Střípky sváru (kapitola patnáctá)
„Nabízíte mi práci špeha?“
„Agenta,“ opravil jej polymorf. „S vaším unikátním genetickým profilem by bylo škoda vás zabít. Už jste měl možnost poznat potenciální kolegy.“
„Slyšel jsem, že agenti ztrácejí vazby na rodinu a na vlast,“ namítnul Janis.
„To není zcela přesné,“ řekl konejšivým tónem polymorf. „Agenti Aliance jsou jako velká pestrá rodina a pokud pracují pro prostor, pracují tím i pro svou vlast. Všichni jsou něčím jedineční. Úplně všichni se nějak zapsali do historie svých světů. Přitom jaksi překročili svůj vlastní stín. Učinili to tak výrazně a natolik převýšili vrstevníky, že kdyby zůstali doma, nečekalo by je nic jiného, než pád. Aliance jim oproti tomu dává příležitost se dále rozvíjet.“
Janis se hořce usmál. Tomu rozuměl. Na Trnitém ho učili, že odlišnost od jiných může být efektivní a žádoucí jen do určité míry. Pokud se míra překročí, pohlíží na ni jako na nebezpečnou úchylku, kterou je třeba v zájmu zdravého vývoje celku odstranit. Však se to stalo i v Janisově případě. „No, já nejsem žádná výhra,“ podotknul při vzpomínce na cestu k ohnivé hranici a na zoufalé stříbrné tváře. „Svoje krenevské příbuzné jsem těžce zklamal...“
„Jak se to vezme,“ ušklíbnul se polymorf. „Někteří naši analytici vás uvádějí jako odstrašující příklad, ale jiní naopak tvrdí, že jste, co se krenevské záležitosti týká, odkryl zanícený vřed tenerisské soustavy, který bude nutno dříve či později vyřezat. Zafungoval jste mnohem více jako katalyzátor, než jako rušící prvek. Navrhuji vám, abyste se k nám připojil.“
Přirovnání zbídačelé populace krenevů k zanícenému vředu se Janisovi hrubě nelíbilo. „A když se k vám nepřidám? Zabijete mě?“ Neměl ani ponětí, jestli by proti Alianci byl schopný bojovat, ale rozhodně se o to pokusí. Sakra, ani netušil, zda by jim dokázal utéct, ale rozhodně se jim nedá na stříbrném tácu.
Polymorf rozpřáhl paže, přivřel zrnitá víčka a spustil:
„Poslední vám šanci dávám
krenevové nehodní...
Dál monotónním hlasem recitoval veršované proroctví běsky z Gondotu a Janis na něj napruženě civěl váhajíc, zda se má zvednout a jít, nebo to má vydržet až do trpkého konce. Překvapeně nadskočil, když po poslední známé sloce polymorf plynule navázal tím, co ze sebe před několika týdny vysypala riiberionská bohyně Trepena:
„V horoucnosti vypálené
Světlem ohně osvícené
V lůně zrady zplozeno
Sémě pravdy vsazeno.“
„Jak jste se k tomu dostali?“ vydechl Janis.
„Věštba, která má sílu, se většinou zachytí na Henrexově síti. Proto Temný síť vybudoval, ne pro přenášení bezvýznamných drbů. I když teď čekají instalaci potíže. Jakmile Tyneon zakázal karty, zničil vykladačům živobytí. Henrex nebude mít další stavební materiál.“
„Henrexovy potíže mám v paži,“ řekl Janis.
Polymorf pokýval hlavou. „Vraťme se k jádru věci. Máme za to, že ta věštba má spojitost s výskytem jisté neregistrované démonky, tedy osoby, kterou pozorovatelé takto zařadili, pohybující se v okolí krenevského krále, Direna. Její totožnost zatím neznáme, ale jeví se tu zajímavá souvislost s podivným zmizením riiberionské bohyně Trepeny ze zadržovací cely v soukromém sídle boha Protokolu, Sebasse. Nevíte o tom něco?“
Janis si dal záležet, aby se díval zpříma a aby jeho hlas zněl pevně. „Ne,“ řekl.
„O vašem prohlášení se dá s úspěchem pochybovat, princi,“ zaševelil polymorf. „Byl jste to vy, kdo Trepenu osvobodil. To přistání v bazénku na střeše bylo...opravdu...mazané. Zamaskovat se za bahenního běsa a odpravit dva strážce, aby měl Sebass o čem přemýšlet... A to, jak jste Trepenu zregeneroval a způsobem hodným pozornosti jí pozměnil exteriér, rovněž stojí za pozornost. Kdo by byl čekal, co všechno se dá vykonat v prťavém domečku pro bzukalky v matčině zahradě.“
„Nemám, co bych na to řekl,“ pronesl škrobeně Janis, zatímco jeho srdce se prudce rozbušilo. Jak, ksakru, se to všechno mohli dozvědět? Ve včelíně byl přece sám. Že by to vytřepala Trepena? Ale na střeše Sebassova domu ještě nevěděl, že nějaká Trepena existuje. Jak mohli vědět že zahučel do té nádrže?
„Vzhledem k vaší osobní historii,“ pokračoval polymorf, „se dá odvodit, že jste ten plán s osvobozením krenevů nevzdal. Jenže musíte vědět, že pokud v tom budete pokračovat, postaví se vám do cesty nejen celý sahíjinský pantheon, ale i Aliance.“
„Chcete mě vydírat?“
„To nemáme zapotřebí, pokud jde o zájmy takové kadence. Měl byste vědět, že to byla Aliance, kdo dopustil, aby byli krenevové potlačeni.“
„Cože?“ Janis vyskočil ze židle, která se z rachotem převrátila a rozčíleně se opřel dlaněmi o stůl. „Chcete říct, že krenevy máte na svědomí vy?“
„Já, jak mě tu vidíte, ne, přirozeně. Ale některé části mé podstaty u toho byly.“
„Proč? Proč jste je nechali zotročit? Takovou nadanou rasu!“
Polymorfova tvář se zavlnila. „Ta vaše nadaná rasa si za své potíže může sama. Sahíjinové byli ochotni s nimi Teneris sdílet. Krenevové se rozhodli pro boj. Technicky je dali zotročit sahíjinové. My jsme to jen dozorovali. Přiznávám, že vybití většiny krenevské populace v té bitvě nám přišlo vhod. Ale stále jich přežilo dost. Bylo by lepší, kdyby nezůstal žádný.“
Teď už byl Janis rozpálený doběla. „Jak by mohlo devadesát bytostí ohrozit bezpečnost metaprostoru? To je nesmysl!“
„Pokud byste se k nám přidal, dostal byste informace, které by tento zdánlivý nesmysl vysvětlily.“
„Nevěřím vám!“ zasyčel. Znovu se nad konfliktem starým dvě stě let zamyslel v nových souvislostech. Pokud v tom má prsty Aliance, soudil sahíjiny příliš přísně.
„Jako první reakci to chápu,“ přikývnul polymorf. „Ale když se nad tím zamyslíte, dojde vám to. Existuje dostatek indicií, které to potvrzují. Ale k věci: Pokud se k nám nepřidáte, budeme nuceni vás zničit. A ne, nepovíme sahíjinům, že jste pustil na svět Trepenu, protože to bychom příliš odhalili své metody.“
„Šmejdění a fízlování?“ skočil mu do řeči Janis.
„Taky zařídíme, aby se ta nesvéprávná zbraň hromadného ničení zase vrátila k ledu.“
„Tou zbraní míníte chudinku Trepenu?“
„Není to žádná chudinka. Je smrtelně nebezpečná, protože její věštby se naneštěstí plní. Trepenina matka Krassiona už nedokázala její destruktivní schopnosti kontrolovat. Trepenino angažmá v Sebassově péči jsme odsouhlasili s tím, že až bude připravená, převezmeme ji. A vy, princi, jste nám to zkomplikoval. Teď ji musíme znovu odchytit, což při jejích schopnostech není snadné.“
„Ona není žádné monstrum!“
„Ale je. Jako vykladač jste se napojoval na pravděpodobnostní pole. Víte, že existuje nekonečné množství variant, kudy se může odvíjet budoucnost. Také víte, že to, jaká budoucnost pro tu konkrétní osobu proběhne, se dá ovlivnit pozitivním nebo negativním očekáváním jak subjektu, tak vykladače. Schopný vykladač může nejen vykládat budoucnost subjektu, ale dokonce ji může v jistých mezích i ovlivnit. Vaši smrtelní kolegové se dokázali napojit na tu správnou linii pole jen za předpokladu, že podepsali smlouvu s Henrexem a on jim za to rozšířil senzorické rozhraní. Vy jste to dokázal zcela spontánně jen ze své přirozenosti. Šlo o věštby pro krátkověké smrtelníky, takže jste tím moc škody nenadělal. A taky – při užívání tak nedokonalého orakula jako jsou karty, jste prostě nemohl ani s nejvyšším úsilím docílit jednoznačné interpretace, že. Ostatně, ani obyčejí vykladači nedokáží z karet interpretovat dokonale. Chrání je to před šílenstvím. Pravděpodobnostní pole by je zavalilo tolika vjemy, že by nebyli schopni je vstřebat. Karty a jejich jednoduché archetypy fungují při napojování i následné interpretaci jako filtr.“
„Vidím, že teorii zvládáte,“ přerušil polymorfa kousavě Janis. „Jenom nechápu, jak to souvisí s údajnou nebezpečností Trepeny.“
„Dokážete si představit,“ pokračoval polymorf, „co by se stalo, kdybyste se napojil na nejpravděpodobnější linii vývoje reality i v prostředí, ve kterém se pohybujete dnes? A kdyby se vaše dotazy a odpovědi týkaly nesmrtelných? Co by z toho bylo? Není to náhodou, že všichni nesmrtelní, kteří mají podobný dar jako Trepena jsou... do jisté míry...mentálně postižení. Když už se stalo, že vůbec existují, jejich interpretace vyznívají zmateně...“
„Čím to je?“ otázal se Janis. Nemohl si pomoct, ale toto téma ho opravdu zaujalo.
Polymorf trhaně pokrčil rameny. „Tento fenomém je stále předmětem zkoumání. V současnosti je na špici teorie, že se jedná o pojistku, kterou do nesmrtelných věštců vpravila samotná prozřetelnost. Představte si prozřetelnost jako multipolární vědomí metaprostoru, které tímto působem uplatňuje svůj pud sebezáchovy. Brání se chaosu. Protože přesně ten by nastal, kdybyste vy, osoba s lidským modely chování a racionálně myslící, přesto nesmrtelná, začal znova studovat pravděpodobnostní linie. Každá vaše předpověď, bez ohledu na morálku nebo očekávání vašich zákazníků, by se musela nutně zrealizovat. Je diskutabilní, do jaké míry by v tom hrála roli vaše vůle a je diskutabilní, co by to s vámi udělalo – přesněji, co by se z vás stalo. Prostě není žádoucí to ani zkoušet. Jestliže byste pracoval s vícero osobami, ty předpovědi by se dostaly do konfliktu. Pravděpodobnostní linie ty se totálně zauzlovaly...“
„Tak proto dal Tyneon zničit všechny karty?“ dovtípil se Janis.
„Jistě,“ přisvědčil hostitel. „V prvém plánu tak učinil, aby vám zabránil hledat Zuby poražených, ale následně vás chtěl uchránit pokušení. Protože by to vedlo k chaosu a zkáze ve vaší soustavě a není vyloučeno, že i za jejími hranicemi. Takže už zajisté chápete, že existuje vážný důvod pro Alianci vás získat.“
Dostat se pod kontrolu spolku čmuchalů? To je to poslední, po čem Janis touží. „A kdybych přísahal, že to dělat nebudu?“
„Nebuďte směšný. A slíbíte nám i to, že necháte krenevy na pokoji?“ Ušklíbnul se polymorf. A hned pokračoval: „Oba víme, že nic takového neuděláte.“
Janis horečnatě přemýšlel, jak z té šlamastiky ven. Nejlepší bude to natahovat. „Potřebuju čas na přemýšlení,“ houknul.
„A o čem chcete ještě přemýšlet?“ řekl popuzeně hostitel.
„Neříkal jste vy sám, že jsem právě ve druhé fázi?“ vyletěl Janis. „Že by se vám hodilo mě získat pro můj jedinečný genetický a osobnostní profil? Pokud je to tak, nebylo by lepší, kdybych se rozhodl z vlastní vůle? Snad vám stojím za to, abych měl alespoň iluzi, že o tom můžu v pohodě nějaký čas přemýšlet... Tady na místě vám na život své matky, kterou mám opravdu rád, slibuji, že žádné eskapády v pravděpodobnostním poli podnikat nebudu. Jak víte, rok a půl jsem byl v komatu. Vzhůru jsem pár týdnů. Než se nechám zverbovat a odejdu někam do Tramtárie, rád bych se tu ještě nějakou dobu rozhlížel. Je to tak těžké pochopit?“
„Myslím, že jen chcete získat čas, abyste mohl hledat to žezlo,“ pronesl kousavě polymorf.
Janis netrpělivě zasyčel. To, co polymorf řekl, nemohl popřít. „Tak fajn, řekněte mi, čím je devadesát Krenevů tak nebezpečných.“
„To vám říct nemohu,“ odvětil polymorf. „Ta informace je tajná.“
„Ale pokud to nevím, nemám motivaci pochopit vaše jednání. Je mi jasné, že v případě jejich osvobození by s nimi byly problémy. Minimálně šedesát z devadesáti. Třetina by se chtěla mstít, jak svým smrtelným pánům tak sahíjinům, další třetina je zase tak otupělá a zblblá, že bychom s nimi museli posunovat jako s figurami na šachovnici. Myslíte, že jsme o tom s Ravensem neuvažovali? Měli jsme plán...“
„Já vím,“ přerušil ho polymorf. „Všichni krenevové by z Tenerisu odešli. Vybrali by si neobydlený satelit dost daleko od Tenerisu, který stvořili Quosibané. V zemi nikoho. Třeba na periferii rašš-tanského systému. A tam by si vybudovali vlastní společnost. Počítali jste s tím, že krenevové dají přednost svobodě i na úkor toho, že jejich tvůrčí schopnosti přímo úměrně s rostoucí vzdáleností od domova zeslábnou...“
„No ano,“ zamručel Janis. „Co se vám na tom nezdá?
„Kdyby to sahíjinové vůbec nechali dojít tak daleko a dovolili krenevům odejít do exilu, museli bychom zasáhnout my. Veškerou silou, kterou disponujeme a definitivně je zničit dřív, než by oni zničili nás.“
„Jak a proč?“ rozčiloval se Janis. „Pokud z Tenerisu odejdou, oslabí je to. Už by nehrozilo, že se sahíjinům pomstí, protože pokud by je sahíjinové drželi mimo domovskou soustavu, neměli by jak. Krenevové by byli rádi, že zůstanou aspoň nesmrtelní. A po tolika letech poroby by na ostatní světy upřímně kašlali...“
Polymorf se zvedl ze židle a posunul se ke kamenné lavičce a vzápětí se posunul zpět. Janis opět sledoval, jak se při pohybu jeho partikule přeskupují. Vypadal skoro lidsky. Jako kdyby něco promýšlel. „Pokud vám to řeknu,“ zamručel, „budete mít jen dvě možnosti. Přidat se k nám nebo zemřít.“
„To mám i tak,“ ušklíbnul se Janis.
„Pravda,“ poznamenal polymorf. „Tak já vám to tedy povím. Ale uvědomte si, že pokud byste to někomu řekl, museli bychom zlikvidovat nejen vás, ale i osoby ve vašem širokém okolí.“
„Chci to vědět,“ syknul Janis.
„Krenevové se od ostatních bohů liší,“ pronesl mírně rozpačitě polymorf . „Zatímco všichni ostatní bohové včetně sahíjinů při opuštění domovské soustavy slábnou, u krenevů tomu tak není. Pracovně tomu říkáme Krenevská anomálie.“
+++
