Obecenstvo překvapené náhlým přerušením se prostupně utišovalo. Janis pohodil hlavou směrem k Senedě a šeptl: „Nemohla to být tetinka?“
Henrex nakrčil nos. „Neriskovala by ostudu před tolika svědky, ale podívej se na strážce Protokolu. Nepřipadá ti…nervózní?“
Janis vyhledal Sebasse. Krčil se ve třetí řadě hned za mantinelem a připomínal psa, který udělal loužičku. Janis usoudil, že bůžek Protokolu musí být divý strachy. Jeho dohoda s polymorfem, podle které má Trepenu předat, jakmile bude dostatečně oslabená, se kýve v základech. Kdoví, co mu Aliance za Trepenu slíbila...
„Tyneone!“ zařval Temný, „Sebass se vměšuje!“
Sebasse si Tyneon posadil k ruce a pokračovali dál.
Výpad, úkrok, klička, obrat, výpad, úkrok, klička, obrat… Občas některý zkusil grif z Trsuahovy školy, ale protože ten druhý všechny úskoky znal, po chvíli se vrátili k původnímu zavedenému rytmu.
„Bude to trvat ještě dlouho?“ zamručel po půlhodině Mreon. „Mám za oponou nějakou práci.“
„Je to náročné na nervy!“ přidala se exaltovaným tónem Ixona, „moje dítě bude úplně vyšinuté!“
„To bude i bez toho!“ usadil ji Mreon.
Nebe nad stadionem už dávno přikryl příkrov tmy. Ale oba bohové si toho nevšímali. Svítili jasnou září, a jak se pohybovali a rychlost jejich údů předbíhala emanační paprsky, vykrajovali do okolní temnoty kouzelné světelné obrazce.
Temný se odhodlal k půlobratu, pokusil se o hesenskou kličku. Janis se nenechal nachytat a včas uskočil. Jak soupeřův meč ťal naprázdno, jeho majitel zavrávoral.
„To se mi líbí,“ preušil dlouhé mlčení Henrex. V očích mu zasvítila zlomyslná světélka. „Až tě porazím, postarám se, aby tě koupil můj vyznavač. Každé ráno na víceluní bude v kostele a ty dostaneš volno, abychom mohli trénovat.“
„Tvoje vyznavače klepne pepka,“ zasyčel Janis při dalším rozmachu, „až se ty desky s nápisem o Ravensově podrobení, cos nechal vystavit v chrámech, všechny naráz rozpadnou v prach!“
Henrex se hbitě vyhnul výpadu a zaryčel: „Ohohó! Finitové kořeny budeš třídit, holoubku. A když mě naštveš, prodám tě Erijenovi. Co že to bylo za signál jakým tě uzemnil? Ten příkaz by vlastně mohl ještě…“
Teď vypadl z koncentrace Janis. Při vzpomínce na ten ponižující moment si v mysli vybavil drásavé zvuky pištění flexijské krysy. V hrůze si uvědomil, že pokud to nezarazí, odrovná se sám pouhou vzpomínkou. Úsilím zkřivil tvář. Zavrávoral a Temný ho srazil na koleno.
Znuděné obecenstvo zašumělo novým elánem.
Musí se dostat zpět na nohy. Držel si nepřátelskou čepel od těla, ale v duchu úpěnlivě bojoval s dotíravou reminiscencí zrádného příkazu.
„Zase ty tvoje nervy,“ prohodil soucitně Henrex a zatlačil čepelí níž, až Janise donutil se zkroutit. „Třeba to. Za sto let. Bude. Lepší.“
Janis pořád ještě třímal meč v pěsti a v kapse měl střípky Sváru. Mohl by mezi obecenstvem vyvolat zmatek a zdrhnout... Jenže…zač by potom stál? Vzpomněl si na tovaryše, který mu vykoval jeho první meč. Jak mládenci nabídl, že mu před mistrovskou zkouškou vyloží karty a hoch to odmítl. Řekl, že na takové věci on nedá, že se spoléhá na poctivou práci… Byl to dobrý meč a teď ho nosí Erijen. Vzpomněl si na přirovnání o drakovi, kterého závistivá prasata chytila do jámy plné sraček, které na Tenerisu vyprávěl Direnovi. A Diren je pořád v té jámě. A Erijen, to prase, se pořád ještě směje...
I když byl na kolenou, stále s mečem v sevřené pěsti Henrexovi odolával. Ještě není na zádech.
Čepele zapřené o sebe se ani nehly a obecenstvo napjatě mlčelo.
„Tak už to, sakra, vzdej,“ povzdechl si Henrex. „Jsi šikovný. Jednou se mi fakt vyrovnáš. S těmi krenevy se něco udělat musí, ale je to úkol na staletí. Ty nemáš koule na to, abys nám to…“
Janis ho poslouchal jen na půl ucha, protože se plně soustředil na draka v jámě. Při představě, že ještě pořád má v rukou osudy všech devadesáti sedmi krenevů, kteří chtějí z jámy ven, zkřivil rty a zapřel se do Henrexova meče takovou silou, že Temného odmrštil o patnáct kiroulů od sebe a vzápětí se na něj vyřítil. Temný byl natolik překvapený jeho náhlým výpadem, že než stačil vstát, Janis už mu klečel na prsou.
„Podvod!“ hřímal ze svého sedadla Mreon.
„Fixloval! Jinak to není možné!“ přizvukovala Seneda. „Musel použít moc. Vždyť jsme všichni viděli, jak byl zdeptaný!“
Janis klečel na soupeřově hrudníku a cítil, jak se do jeho zad zabodávají nepřátelské pohledy. Ale nedbal na to. Důležité bylo, co řekne poražený. Henrex těkal očima, funěl a tvářil se, jako by spolkl žábu.
„Tak co?“ vybafnul Janis. „Uznáváš porážku?“
Henrex ohrnul ret a neochotně procedil: „Jo.“
Janis se lehce zvedl a pomohl mu vstát. „Tak jim potvrď, že jsem nepodváděl, než mě rozdupou,“ řekl uštěpačně.
Temný se škodolibě zašklebil a tak tiše, že to byla spíše myšlenka, šeptl: „Já jsem tedy nic nezaznamenal, ale třeba jsi vymyslel způsob, který se nedá odhalit…“
„Ještě slovo a vyzvu tě znova,“ zasyčel Janis, „ale tentokrát ten zákaz tvorby pomineme. Až ten souboj skončí, matky na Tenerisu tebou budou staršit děti. Pouhý pohled na tvou nekvalitní podobiznu bude navozovat vleklé deprese…“
„Vyzývám soupeře,“ ozval se z tribuny komisním tónem Emdewon, „aby přestali zdržovat, a konstatovali výsledek souboje.“
Henrex si odfrkl, otočil se kolem své osy a teatrálně zvedl paže do výše a zvolal: „Trajanis grenedonský zvítězil. Bojoval poctivě a jakékoliv pochybnosti stran výsledku jsou bezdůvodné. Prostě chytil druhý dech.“
„Konstatuji, že obvinění proti Trajanisovi z velezrady, spiknutí a zločinného spolčení, jsou stažena,“ oznámil škrobeně Emdewon.
Janis se podíval Trepenu. Viděl chomáč vlasů, kterými maskovala obličej s náhubkem. Nezdálo se, že vnímá, co se kolem ní děje. Čekal, že Emdewon něco řekne k tomu slyšení, které mu slíbili, pokud vyhraje. Jenže bůh Spravedlnosti se pohodově posadil a otočil se k Erix, která mu z horní řady klepala na rameno. Nevypadal, že by se chystal pokračovat. Tak to tedy ne, naštval se Janis. Nedělal jim tu šaška pro nic za nic. „A kdy se mi dostane slyšení, které jste mi slíbili?“ křikl.
Emdewon ho zpražil nevěřícným pohledem. Na jeho obličeji se vystřídaly snad všechny emoce. Chvíli si špital s Tyneonem, přičemž jim do toho Seneda průběžně kafrala. Nakonec Emdewon znovu vstal: „Za tři dny v poledním čase svolávám Devět Nejvyšších do Paláce Protokolu. Vyslechme si Trajanisovy návrhy.“
Janis kývnutím poděkoval a vydal se ze středu arény k mantinelu. Právě pokládal meč na křišťálový stolek, když se k němu Henrex naklonil a zasyčel: „Nemáš ani ponětí, do čeho se řítíš.“ V rámusu, který se v hledišti mezitím rozpoutal, byl jeho hlas, chvějící se špatně potlačovaným vztekem, sotva patrný.
+++
„Další tři dny čekání,“ vztekal se Janis. Rázoval po hale. Patnáct kroků od paty toho nevkusně pompézního schodiště ke dveřím na dvůr, patnáct kroků zase zpět. Mračil se jako Mreonův nejdivočejší burácivý hřebec.
Grewina odletěla vypustit páru k Plamennému moři. Jsem jedna z Devítky! Soptila. A ten sráč mě vyhodil! Hned po zápase pozval Tyneon Senedu, Emdewona, Erix, Henrexe, Mreona a Fasia k sobě do laboratoří, ale ji a Ixonu ignoroval.
Dům byl plný služebnictva. Matčiny démonky kolem Janise chodily jako kolem těsta na svatební koláče. A pořád: Nechcete ovocný salát, princi? A nedáte si bublinkovou lázeň? Co nějakou hudbu, nemáte zájem? A co takhle masáž? Nejdřív odmítal a mile děkoval, pak ztratil trpělivost a posílal je do háje. Znervózňovala jej ta matčina poznámka před soubojem. To její varování, že i kdyby vyhrál, oni ho stejně zničí, protože jim přerůstá přes hlavu. I Henrex vyhrožoval. Kruci! Kdyby tak věděl, co může čekat!
Už prolelkoval celý den a pořád neměl nic, čím by sahíjiny přinutil, aby vůbec o jeho návrzích začali uvažovat.
„Prošlapete díry do koberce, princi,“ zahuhlal Cinet. Démon se hrbil na židli nad Prokolem, u nohou se mu válely historické knihy. Hledal cokoliv, co by mohlo Janisovi pomoci. Jenže Janis věděl, že je to na nic. Všechna pravidla jdou stranou, když rozumu diktuje strach. A sahíjinové strach mají. Nechtějí žádné změny. Janis se na démona pořádně podíval a zarazilo ho, jak rozervaně působí. Cinetovy temné řasy neklidně kmitaly, tvář brázdily unavené vrásky, černé vlasy neuspořádaně trčely do stran. I to, jak roztržitě listoval knihou naznačovalo, že i kdyby tam něco důležitého bylo, démon by si toho nevšiml.
„Kde je Kerris?“ vybafnul Janis. „Nechceš jít radši za ní?“
Démon zvedl hlavu od stránky. V hnědých očích mu zajiskřilo. „Je s bratrem na svačině u Henrexe, sire. Dewi-tan ji představí dalším potenciálním ženichům. Mluví se o Fasiově synovi Jevenovi, pak o bratrovi vyslance z Bredeonu a taky o Emdewonově vnukovi Tobiadovi.“
„A ty co? Necháš to být?“ zajímal se Janis.
„Proč bych neměl?“ opáčil prkenně Cinet. „Nemám s tím nic společného.“
„Řekl bych, že kecáš,“ zamručel Janis. „Znám tě skoro celý život. Roky jsem tě pokládal za pitomce, který nemá odvahu se projevit jako osobnost a místo toho slepě poslouchá autority.“ Dokonce jsem tebou pohrdal, protože jsi mě tím provokoval. Teď už vím, proč. Nastavoval jsi mi zrcadlo. Já sám jsem ochotně tancoval, jak mi Gwen pískal. „Jenže, když se provalil můj krenevský původ, když mě vláčeli na řetěze, když jsem byl opravdu na dně, byl jsi jediný, kdo se ke mně choval slušně. I když ti za to hrozily problémy...“
Cinet si drásavě povzdechl, jak mu to téma bylo nepříjemné. „Byli to smrtelníci. Nemohli mi nijak zásadně ublížit. Tolik jsem neriskoval. A upřímně, nejsem se svou tehdejší prací vůbec spokojený. Měl jsem se postarat, aby vás Erijen nezradil... Měl jsem vás chránit, dokud se vaše matka nevzbudí. Zklamal jsem.“
„Nezklamal. Svině jako Erijen si k lumpárnám vždycky cestu najdou,“ přerušil ho Janis. Cinet mu vždycky připomínal stojací hodiny. Takový ten kus nábytku, co stojí v koutě a funguje přesně podle toho, jak ho natáhnou. Předvídatelný a spolehlivý. „Když jsem se dostal do průšvihu, dal jsi mi veškerou podporu, kterou jsi mi dát mohl,“ řekl dál. Když se znovu setkali za oponou, Cinet ho znovu překvapil jako trpělivý učitel a bystrý, i když trochu prkenný glosátor. A co teprve když se Cinet setkal s Keris! Prokázal, že má v sobě další netušené vrstvy. Vůbec není nudný. Naopak s Kerris je zábavný a vtipný. Janis se pro sebe usmál. Některá hodnocení je dobře si nechávat pro sebe. Nebude démona uvádět do rozpaků. Něco tomu zabedněnci ale říct musí: „Chtěl jsem jen říct, že s Kerris se mi zdáš...šťastný. To vaše směšné hašteření jenom maskuje, jak jste jeden druhým fascinovaní. Jako kdyby až s ní jsi byl opravdu naživu.“
Cinet praštil knihou o stůl a vstal. „Držím se od ní dál, aby nevyvedla něco šíleného. Předevšírem, těsně po vašem souboji, mě přepadla u stadionu. Měla sebou tašku se šperky. A prý, že je připravená se mnou utéct,“ z démonovy hrudi se prodral další povzdech. „Nemohl jsem to udělat. Kdybychom utekli, stáhnul bych ji na dno. Jsem obyčejný démon. Nikomu z těch uchazečů nesahám ani po kotníky.“
Janis se v duchu poplácal po rameni, že Cinetovy sympatie ke Keris odhadl správně. „Když se na to díváš takto, Fasiův syn je, pokud se pamatuju, míšenec,“ řekl Janis. „Velvyslancův bratr je ewoui, takže polovina jeho krve pochází od smrtelníků. A Emdewonův vnuk je, bez ohledu na to, že jeho předkové jsou ti nejvyšší domácí a přespolní bohové, jen hýkající idiot. Viděl jsem ho na dolním třžišti v Jingivonu. Kupoval si tam magické korálky štěstí od démonky bohyně Erix. Podotýkám, že pro sebe a že to myslel vážně. Který bůh by měl zapotřebí něco takového? Jenom přešlechtěný blb. Pokud by si měla Kerris vybrat mezi tebou a těmi třemi trotly, vybrala by si tebe. Jsi spolehlivý, vzdělaný, ušlechtilý, věrný.“
„Dewi-tan mi Kerris nedá,“ řekl zarputile Cinet.
„Už ses ho zeptal?“ rýpnul Janis.
„Ani jsem nemusel!“ vyprskl démon. „Prohodil, že nechápe, proč se scházíme, když pro sebe nemáme dobré slovo. Vlastně byl až moc slušný.“
Samozřejmě, že to Mrrau řekl. Co jiného, když ty dva viděl pořád v sobě? pomyslel si Janis. Možná by si měl s Dewi-tanem promluvit on sám. Brůss je tu cizincem a přátelí se hlavně s Henrexem. Neměl důvod se zajímat o Cinetovu minulost a Henrex je ten poslední, kdo by o Cinetovi řekl něco hezkého.
Nejraději by za Mrau šel hned, ale pokud je s Kerris u Henrexe, musí ještě chvilku počkat. Bylo teprve krátce po poledni. Janis neměl tušení, jak dlouho taková svačina trvá. Možná by ale nebylo od věci zastavit se za Ixonou. Třeba o té poradě Devítky minus dvě už něco ví.
Sáhl po bundě z dračí kůže, zkontroloval, zda má v kapse váček s Vivoninými střípky a zamířil ke dveřím. Cinet se na něj s tázavým výrazem podíval a vstal. „Kam jdeme, princi?
„Ty zůstáváš tady,“ řekl Janis.
Démon udělal nešťastnou grimasu. „A co vaše paní matka? Bude vyvádět, že jsem vás nechal jít samotného.“
„To přežije,“ ušklíbnul se Janis a ukázal na knihy. „Pěkně studuj. A matce vyřiď, že jsem do berdeke zpátky.“
+++
