Střípky sváru (kapitola třicátá druhá)
Janis stál před hlavním vchodem do Sebassova domu. Ne, tentokrát nepůjde sezhora. Vezme to rovnou. A Cinet měl pravdu. Ta chvilka přemýšlení byla k užitku. Nebude se krást jako zloděj, ani tam nevpadne jak povodeň. Vezme si příklad ze sebe, když ještě intrikoval v zájmu akezonské říše. Zpevnil držení těla. Zhluboka a pomalu dýchal. Vzal za klepadlo a způsobně jím třikrát zaklepal. Za dveřmi se strhnul poprask. Otevřely se a před dům se vyhrnulo deset černě oblečených Henrexových psů v plné zbroji. Seřadili se kolem dveří a čekali. Vypadali nabručeně a neochotně. Že by se jim doneslo, jak se Janis přetlačoval s Tyneonem? Pak se vynořil komorník navlečený v zelené zlatem zdobené livreji. Vypadal vyděšeně, ale když uviděl, jak klidně se Janis tváří, poněkud se uvolnil. „Co si přejete, sire?“ zeptal se škrobeně.
„Potřebuji si promluvit s bratránkem Sebassem,“ řekl mile Janis a poklepal na pátý svazek Protokolu, který třímal v ruce. „Před nedávnem mi nabídl pomoc v případě, že si nebudu vědět rady s interpretací. Ta situace právě nastala.“
„Sir Sebass je zaneprázdněn,“ řekl mdle komorník. „Můžete, prosím, přijít později?“
Janis se chápavě usmál, jako že se to rozumí samo sebou. Komorník se otočil, aby se vrátil do domu. V té chvíli k němu Janis přiskočil a přátelsky ho objal kolem ramen. Démoni za jeho zády zachrastili zbraněmi, ale zase se zklidnili, když jim došlo, že Janis komorníka nijak neohrožuje. „Moc rád bych přišel později, dobrý muži,“ zaševelil, „ale pozítří odcházím sloužit Alianci a už nebudu mít čas. I strýček Tyneon mi kladl na srdce, abych s tím neotálel, takže bych ti byl opravdu vděčný, kdybys mě k Sebassovi dovedl. Ukázal na pátý svazek Protokolu. „Nezdržím bratránka dlouho. Jenom potřebuju probrat kapitolu okrente Předběžná opatření z důvodu časové nouze. Tu pasáž mi zatím nikdo, s kým jsem se radil, dostatečně neobjasnil. Ani moje matka ne. A ta ví skoro všechno,“ dodal Janis vážně.
Komorník zmateně zakoulel očima. „Poslal vás Nejvyšší?“ Už už otevíral ústa, nejspíš aby přivolal démona, kterého by poslal to ověřit, ale Janis byl rychlejší. Zářivě se na zaražené psy usmál: „Jenom pojďte s námi, pánové. Kapitolu Předběžná opatření určitě znáte. Víte, jak je důležitá. Strýček Henrex bude rád, když si Sebassův výklad poslechnete taky.“
Janis s komorníkem kráčeli za hrobového ticha ke schodišti, desítka brblajících démonů se valila za nimi. A jak stoupali po schodech, Janis mlel a mlel. Obšírně popisoval důsledky situací, kdy došlo mylným výkladem důkazů k justičním omylům. Zavaloval zkoprněného komorníka i démony detaily jednotlivých případů, které mu utkvěly v paměti díky jednání s protokolárními úředníky na pobočkách. Míjeli spoustu dalších démonů. Někteří byli v sytě modrých uniformách Tyneonovy elitní gardy, jiní v Sebassově zelené. Všichni na Janise rozšaně diskutujícího s komorníkem s eskortou za zády hleděli jako na zjevení.
„Stát!“ křikl vyděšeně komorník, když se dostali do nejvyššího podlaží a stanuli v povědomé bíle vymalované chodbě. Ve vzduchu byla cítit spálenina. Zdálo se, že nebohý démon se až teď vzpamatoval. Přiskočil ke dveřím, za kterými se ozývalo přidušené chrčení, chytil se zárubní, zadkem se na dveře přitiskl a zaúpěl: „Dál už ani krok! Pán pracuje. Vyrušování nesnáší. Počkáme, až vyjde ven.“
Janis démona důvěrně poplácal po rameni. „Samozřejmě, že počkáme.“ Řekl to konejšivě a bezelstně se při tom usmíval, ačkoliv z těch zvuků za dveřmi se mu ježily chlupy na zádech. „Co by si Sebass pomyslel, kdybychom tam jenom tak vtrhli? Moc vám děkuji, pane. Řeknu bratranci, že jste pravý poklad.“ Pak svižně, aby mu v tom nikdo z přihlížejících démonů nestačil zabránit, komorníka odšoupnul stranou, dveře rozrazil a vpadl dovnitř.
Ze stropu na těžkém řetěze za nohy visel nahý Trsuah. Janis ho poznal jen podle cárů modré kůže. Démon v tu chvíli připomínal jehelníček, jen místo jehel v něm vězely desítky dlouhých oboustranně broušených dýk. Houpal se ze strany na stranu jako kyvadlo, protože démoni stojící po stranách ho střídavě kopali do hlavy. Konečky jeho dlouhých temně černých vlasů se dotýkaly podlahy a rozmazávaly klikyháky nakreslené extrémně hustou temně fialovou krví pomalu vytékající z trýzněného těla. Janis tam stál uvízlý v hrůze jako komár v kapce jantaru. Něco Trsuahovi chybí. Co, sakra? V duchu se vyplísnil, jaké blbosti se mu právě teď melou v hlavě, ale pak se mu zvedl žaludek, když pochopil, že to klubko doutnajících a stále sebou mrskajících hadů na zemi před stolem, za kterým sedí Sebass, je ve skutečnosti Trsuahův uťatý na několikrát přeseklý ocas. Usekli mu ocas? Z nevysvětlitelných důvodů si Trsuah svého ocasu s jedovým bodcem obrovsky cenil. Kdybych dostal na vybranou, jestli přijít o koule nebo o ocas, oželel bych radši koule, prozradil kdysi Janisovi.
Ještě neuplynula ani vteřina, co Janis do cely vešel. Sebass stále znechuceně hleděl do papírů a cosi zapisoval. Vzhlédl právě v okamžiku, kdy Janis vymrštil dvě ohnivé nálože, kterými zrušil oba modrákovy mučitele. Sebassův život zahránilo jedině to, že se před něj vrhnul komorník odhodlaný srdnatě chránil pána vlastním tělem. To už se démoni za Janisovými zády s řevem pohnuli.
Jenže Janis byl rychlejší. Skočil k Trsuahovi, chytil za řetězy nad kotníky, prudce zatahal, až vyrval ukotvení ze stropu. Shůry se valily kameny a sypala malta. Místnost otřásající se řevem rozčilených Henrexových psů se naplnila prachem.
„Chytit a omráčit!“ ječel Sebass. „Všechny vás odrovnat nestihne!“
Démoni se dali do pohybu.
„Ani hnout!“ zařval Janis. „Jdu k Tyneonovi!“ Zmínka Tyneonova jména démony zmátla. Skutečně se zarazili a vyčkávavě těkali pohledy od Sebasse k Janisovi a zase zpět. „Můžete jít se mnou!“ dodal Janis a tak, jak modráka držel, s ním z cely zmizel.
+++
„Můžu vás vyrušit, můj pane?“ zvolal Janis, jakmile v bludišti laboratoří Tyneona našel. Nejvyšší se právě skláněl nad velkou skleněnou kádinkou, ve které se v prudkém víru točila lehká lesklá zrnka. Jeho záda ztuhla, jakmile uslyšel Janisův hlas. Vzápětí se někde venku rozpoutal rachot.
Tyneon se otočil a zíral.
Ze Sebassova domu se Janis přenesl přímo sem a za ním vedená Sebassem se valila celá armáda.
„Šel tudy!“
„Rychle!“
„Za ním, chcípáci!“
„Omlouvám se, že tu trochu nasviníme,“ řekl přehnaně starostlivě Janis. Držel bezvládného Trsuaha v náručí. Všechny hluboké rány se mu už podařilo uzavřít. Jen z ožehlého místa, odkud původně vyrůstal ocas, stále opadávaly šupinky spečené odumřelé kůže.
„To má být vzpoura?“ zamračil se znechuceně Tyneon.
„Jenom nedorozumění,“ ujistil ho krotce Janis. Teď musí hlavně zůstat klidný. Dusot na chodbě sílil. Ve chvíli, kdy k laboratoři dobíhali první vojáci, Janis hlasitě, aby to všichni slyšeli, zahlaholil: „Jde o spravedlnost, sire. Přesněji o výkon Předběžného opatření z důvodu časové nouze podle kapitoly okrente našeho osvíceného Protokolu. Jak jistě víte, jedná se o úkon zabraňující výkonu rozhodnutí v případě, že vyšly najevo nové skutečnosti, které by mohly rozsudek zvrátit. Předběžného opatření se může zhostit každý uznaný bůh Třetího věku. Ocitne-li se v časové tísni, může konat neprodleně, aby se zabránilo další újmě.“ Janis cítil, jak mu naštvaní démoni funí za krk. „Všechno vám vysvětlím, sire. Jak vidíte,“ klesl pohledem k Trsuahovi, „můj přítel je trochu z kondice. Mohl bych ho prozatím někam uložit? Ujišťuju vás, že neuteče.“
Tyneon gestem naznačil démonům, aby se klidili na chodbu. Pak Janise zavedl do téže odpočinkové místnosti, kde spolu jednou byli. Hranatý sedací nábytek, stoly ze skla. Janis zamířil k dlouhému pohodlnému kanapi a opatrně na ně Trsuaha složil. Aby měl jistotu, že z něho démon nespadne, kdyby přišel k sobě, posadil se k němu.
Tyneon se opřel o zeď a založil si paže na prsou. „Takže předběžné opatření? Máš deset minut to obhájit.“
„Je pravda, že Trsuah přinesl Ravensovi žezlo,“ přiznal Janis. „Zavolal jsem ho já, příkaz udělil Ravens. A že Trsuah Ravense poslechl, je samozřejmé, pokud bereme v úvahu, že právě Ravens Trsuaha stvořil. Uznávám, že z vašeho pohledu to vypadá jako zrada. Jenže před tím, než patřil vám, patřil modrák Ravovi. A Trsuah svého stvořitele znal. Věděl, že by nikdy žezla nevyužil proti vám. Byl si absolutně jistý, že Ravens chce jen vyrovnání. Pokud by si někdo zasloužil trest, byli bychom to my dva s Ravensem. A ne za to, že jsme chtěli krenevskou obnovu, ale za to, že jsme do toho zatáhli Trsuaha. Věděli jsme, je že vám zavázaný věrností. My s Ravensem jsme sice nikoho nezradili, ale Trsuaha jsme přiměli, aby zradil vás.“
„Hezká řeč,“ zasyčel Tyneon. „To se ti to mluví, když nic neriskuješ. Dobře víš, že za to, cos udělal jako člověk, tě teď soudit nemohu. V jeho případě,“ ukázal na dorasovaného démona, „ale konat musím. Dopustil se velezrady a fakticky ohrozil stabilitu říše. Musí zaplatit cenu nejvyšší.“
Janis položil Trsuahovi dlaň na čelo. Kůže sálala horkem. I v bezvědomí sebou démon drobně škubal a sténal. „Myslím, že už zaplatil dost,“ řekl smutně. „A skutečná váha jeho provinění je přinejmenším k diskusi. Když budete poctivý, připustíte, že je ho setsakramentsky škoda. Nevěřím, že byste měl radost z toho, co mu udělali. Mám pro vás návrh, sire. Svěřte ho mně. Odvedu ho sebou. V této soustavě ho už nikdy nikdo neuvidí.“
„A co ostatní?“ zhrozil se Tyneon. „Kdyby se rozkřiklo, že mu to prošlo, ztratili by veškerý respekt!“
„Ale strýčku,“ zašklebil se Janis. „To se dá zařídit. Pro nezasvěcené bude mrtvý a pro ty inormované bude exkomunikovaný. V pojednání Klevena z Oxibie jsem četl, že exkomunikace je hned po usmrcení nejtěžším trestem, co existuje.“
Tyneon se odlepil ode zdi a začal chodit po pokoji. „Ještě nedávno jsi kopal kanalizační strouhy pro smrtelníky! A teď nás budeš učit, jak vykládat právo? Co si o sobě vůbec myslíš?“ Ukázal na démona a vztekem se mu třásla ruka. „A že ho máte na svědomí vy s Ravensem? To samozřejmě vím. Ale měl vlastní vůli! Měl na výběr. Nemusel poslechnout!“
„Jasně!“ skočil mu do řeči Janis. „Měl vám to nahlásit, čímž by zradil Ravense!“ Janis věděl, že ho Sluneční bůh moc rád nemá. Ne, že by mu dal důvod, aby měl, ale popouzelo ho, jak je zabedněný. Nabízí mu skvělé řešení. Vlk se nažere a koza zůstane celá. Tak proč se tak šprajcuje?
„Stráže!“ zařval Tyneon.
Do pokoje vtrhlo šest démonů.
„Ještě jsme nedomluvili!“ ohradil se Janis. Ouha, vůbec se to nevyvíjí dobře. „Prosím,“ řekl důrazně, „pošlete je pryč!“
Tyneon ho ignoroval. Ukázal na Trsuaha. „Odneste tu mršinu do pavilonu osm. Je tam pec na vypalování odlitků. Spalte ho v ní!“
„Stát!“ Janis se do gardistů opřel silou a poshazoval je na zem jako kuželky. Začali se s nadávkami zvedat, ale Janis je shodil znovu a trochu přitlačil, čímž je definitivně uspal. Nabral Trsuaha do náruče a pak si ho s heknutím přehodil přes rameno. Obrátil se na nevěřícně zírajícího Tyneona. „Nechci se s vámi rozejít ve zlém, veličenstvo. Pokud mi Trsuaha dáte, přísahám, že ať budu kdekoliv, zůstanu vůči vám i vůči naší soustavě loajální. Dokonce zapomenu, že jste dopustil, aby mi smrtelníci upálili babičku a stejně tak zapomenu, že jste přehlédl, když na základě podvodu upálili mne. Můžete si vybrat. Buď ve mně získáte skutečně oddaného a užitečného spojence, nebo zůstanu odtažitým a neochotným vzdáleným příbuzným. Záleží, jestli mi Trsuaha dáte dobrovolně, nebo jestli mě přinutíte, abych si ho vzal násilím. Možná vám to připadá malicherné, ale...“
Tyneon na něj dlouho mlčky zíral. Pak se jeho napjaté rysy uvolnily. „Vypadni,“ zachraptěl unaveně. „A už mi nechoď na oči.“
„Takže mi Trsuaha svěřujete?“ ujistil se Janis. Úmyslně hulákal tak hlasitě, aby ho démoni včetně Sebasse na chodbě slyšeli.
„Vééééén!“ zařval Sluneční bůh.
+++
