Střípky sváru (kapitola sedmá)
S obličejem a rukama zapatlanýma zaschlou blátivou břečkou odhodalně zamířil k prvnímu paláci, za jehož okny se svítilo. Aniž by tušil, komu dům patří, zabušil na dveře. Po chvíli se dveře pootevřely. „To je dost, že konečně jdeš,“ ozvalo se nabručeně. Ve veřejích stála malá baculatá démonka s karamelovou pletí a změtí sytě oražových vlasů. Zjevně někoho čekala. Její žluté oči si Janise překvapeně měřily. Janis se poklepal na hrudník, jako kdyby měl v náprsní kapse důležitý dopis a hlasem zaměstnaného pošťáka zameldoval: „Mám tu depeši pro lorda Sebasse, madam. Týká se výsledků revize sčítání chovných červů z abderanských slatin. Určitě víte, že na ně lord Sebass čeká.“
Démonce klesla brada. „Červů?“
„Ovšem,“ odsekl důležitě. Z hovorů ze sítě se doslechl, odkud vzal Smesemech červy pro své představení. V abderanských bažinách stojí farma, kde ty tvory chovají. Krmí se jimi mladá dráčata. „Je to naléhavé.“
„Proč mu to neseš sem a ne domů?“ podivila se démonka.
Janis ji obdařil nechápavou grimasou. „Lord Sebas bydlí tady, nebo ne?“
Žlutooká vehementně zavrtěla hlavou. Pohodila paží kamsi za Janisova záda. „Sebassova rezidence je naproti přes park. Ten dům se střechou na které rostou keře.“
„Ach, to jsem ale popleta,“ vyhrkl Janis. „Opravdu se omlouvám, asi jsem si to špatně poznačil.“ Mile se na baculku usmál. „Pěkný večer. A nezlobte se, že jsem rušil.“
„No, možná by ses mohl krapátko opláchnout,“ prskla s nakrčeným nosem démonka a zabouchla dveře.
+++
Ulice vypadala pustě. Musí jednat rychle, než si Ixonini hosté jeho nepřítomnosti všimnou. Takže nezbývá, než se do Sebassova sídla přenést. Vždycky předtím to dělal pod matčiným nebo Cinetovým dohledem. Jednou se sám pokusil přenést do včelína, ale místo do uličky mezi úly se naboural dovnitř jednoho z nich. Teď má jen jeden pokus a neví, kde se ocitne. Chystá se udělat to, před čím ho tu všichni nesčetněkrát varovali. Nejméně rizikové bude se přenést na střechu. Zaměřil se na dům, který démonka označila. Okolí se rozvlnilo a...
Ocitnul se uprostřed mělké vodní nádrže, na jejíž hladině plavaly květy vodních rostlin. Chtěl se vydrápat ven, ale jeho boty uvízly v mazlavé usazenině na dně. Zabral silou a jednu nohu z bláta vysvobodil. Udělal krok. Noha mu uklouzla. Ááááá! Rozplácnul se v mělké nádrži jak široký tak dlouhý. Opřel se o ruce, zvedl se na kolena, vyplivnul z pusy to svinstvo a za mohutného čvachtání a mlaskání se za nedůstojného čvachtání sunul k okraji. Ven se spíš vyplazil. Boty zůstaly v bahně. A hodně bahna ulpělo na Janisově garderobě. Dříve, než by se ohnul přes kraj a opláchnul se z nejhoršího, si to rozmyslel. Vzhledem k účelu tohoto výletu, bude lepší si ten bahnitý zábal ponechat.
Konečně se podíval kolem, aby se přesvědčil, zda je skutečně tam, kam mířil. Ukázalo se, že trefil doprostřed parkově upravené střešní plošiny. Část prostranství zakrývala skleněná kupole zimní zahrady, dveře byly otevřené na škvíru... Uvnitř bylo vlhko a teplo.. Do nosu se vetřel zápach hlíny a tlejících kořenů. Takže Sebass rád zahradničí...
Jak šel, nechával za sebou blátivý potůček. Tolik o nenápadném průniku. Našel schody vedoucí dolů. Jakmile opustil dusné prostředí skleníku a sestupoval dolů, s každým dalším krokem mu do kostí pronikal chlad. Schodiště ústilo do dlouhé bíle vymalované chodby s řadou dveří po obou stranách. Ze všech stran se linuly tlumené zvuky. Skřípání, dunění, šelesty i hlasy. Vzduch se tu tetelil napětím. Okrajem smyslů cítil hořkou chuť strachu. Palčivě kyselé aroma bolesti ho svíralo na jazyku. Pomalu se sunul od jedněch dveří ke druhým a intenzivně se soustředil na svoje pocity. V některém místě vjemy slábly téměř k vyhasnutí, jinde se mezi bolest a strach vmísila sladká vločka naděje. Co za ztracené existence tu ten odporný bůžek přechovává?
Téměř nadskočil leknutím, když se ozval drásavý kvílivý jekot. A znova. A znova. Pak cosi zachrastilo. Řetezy. Dunivé kroky. Ty dveře nalevo. Janisovi už došlo, že čas, který měl využít k ústupu na schodiště, trestuhodně promeškal. Dveře se otevřely a ven se vyřídili dva drobní démoni. Jeden držel na prsou složku, ze které trčela lejstra, druhý měl v ruce tlustý pletený bič, z jehož konce visely nějaké rozbředlé cáry. Nejspíš kůže.
Janis tam stál jak sloup, ani nedýchal. Ještě si ho nevšimli. Pokud se k němu otočí zády a půjdou pryč... Jenže ne. Oni se otočili k němu. „Zhasnul moc brzo. Skoro nic neřekl. Šéfovi to nebude stačit,“ lamentoval ten s lejstry. „Zítra zkusím tu novou pilku, ty hnidopichu,“ odpověděl ten s bičem. Ten s lejstry otevřel ústa k odpovědi a vzápětí strnul, protože uviděl Janise.
Janis se doširoka usmál: „Zdravíčko! Dnes je venku nějak vlhko, že?“ Janis si připadal jako kdyby existoval dvakrát. Jedna jeho část se snažila vymyslet, jak z toho ven, ale ta druhá část stále a neodbytně zpracovávala to, co slyšel o té pilce. Ne, to se mu opravdu nelíbí. Ti dva se mu nelíbí.
Oba démoni vytřeštili oči a pak se ten větší nadechl a...
Ještě, než stačil zařvat, sežehla ho ohnivá koule vymrštěná z Janisovy ruky. Ten menší, kterého to jen ožehlo, pustil papíry a otočil se k útěku. Urazil jen dva kroky, než ho srazila druhá koule. Janis zvedl doutnající zbytky, co zůstaly po tom s bičem a táhnul to ke dveřím, odkud démoni vyšli. Uvnitř ležel v řetězech veký rudý démon. Byl zmlácený do bezvědomí. Někoho Janisovi připomínal, ale nebyl čas nad tím bádat. Janis nechal mrtvolu, která se rychle vypařovala v opačném rohu cely a přitáhl i tu druhou. Za pár hodin z nich nezůstane nic krom trochy smradu.
Znovu v chodbě. Jeho srdce radostí poskočilo, když konečně ucítil závan přepálené skořice, kterou Bellsambara vždycky voněla. Otevřel ty správné dveře. Uvnitř cely byla zima a tma, jen v koutě se bělala světlá hromádka. Janis se k ní sklonil. Leželo před ním na kost vyhublé tělo stočené do klubíčka, obličej překrývaly chomáče vlasů barvy pepře a soli, skrze které prosvítaly nenávistně planoucí oči. Divné. Belliny vlasy byly přece intenzivně rudé. Nebýt pachu skořice, byl by si myslel, že se netrefil. Potom se ta bytost zavrtěla a s tlumeným vrčením se začala zvedat. Něco se kovově zalesklo. Janis zalapal po dechu. Čelisti a ústa toho tvora hyzdil bytelný ocelový náhubek. S rukama svázanýma za zády neměl šanci vlastními silami takovou věc sundat.
Nebyla to Bell. „Šššš,“ zasyčel Janis. Sáhnul tvorovi za hlavu, prsty opatrně nahmatal zavírání. Náhubek naštěstí nebyl na zámek. Sundal tu věc z vězňovy hlavy. „Hledám Bellsambaru,“ zašeptal.
Osoba se otřásla a zkusmo zaklapala osvobozenými čelistmi. „Je pryč,“ zaskřehotala. Vzepřela se na tenkých pažích. „Rozplynula se. Vyřiď tomu praseti, že už na ni nemůže. Bellsambara má konečně...klid.“
Janis paralyzovaný tou děsivou zprávou klesl na kolena. „Kdy se to stalo?“ vyjekl.
Osoba v šedivých hadrech se výsměšně zašklebila. „Jsou to tři dny. Kyš, kyš, kyš.“
Chytil se za hlavu. „To není možné. Na chodbě je pořád cítit!“
Vezeňkyně, protože teď už bylo patrné, že je to žena, ukázala do opačného rohu. Ležel tam těžký černý řetěz, na jehož konci se necházel masivní černý obojek. „Neumíš dwentensky?“ štěkla. „Rozplynula se! Tralala! Po tom, co s ní tvůj pán prováděl, je div, že se udržela tak dlouho! Ale zemřela dobře. Šťastná, že u toho to prase Sebass nebylo.“
Teď už si Janis všiml, že podobný obojek má na krku i přeživší. „A ty jsi kdo?“
Žena ohrnula tenké rty, ukázala pahýly zčernalých zubů a skřehotavě se zasmála. „Co za poskoky Sebass najímá, že jsou tak zapomnětliví?“
„Nepatřím k Sebassovi,“ zamumlal.
V zapadlých očích se něco pohnulo. Naklonila hlavu na stranu, přejela Janise zkoumavým pohledem a malátně pronesla: „Vypadáš jak bahnivec, ale mluvíš jak profesor. Jak ti mám věřit?“
Byl naštvaný, že přišel pozdě. Bell nezastihnul, a ještě zabil ty dráby. Kdyby tady tu divoženku nechal, nejspíš by ho udala. Už z principu ji musí dostat pryč. Přidřepl k ní a řekl: „A jak mám já věřit tobě?“
Pohrdavě potřásla hlavou: „Jak mám vědět, že to není jen další Sebassův žertík?“
Janis se zamračil. „Kdy tu byl naposledy?“
„Chodí tak jednou týdně. Kontroluje, jak slábnu.“
Tohle nikam nevede, uvažoval Janis. Může to být zcela neškodná běska, ale stejně tak to může být požíračka novorozeňat. Ale on nemá čas zjišťovat, co je zač. Nezbývá, než to s ní riskovat. „Slib mi věrnost, a já tě dostanu ven,“ zamručel.
Osůbka se uraženě vzepjala. „Věrnost! Chm, to je vágní pojem. Když mi pomůžeš, pomůžu já tobě. To přísahám.“
„To mi zatím stačí,“ prohodil Janis, i když za její přísahy by nedal ani čtvrťák. Teď jenom, jak na to? Napadlo ho, že by mohl stvořit její kopii… Ani by nemusela být při smyslech. Stačilo by shodné fyziologické uspořádání. Co byl za oponou, stále něco tvořil, ale ještě nikdy se nepokusil vytvořit něco živého. „Teorii zvládám,“ odfrknul. Qleino vyprávění o tvorbě démonů měl natolik zažrané v paměti, že…
Sáhnul na obojek na jejím tenkém krku. „Ukaž.“ Rozrušil spojení mezi částicemi kovu, jak to předtím zkoušel na nábytku, trochu zapáčil, obruč jí sundal, zase spojil dohromady a hodil na zem.
Pak se zaměřil na její dorasovanou tělesnou schránku a okrajem vědomí kopíroval její magickou matrici. Zajímavé. Vůbec se nepodobala démonům, které zatím potkal. „Kdo tě vlastně stvořil?“ zamručel jen tak ze zvědavosti.
„Přece matka s otcem. Narodila jsem se v den Velkého prádla...“
„Dobře,“ zamulal Janis. Byl napůl mimo, jak se soustředil na to, co musí udělat. „O tvé rodině si popovídáme později“. Podařilo se mu v oku obojku zformovat chomáček ektoplazmy o velikosti pěsti. Nechal pulzující smotek kypět. Čas neúprosně běžel, zatímco v šeru kobky dál své dílo tvaroval. Nakonec před ním na zemi ležela mátožná kopie jeho rozcuchané společnice s obojkem na krku. „Její vědomí za moc nestojí,“ zabručel. „Myslím, že není ve stavu se ani probudit natož promluvit. Vydrží pohromadě stěží pár týdnů, ale musí to stačit.“ Ještě nasadit ten hnusný náhubek a je to.
Originální předloha jeho díla se roztřásla. „To je, to je...zázrak,“ zaskřehotala. Vyděšeně se tiskla k studené stěně a upírala pohled na svou bezduchou kopii. „Co se mnou uděláš?“
„Ukryju tě,“ potutelně se ušklíbnul Janis. Už naprosto přesně věděl, kam. „Jenom mi slib, že do zítřka nezmizíš.“
Příšerka potřásla hlavou a zakoulela očima tak divoce, že v jedné chvíli bylo vidět jen její bělmo. „Do zítřka, říkáš?“ zabručela. „To by šlo.“
+++
Přenesl se i s vězenkyní na Grew. Ubytoval ji ve včelíně, načež ze sebe smyl zaschlé bláto a rychle převlékl zaneřáděnou garderobu. Pak se přemístil přímo do dvora Ixonina sídla k loubí u lavičky. Cinet s Kerris tam stále ještě byli. Vypadali stejně rozvaděně, jako když je tam nechal. To po sobě stále štěkali?
„Nehledal mne nikdo?“ zajímal se Janis.
„Vaše matka třikrát, pane,“ hlásil Cinet. „Řekl jsem jí, že jste zmizel s Lijanou. „A když vás hledala Lijana, řekl jsem že jste s matkou.“
„Brilantní,“ zamručel pochvalně Janis. Potěšilo ho, že Cinet neměl potřebu se pídit, kde tedy ve skutečnosti byl. Možná to bylo tím, že měl oči jen pro tu kočku.
Odebral se do sálu. Tam za všeobecného zájmu ostatních Temný s Mreonem a Sebassem soutěžili v tvorbě. Každý stavěl po jednom miniatrurním hradu. Na nízkém pódiu krytém rudým kobercem se tyčily tři kopce obehnané hradbami s malinkými s budovami, kaplí, stájemi. Bozi uplatňovali fantazii, ale dodržovali zásady architektonického slohu kewendonského tvertíru, což hlídala víla Ordana. Listy se jmény favoritů diváci házeli do Emdewonovy urny. Janis si rychle jeden vzal, načmáral na něj Henrex a bez toho, aby se podíval, který hrad se mu skutečně líbí, ho do urny vhodil. Očima se při tom setkal s Grewinou klábosící se Senedou na opačné straně pódia. Takže už se dostavila i měsíční bohyně. Matka si oddechla, že ho vidí. Naznačovala, aby za nimi přišel, ale on se dělal nechápavým. Na nafrněnou Senedu bude času dost i jindy. Za zády přihlížejících se znovu rozhlédl. Lijanu si pro sebe zabral Tyneon a podle toho, jak se tvářila, šlo o něco vážného. Ixona vůbec nebyla v dohledu, a od dvou Sebassových démonek zaslechl, že tak skandální chování nemá bohyně ve zvyku. S pocitem viny si uvědomil, že bohyni rozhodil on, když jí vyřídil Ternakův vzkaz.
Henrexovi démoni postávající kolem sloupů vypadali otráveně. Na jejich vkus byla zábava příliš sofistikovaná. Janis si všiml, že démon s rohatým čelem a bodlinami obdařenými rameny, ho trvale zalévá zvědavými pohledy. Byl mu povědomý. Vzpomněl si, že je to jeden ze čtveřice, co Temnému doručila spoutaného Direna. Zadíval se na démona tak vyzývavě, že odpovědí mohl být jedině přímý rozhovor, nebo ústup. Zabiják pochopil a přišel.
„Jsem Bruen,“ vyštěkl. „Diren byl můj přítel.“
„Nevypadalo to tak, když jsi ho vedl v řetězech,“ brouknul uštěpačně Janis.
Démon se nervózně ošil. „Nemohl jsem mu pomoct. Ale to neznamená, že mi na něm přestalo záležet. Byl jsi s ním od té doby, co ho…přeřadili?“
Janis obrátil oči v sloup. „Jistě, ale od té doby uběhlo půl druhého roku, Bruene.“
Démon potřásl hlavou a jeho tvář se stáhla účastí. „Nevadí. Jak to nesl?“
„Hrozně,“ mávl rukou Janis. „Vyčítal mi, že jsem za něho neměl orodovat, že by radši zemřel, než aby se stal otrokem. Skoro jsme se vzájemně zabili.“ Měl na jazyku spoustu dalších věcí, ale tady nebylo radno pouštět si hubu na špacír.
„Totéž si myslím i já,“ zavrčel démon. „Neměl jsi to dělat!“
„Bruene, okamžitě přestaň obtěžovat!“ ozvalo se polohlasně.
Démon se polekaně narovnal.
Janis se ohlédl za známým hlasem a uviděl zamračenou Vivon. Vytrvale zírala zmrazená ve své napudrované umělosti. Havraní vlasy měla učesané do složitého drdolu, na dlouhém krku jí svítily tři řady černých perel. Cudné bílé šaty měkce kopírovaly její křivky. Krásně vykrojené rty pevně tiskla k sobě, přesto se jemně chvěly. Při vzpomínce, co všechno krenevka s těmi rty umí, Janisova mysl explodovala na malé úlomky touhy. Ačkoliv se na něj dívala jako na shnilou ředkev, on ji znal. Věděl, jak umí být sladká a žhavá. Zatraceně. Pořád po ní toužil. Chtěl ji pohltit. Naplnit její tělo svým. „To já jsem obtěžoval jeho, madam,“ řekl místo toho. Plácnul Bruena po rameni: „Dopovíme si to jindy.“
Démon se odporoučel. Ač na dohled všem, zůstal Janis s Vivon sám. Pohodlně se opřel o sloup, vzal ze stolku dvě sklenice a jednu jí podal. „Seneda na nás civí. Tvař se, jako kdybys mi to neomalené jednání s Bruenem odpouštěla.“
Věděl, že je naprosto nevhodné s ní zapřádat rozhovory, zvláště před zraky sahíjinské smetánky. Měl se otočit a jít pryč. Měl k tomu stovky důvodů, mimo jiné její neblahou roli ohledně Bellsambařina uvěznění. Ale jediné, co dokázal, bylo ohromeně si prohlížet její krásu. Vší mocí se snažil udržet nepřátelský výraz. Rád by věřil tomu, že z jeho tváře nelze vyčíst, jak ho její blízkost zneklidňuje. „Proč ta zlatá kamufláž? Jsi krenevka.“
„Prý tak líp zapadnu,“ zasyčela.
Jistě, byla příliš krásná. Henrex si ji takto zařadil do průměru. „Nikdy bych po tobě nic takového nechtěl.“
Šlehla pohledem po hloučku kolem pódia. „Jsem ráda, žes ten oheň přežil,“ šeptla.
Téměř neznatelně se ušklíbnul. „Myslíš, že mě to ještě zajímá?“
Sklenice, kterou svírala ve štíhlých prstech, se zachvěla. „Buď opatrný, Trajanisi,“ šeptla. „Nechci, abys dopadl jako Ravens.“
„Ravense nechej na pokoji,“ obořil se na ni. Její nehoráznost mu rvala vnitřnosti, u srdce ho bodalo. „Za jeho konec jsi zodpovědná hlavně ty! Stejně tak jsi zodpovědná za Direna! A co Bellsambara? To ses nemohla dívat jinam, he?“
Její rty se pod vrstvou zlatého nánosu zavlnily.„Spoustu věcí bych dnes udělala jinak, ale to s Bell...“
„Už mlč!“ štěkl. Ohrnul ret a ukázal jí zuby: „Pozdní lítost smrdí strachem, zlato.“
Někdo Janisovi poklepal na rameno. „Je tady řeč o strachu?“ ozvalo se za jeho zády hlasitěji, než se na prostředí slušelo. Jak jinak, Henrex. Jen co si jich všimnul, byl tam. Jak velká voda se přesunul k Vivon a objal ji kolem pasu. „O strachu něco vím,“ poznamenal a široce se na Janise zazubil. „Ale uznávám, že ty o něm můžeš vědět ještě něco navíc. Jak se říká, není nad bezprostřední zkušenost. Tak nás pouč, Vykladači. Poděl se o své zážitky se strachem...“
Janis už otevíral ústa, aby nějak zareagoval, ale šustění Senediny nabírané sukně jej zastavilo. „Trajanisi, hochu, někomu tě musím představit.“ Bohyně ho chňapla za předloktí a táhla pryč. Tvářila se jako pečujícící tetinka. Kdyby se bránil, dostal by ji do trapné situace, což si nemohl dovolit a měsíční bohyně na to hřešila. „Ts, ts, ts, taková blamáž,“ lamentovala. „Už jsem se na to nemohla dívat. Cožpak ti matka neřekla, že s Henrexem nemá cenu se hádat? A co se Vivon týká,“ dodala dobromyslně, „s tou se radši nezahazuj. Henrex má pro ni slabost, ale ani on ji nedokáže ochránit před ní samotnou. Jsem přesvědčená, že její pobyt tady je otázkou času. Dříve či později něco natropí, a půjde zpět.“
Jak se spolu proplétali směrem ke Grewině na odvrácený konec sálu, Senedin hlas nabýval na ostrosti a rytmus její řeči na úsečnosti. Důvěrně tak připomínala snobskou akezonskou královnu Giselu. Janis měl chuť ji poslat do prdele, ale s ohledem na matčin výraz se ovládl. Pokrčil rameny. „Byl to jen nevinný rozhovor starých známých, madam.“
Seneda štítivě nakrčila nos. „Tedy si lépe vybírej známé. Tu osobu sem Henrex vůbec neměl tahat. S jeho zlozvyky toho mnoho nepořídím, ale u tebe šance je. Pro příště si na taková škobrtnutí dávej pozor. A kdybys potřeboval poradit co se týká společenských zvyklostí a etikety, víš, na koho se obrátit. A můžeš mi říkat tetinko.“
Janis se uctivě uklonil. „Nesmírně si toho vážím, tetinko.“
Diváci vhodili do urny poslední hlasovací lístky, Emdewon je spočítal. Největší úspěch si vydobyl Henrex. Jeho dílo poputuje do muzea Věků.
Bohyně Ixona se ve společnosti objevila těsně před tím, než se hosté začali rozcházet domů. Janis si všiml, že její úsměv je strojený a podobá se spíš zoufalému šklebu.
. +++
