Tvůrčí psaní - část třetí: Ukázky, komentáře, odkazy
3. Ukázky, rozbory, komentáře
- 3.1. Na příkladu dobře řemeslně zvládnutého, ale naprosto depresivního textu si promluvíme o motivaci autora – o tom, že je dobré, aby věděl, co chce sdělit, by si nepletl tvůrčí psaní s psychoterapií
- 3.2. Na příkladu parodie na přehnané vkládání vulgarismů si budeme demonstrovat komičnost tohoto jevu.
- 3.3. Komentář k novele začínající autorky: Ukázka editace vybraných částí textu
- 3. 4. Ukázka kvalitního literárního textu: S R Green “Něco z noční strany”
3.1. Píšeme pro čtenáře nebo pro sebe? Ukázka textu, který nás donutí buď brečet nebo jásat, že na tom nejsme tak blbě jako popisované postavy
O posouzení níže uvedeného textu mne požádal můj přítel, spisovatel a redaktor. Cítil se osobně podjatý. Chtěl, aby se na text podíval ještě někdo jiný.
Text na mě zapůsobil. Myslím, že je to dobré, sugestivní, vtahující a drásavě zneklidňující. Ale mám s tím textem jako čtenářka problém. Vyvolává ve mně hodně tíživé pocity... Z toho textu je mi úzko. Horor od Kinga je proti tomu procházka růžovou zahradou.
Přečtěte si ho sami a uvidíte.
Pozn: Použitím textu (jeho citováním) a jeho okomentováním pro tento seminář nedochází k porušení platných legislativních ani etických norem, neboť autorka (nick "Gedrex") poskytuje svůj text na webu https://www.liter.cz/autor-vse-125737 veřejnosti k přečtení, a lze počítat s tím, že o něm bude veřejnost diskutovat (přičemž totožnost autorky zůstává v anonymitě).
uveřejněno na: https://www.liter.cz/autor-vse-125737
Autor: Gedrex
Z deníku včely
Anotace: Praha je plná podivných ztracených existencí.
Seděla v kuchyni u stolu a četla nějakou knihu. Za sebou okno do vyprahlé pražské ulice, ze které i přes pokročilou večerní hodinu stále sálalo dusivé horko, před sebou sklenici s přeslazeným ovocným vínem z už skoro prázdné plastové dvoulitrovky. Nohou drbala rezatého vychrtlého psa, který se vyvaloval pod stolem. Vzhlédla od knížky.
„Čau zlato. Dáš si se mnou čůčo?“ rozšafně mě s úsměvem pozdravila, jen co jsem vešla do místnosti.
„Asi jo. Koukám, žes vařila.“ odpověděla jsem a zkoumala obsah hrnce na sporáku. A taky dřezu a kuchyňské linky. Na plotně byl hrnec s příjemně vonícím obsahem, i když jsem vůbec netušila, co to má být. Kolem hrnce byla vrstva sajrajtu, který se tam ocitnul vždy, když Lola kuchtila. Stejně jako hora nádobí ve dřezu a vedle něj, na pracovní desce osychaly odkrojky a slupky ze zeleniny. Všechno bylo pod lehkým popraškem soli a koření, které se tak nějak „odpoutaly“ od ruky při dochucování. Byl to sladkobolný pohled. Vydala jsem se ke dřezu.
„Nech to, já to zítra uklidím. Slibuju, že až se zítra vrátíš z práce, už to tu nebude.“ prohlásila Lola rezolutně. „Jo a asi jsem ti rozbila hrnek. Koupím ti novej.“ dodala.
Rezignovaně jsem zamířila od dřezu ke skříňkám.
„To doufám, tenhle byl z nich poslední.“ odpověděla jsem nešťastně, když jsem přehlédla poličku s hrnky a zjistila, který chybí. Tohle byl už asi pátý za ty dva měsíce společného bydlení. Vzala jsem sklenku a dolila si z dvoulitrovky poslední dvě decky.
„Nebój, já se o všechno postarám. Tak jaký jsi měla den, zlato, povídej. A co „pan božský“, ozval se ti?“ začala švitořit.
Oči jí svítily vínem a pohodou, ale ještě zdaleka nebyla opilá. Dva litry vína pro ní byly jako pro mě dvě deci. Nebo tak nějak. Občas jsem měla chuť jí šlápnout do toho jejího vysmátýho odulýho ksichtu, ale ovládala asi nějaké tajné umění komunikace a uklidnění. A navíc si, bůh ví proč, vzala do hlavy, že budeme rodina. Že si budeme hrát na maminku a na tatínka, na platonickou lesbickou domácnost, kde ona bude můj chlap, já její žena a budeme se mít hezky a budeme si pomáhat... Nechtěla jsem jí to rozmlouvat. Jednak to dost dobře nešlo a jednak by mě nakrásně mohla vyrazit z bytu, který zatím platila ona, jelikož já neměla díky dluhům ani korunu. A já bych šla i s dítětem a psem pod most. Navíc... dobře se s ní povídalo. Jedna z mála osob, se kterými člověk mohl mluvit, aniž by mu musel vysvětlovat každou větu nebo myšlenku třikrát. O literatuře, o filosofii, o společensko-politickém dění, o hudbě, o chlapech a šminkách... naše někdy bizarní teoretické diskuse byly velmi živé a zábavné. Jen techniku jsem před ní raději vynechávala.
Shovívavě jsem se na ní podívala, usrkla jsem si čůča za pětatřicet a zapálila si cigaretu.
„V práci na hovno. Je to to tam jak v elektrice.“ zhodnotila jsem obecně stav věci s odkazem na starý vtip.
„V elektrice?“ nechápavě se na mě podívala. Evidentně ten vtip neznala.
„No jasně. Do práce chodíme s odporem, v práci sedíme v napětí a když se dotkneme vedení, kopne nás do prdele.“ dokončila jsem bonmot. Po několika letech ve firmě už mi tak vtipný ani nepřišel. Lola se ale hlasitě rozchechtala. Na ten svůj smích by měla mít zbroják.
„Hej, ale to je hustokrutopřísný.“ glosovala. „Snad jsi někomu z vedení nešáhla na poklopec?“
„Na poklopec ne, ale na ego. Mám pocit, že je to nejerotogennější zóna některejch zmrdů tam u nás. Akorát se mi nějak příčí je po něm hladit. Dneska jsem jednoho do něj verbálně spíš nakopla, tak doufám, že z toho nebude moc velkej průser.“ shrnula jsem situaci tak, abych nemusela vysvětlovat konkrétní problém.
„Zlato, neboj, dneska jsem dodělala překlad, takže budou prašule na další dva měsíce. Takže i kdyby tě vyrazili, můžeš si v klidu hledat něco jinýho. Já se o vás postarám. Jsem přece tvůj chlap, no ne?“ zazubila se.
Stále mi říkala „zlato“. Lola měla jenom základní školu, ale měla neuvěřitelnou mechanickou paměť. Písmenka i zvuky se jí v hlavě vyrývaly do mozku jako do harddisku. Díky tomu se byla schopná naučit základy cizího jazyka za pár dnů. Citovala básně i dlouhé pasáže z knih na počkání, bez zaváhání. Měla vysoké IQ a dokázala být tou nejzábavnější společnicí. Měla duševní poruchu, na kterou měla brát léky, možná maniodepresivní psychózu, nebo nějakou jinou, podobnou. Nebrala je. Pokud měl někdo problém a jí to nestálo nic než slova, dokázala člověka uklidnit a ukonejšít, zabít strachy a smutek druhého jako v pohádkách princ draka. Pokud ale něco nebylo po jejím, dokázala se stejnou lehkostí člověka psychicky totálně rozebrat a zdeptat. Najít největší nezacelenou ránu v duši a zasypat jí solí a jedem. Sama občas upadala do hlubokých depresí, ze kterých jí nebylo pomoci, aby pak zase jako stodvacetikilový fénix vstala z popela vlastního psychického bahna a vylétla do výšin euforie a radosti z každého nového dne, každé nové přečtené knihy nebo nových náušnic. A neustále u toho pochlastávala. Tu víno, tu vodku, v množstvích, který by zabilo i vykrmenýho hrocha. Měla jsem jí ráda a ona mě.
Přihnula jsem si přeslazeného čůča, které mi hořklo na jazyku uvědoměním vlastní malosti a ztracenosti. Zatímco já se snažila jak idiot být slušná holka, chodit do práce a uklízet si svůj bordel ve společných prostorách bytu, stále jsem měla hluboko do kapsy a byt vypadal jak skládka po pumovém útoku. Všechny vydělané peníze padly na dluhy z nezaplacených příspěvků státu z doby, kdy na ně prostě nebylo. Nebo jsem se na ně vykašlala. A tak jsem skončila s ní. S touhle egocentrickou pošahanou obézní intelektuálkou, která po sobě nechává jen spoušť a zmar, je schopná vydělat daleko víc než já, nastartovat v člověku znovu proces naděje na něco lepšího a pak tu naději po plátcích zase ukrajovat. A přitom jsem jí vděčná. Že mi zachránila zadek, když jsem málem zůstala na ulici i s dítětem a psem na krku, že mi dělá po večerech společnost. Svým způsobem i za to, že mě adoptovala jako rodinu, i když já jí tak nejsem schopná brát. To ona ale ještě nepochopila. Až jí to jednou dojde, stanu se jejím nepřítelem. A bude to peklo.
Publikoval(a): Gedrex, 27.11.2014
Poté, co jsem ti text přečetla (a dala si horkou sprchu, protože mi z něho byla zima), trochu jsem popřemýšlela a napsala svému příteli dopis, který jsem nazvala Komentář k epizodě „Z deníku včely“.
Přetiskuji:
Ahoj,
tak jsem si přečetla obě epizody "Z deníku včely"
Klidně to můžeš autorce přeposlat, pokud usoudíš, že ji to neporazí:))
Spousta lidí má takové věci ráda. Čtenáři takovéto literatury se dělí na dvě skupiny. Jedni jsou rádi, že jsou na tom jsou přece jen lépe, než hrdinka knihy. S odstupem a z bezpečí domova se rádi porýpají v bahýnku, ve kterém se hňácá hrdinka příběhu.
A pak jsou ještě čtenáři, jejichž osobní život je v problémech. Když čtou něco tak drásavého a syrového, jako jsou epizody "Z deníku včely", mají pocit, že nejsou ve svrabu sami. Pokud je kniha takto depresivně laděná celá, na optimismu nikomu nepřidá.
Text je, co se týká formy a náboje - excelentní! Řemeslně slušně napsané. Velice dobře a zajímavě vystiženy postavy.
Je to určitě atraktivní pro výše uvedené cílové skupiny čtenářů a mohlo by se to líbit i některým skupinám progresivisticky orientovaných literárních kritiků (při vší úctě).
Jako negativum vnímám fakt, že jako čtenářka se z toho textu cítím mizerně. Vyvolává to u mne podezření, že stejně mizerně jako hrdinka knihy se při psaní cítila i autorka. Každý se občas dostane to obtížného životního období. Když se to přihodilo mně, měla jsem tendenci podobné věci psát také. Ale naštěstí jsem cítila, že nemám dostatečný odstup, a že kdybych to napsala skutečně tak, jak to cítím, nic pozitivního než úzkost bych čtenářům nepřinesla. Proto jsem se naučila realitu transmutovat do fikce, protože jsem přesvědčená, že bolesti a hnusu je na světě i tak dost. Proto jsem se snažila hledat vtip a nějaký přesah. Ve všem.
To je, samozřejmě, jen můj způsob pojímání a transformace reality při psaní a nikomu ho nevnucuji.
V epizodách autorky Gedrex zatím kromě tíhy, bolesti, nejistot, pochyb a frustrace, žádný pokus o nadhled a přesah nevidím. Zatím. To neznamená, že se v ostatních dílech "Z deníku včely" autorka nechystá k nadhledu a nějakému usebrání dopsat... Vždyť není jasné, proč je pisatelka deníku tak frustrovaná, možná má k tomu defétismu skutečně, sakra, vážný důvod. Čtenář se to zajisté dozví...
Autorka se zajímala, zda je to dobré, zda má pokračovat. I když sama takové knihy nevyhledávám, protože jsou pro mě příliš bolavé, musím říci, že to rozhodně dobré je. Sugestivní, vtahující, zneklidňující.
Takže... držím autorce palce a přeji hodně štěstí v dalším psaní.
Zdraví M
3.2 Vulgarismy a co s nimi
Vulgarismy v textu – ukázka: Kýbl sraček
Na vybraném textu si názorně ukážeme, jak vypadá přehnané užívání vulgarismů. Nejdříve si jen v krátkosti si zopakujme, za jakých podmínek je používání vulgárních výrazů přípustné:
· v přímé řeči, případně při vyjádření myšlenek konkrétní postavy
· když je vulgární v souladu s typologií postavy
· v citově vypjaté situaci
· užití musí zapadat do atmosféry příběhu
· užití vulgárního výrazu nesmí být v rozporu s cílovou skupinou čtenářů
O následující text jsem pěkně poprosila administrátorku soutěže Cena Karla Čapka – Jiřinu Vorlovou. S velkým úspěchem ho totiž použila při workshopu na Fénixconu v Brně 2013. Jiřina se při tvorbě této parodie nechala inspirovat skutečným soutěžním textem a komentovala to takto: „Text vznikl na motivy různých prací, které přišly do soutěží. Hlavní inspirací byla povídka Cesta sraček z jednoho ročníku Žoldnéřů fantazie, která mezi porotci dostala přezdívku Nomen omen.“
Originální pasáže jsou označené uvozovkami. K nim jsem kurzívou dopsala poznámky s vysvětlením. Všímala jsem si nejen vulgarismů, ale i dalších chyb, které tam Jiřina vložila, aby ukázala, jakých poklesků se začínající autoři dopouštějí nejčastěji.
A jdeme na to:
Kýbl sraček
„A do prdele!“ řekl jsem si nasraně a znovu do toho starýho křápu kopl.“
Pozn: není třeba komentovat, jak to řekl (že nasraně), když už použil v úvodu expresivní výraz „do prdele“. Protože z expresivního výrazu (kletby) je zřejmé, že to asi řekl naštvaně. Slovo „nasraně“ je tedy zbytečné.
„Sračka jedna podělaná, já už ji rozsekám na sračku!“ znovu jsem kopl do starého zrezivělého plechu a začal se zase hrabat v tom zasraným motoru. Pokoušel jsem se vozidlo uvést do provozu, ale to se mi přes můj autoopravářský um nepodařilo ani po dobrých dvaceti minutách. Auto stálo uprostřed polí a já už byl celý rudý vzteky. A horkem.“
Pozn. Opakované užití téhož výrazu „sračka“ – nevhodné.
„Po těch dvaceti minutách jsem si řekl, že na to seru a vzal si z auta všechny svoje věci. Malý baťůžek s pár kusy oblečení, malou tašku přes rameno a svoje milovaný uzi, které jako zázrakem fungovalo, i když bylo zasrané od bláta a krve. Je tedy pravda, že už je umyté, takže tam bláto ani krev už vidět není, ale střílelo, i když špinavé bylo.“
Pozn: Zbytečné plácání prázdné slámy, zbytečné opakování slova „malý“.
„Uzíka, jak mu důvěrně říkám, jsem si pečlivě schoval do speciálního pouzdra v mé kožené bundě. V náprsní kapse jsem měl pár zásobníků, všechny pochopitelně připravené k použití. Za opasek jsem si dal svou berettu a na druhou stranu glocka a vyrazil k nejbližší vesnici.“
Pozn: „mé“ kožené bundě. Jedná se o zbytečné použití přivlastňovacího zájmena. Není třeba zdůrazňovat, že ta bunda byla jeho. Leda že by tam figurovala ještě jiná bunda, kterou třeba někomu ukradl a mělo to nějakou další souvislost.
***
„A kurva!“ Vypadá to, že dneska mám opravdu smůlu. Šedostříbrné bestie s krvavýma očima se začaly stahovat kolem mě. „Zasraní vlkodlaci, nedaj si pokoj, dokud je člověk nerozstřílí na sračky!“
Pozn: Tady by se dal tolerovat maximálně jeden vulgární výraz v každé větě. Ale rozhodně ne kombinaci „zasraní“ a „sračky“ v jedné větě.
„Výstřel Uzi zahřměl lesem a jeden z nich padl bez půlky mozku na zem. Další. Šedá vlčice padla na zem s ustřeleným hrdlem. Třetího jsem zasáhl ve skoku. Stříbrná kulka ho provrtala skrz naskrz, ale tělo setrvačností dopadlo na mě a já byl rázem od krvavých sraček od hlavy až k patě.“
Pozn: Uzi je tu s velkým počátečním písmenem (jako kdyby si tu zbraň hrdina skutečně takto pojmenoval), ale v předchozím textu je uzi malým, což je zavádějící.
„Do řiti! Doufám, že je tu nějaký potok, abych ty sračky ze sebe smyl.“
Pozn: Opět přehnaně používané slovo „sračka“. „Do řiti“ by snad ještě šlo, kdyby v další větě nebylo slovo „sračka“J)
***
„Konečně jsem dorazil do civilizace. Kupodivu, místní bar měl otevříno. Vrazil jsem dovnitř. Celý bar na mě visel očima, ale já jen přidupal k baru a objednal si whisky.“
Pozn: Bar na mě visel očima. Tady autor přisuzuje baru antropomorfní vlastnosti - poměrně krkolomné.
„Něco mě varovalo, snad instinkt Lovce. Otočil jsem se zrovna včas, abych stačil stisknout spoušť své Beretty. O nanosekundu později se zubatá hlava rozprskla do šedo-červeného fleku na zdi.
Pozn: je jasné, že bereta byla jeho.
Střelba přilákala místního strážce pořádku. Neměl to dělat. Sotva otevřel dveře, nejbližší vlkodlak mu jedním kousnutím vyrval hrdlo z krku.
„Cvak!“ klapla Beretta naprázdno.“
Pozn: Bereta tu figuruje s velkým počátečním písmenem, zatímco v předchozím textu je s malým.
„Doprdelekurvapráce!“ Došly mi stříbrný náboje.
„Vrazil jsem prázdnou pistoli dotírající bestii mezi čelisti, aby nemohla skousnout, a volnou rukou jí vrazil do chřtánu a vyrval z hrdla Eustachovu trubici. Zhroutila se s chroptěním na zem. Vzápětí jsem tasil Glocka a prostřelil hlavu tomu, co porcoval toho policajta. Obyčejná kulka ho nejspíš neskolí, ale aspoň ho chvilku zdrží.“
Pozn: Tak to je opravdu klenot, protože Eustachova trubice se nedá vyrvat z hrdla - anatomicky je jinde)
„Vytáhl jsem tesák a odřízl chrčícímu monstru u svých nohou hlavu. To by ho mělo definitivně odrovnat.
Potvora u dveří se mezitím vzpamatovala (z díry v mozku) a skočila mým směrem. Přikrčil jsem se a nastavil do cesty tesák. Rozpáral jí břicho od hlavy až k patě. Vyhřezlá střeva sebou plácla na podlahu.
Sem zvědavej, kdo ten kýbl sraček bude uklízet. Já teda ne.“
Závěrečný komentář:
Z předloženého textu je jasně patrné, jak křečovitě a klopotně ono naudžívání vulgarismů vypadá. Pitomost vynikne zvláště při hlasitém čtení. Častější vulgarismy ani nepřidají na dynamice, ani nedodají hrdinovi na větší atraktivitě. Naopak. Největší zlosynové a tvrďáci v literatuře, filmech i komiksech se většinou vyjadřují naprosto spisovně a tiše.
3.3. Editace a komentář k novele začínající autorky Věry
Následující ukázka je komentář k editaci novely, o kterou mne požádala začínající mladá autorka. Z důvodů ochrany jejího soukromí není Věřino příjmení uvedeno celé. Pro zachování autenticity ponechávám text i s komentářem v původní podobě. Na tomto příkladě lze demonstrovat, jak může probíhat editace.
Milá Věro, vybrala jsem několik příkladů, a pokusila se vypracovat několik připomínek ke stylistyce, k celkovému vykreslení scén, k postavám a nakonec ke koncepci díla.
Výňatky z originálního textu Tvé prvotiny uvedu základním typem písma , můj komentář a návrhy jsou kurzívou.
1. Příklady věcí, na kterých je třeba ještě zapracovat:
„Netušila jsem, že mě tak rychle dostaneš.“ Špitla.
Gramaticky správně: „Netušila jsem, že mě tak rychle dostaneš,“ špitla.
Stylisticky vhodněji (například): „Netušila jsem, že mě tak rychle dostaneš,“ povzdechla si. Protože pokud přímou řeč komentujeme slůvkem „špitla,“ měla by ta přímá řeč být úměrně tomu krátká. Například by to mělo být jen citoslovce, nebo maximálně tak tři slova.
2 Krkolomnosti – chyby formální:
„Stejně je dost pozdní doba na to, aby člověk bdil.“ (scéna ve vlaku)
Slovo “bdít” se skloňuje jinak. V této větě by se musel použít tvar “bděl” . Ale i tak je to poněkud krkolomné. Bylo by vhodnější to vyjádřit jinak.
Pokud si nejsi jistá, vyzkoušej si u větu říct nahlas. A hned uvidíš. Když ti to bude znít blbě, rychle ji nahraďJ)
„Dobré ráno i Vám,“ odpověděl zdvořile, pak pohlédl z okna ven. „Zdálo se mi o Vás,“ poznamenala.
Netřeba v knize psát ukazovací zájmeno „vy“ s velkým písmem. Nepíšeš dopis.
3. Zprostředkování vyprávění příběhu:
Přidržela se držáku umístěného na boku mezi okny, když vlak sebou trhl, jak vjížděl na nádraží. Muž před ní vyrovnal rovnováhu a otevřel dveře na konci chodby. Přidržel jí je, aby se jí snáze procházelo. Nechala je za sebou zapadnout, pak s opřela o dveře, aby se udržela, aby nespadla, když vlak znenadání začal pořádně brzdit. Pak zastavil.
A ona setrvačností začala padat…
Náhle dívku sevřela kolem pasu silná paže a zabránila tak pádu. Její spolucestující se na ni usmál. A ona mu teprve poprvé mohla pohlédnout do očí. Překvapila ji jejich barva.
Doposud byl příběh psán z pohledu Damiena. Teď najednou se to překlápí a lup – scéna se popisuje z pohledu neznámé dívky z vlaku. K takové změně musí mít autor zpravidla vážný důvod. Třeba, když se postava, prostřednictvím které se příběh čtenáři předkládal doposud, dostane do komatu…
Jasně, všimla jsem si, že už v úvodní postelové scéně to bylo několikrát prohozené, ale to čtenář ještě odpustí, když to není příliš často...
Je ostatně spousta možností, jakým způsobem příběh čtenáři předložit…
Přidržela se držáku… na to pozor. Čeština je dost citlivá na stejná či podobná slova používaná v těsném sledu.
4. Celková dynamika:
Zrychlit !!!! Tempo je sakra příliš pomalé !!!! Proto se někteří čtenáři, jak jsi mi sama napsala, už přes dvacátou stranu nedostali!
Já Tě, Věro, chápu. Máš potřebu to napsat přesně takto, protože máš pocit, že jinak by tomu, co chceš sdělit, čtenář neporozuměl. Ale tak to prostě nejde. Musíš to napsat jinak. Dynamičtěji. Akčněji. I když to není špatné, prostě je potřeba to napsat tak, aby měl děj rychlejší spád. Aby postavy byly nějak typické – osobité. Aby se do nich čtenář okamžitě zamiloval. Aby na nich našel něco, proč ho bude zajímat jejich další osud. A to hned. Ne až na straně 93.
Byla jsem stejná. Klidně Ti pošlu ukázku svých raných textů a na porovnání ukázku toho, co píšu teď abys mi věřila. Dnes jsou čtenáři rozmazlení. Jak postelová scéna, tak scéna ve vlaku jsou prostě příliš rozvláčné. Vše je nezbytné vyjádřit mnohem úsporněji. Jinak od toho čtenáři utečou!
5. Cílová skupina
„A slibované pekařství?“ špitla zvědavě.
Kdo je Tvou cílovou skupinou čtenářů???
Pochop, na začátku to otevíráš postelovou scénou. „Šukačka“ se vším všudy. A teď se Damian stává ochráncem křehké dívky v nesnázích, která špitá. Takže se nedivím, že o tom špitání se Ti už někdo ze Tvých přátel zmínil, jak sis mi sama postěžovala ve svém dopise. Možná nedokázal definovat jádro pudla, ale je jasný, že to muselo bít do očí. Je nutné aby ses rozhodla, co a pro koho vlastně píšeš.
6. Koncepce příběhu
Soustředila jsem se hlavně na začátek a konec, jinak jsem příběh proletěla rolováním. Celková konstrukce je obvyklá, se zápletkou, krizí, atd… jen ke konci by to chtělo ještě trošku vice dynamiky, ale to už záleží na vkusu.
Na konci je vždy dobré odhalit nějakou pointu, ale to časem vypiluješ.
Co je ale hlavně třeba rozhodně zdokonalit: Postavy !!! Jsou málo plastické. Je třeba jim dodat život. Osobitost. Znovu na nich zapracuj. Více o nich přemýšlej.
Závěr: (jako průvodní komentář v e-mailu)
Milá Věro,
udělala jsem si příjemnou chvilku v zahradě pod ořechem u Tvého čaroděje. A napsala jsem Ti k tomu několik poznámek (viz příloha – editace.)
Doufám pevně, že Ti budou k užitku. Pokud budeš mít dotazy, neváhej, a ptej se, jako osoba zocelená literárními workshopy ráda pomohu. Doufám, že Tě neodradím od dalšího psaní, protože mým cílem je přesný opak:))
Až si ty mé poznámky přečteš, pochopíš, že to dílko si zaslouží napsat znovu a líp. Ne přepsat způsobem, že to otevřeš ve wordu a budeš to upravovat.
Protože by tě to svádělo k původním modelům psaní. Ale je třeba otevřít nový dokument, zhluboka se nadechnout a začít to znova. A nevadí, když z toho bude nakonec něco úplně jiného. Nevadí.
Je vidět, že sis s tím dala sakra práci. A je vidět, že máš v sobě dost disciplíny na to, abys to v sobě rozvíjela. To je obrovský potenciál. Tak na tom pracuj.
S úctou,
Mirka Dvořáková
3.4. Ukázka kvalitního literárního textu
Simon Richard Green – (Série Noční strana)
Něco z noční strany
V další části našeho semináře se podíváme, jak vypadá kvalitně zpracovaný text. Níže uvedené tři výňatky z knihy skvělého autora S R Greena „Něco z noční strany“ jsou ukázkou excelentního řemeslného zpracování. Jsou příkladem mistrné práce s jazykem samotného autora – a současně důkazem erudice a citu překladatele Josefa Hořejšího.
Citace jsem čerpala z tohoto originálu:
Copyright © 2003 by Simon R. Green
All rights reserved
Translation © 2005 by Josef Hořejší
Cover art © by Jonathan Barkat
ISBN 80 – 7332 – 053 – 3
První výňatek:
(originální text str. 10) První výňatek obsahuje dialog odehrávající se v ošuntělé kanceláři Johna Taylora, který se v „normálním“ Londýně protlouká jako soukromé očko. Přišla mu klientka a konečně to vypadá na nějaký kšeft, když v té chvíli zazvoní telefon… (Jasně, reminiscence na Chandlera a americkou drsnou školu je na místě).
(Cit):
Zavěsil jsem a usmál jsem se na svou návštěvnici. Úsměv mi neoplatila. Věděl jsem, že spolu budeme vycházet skvěle. Přísně se podívala na šeptající televizi na mém stole, a tak jsem ji vypnul úplně.
„Je to společník,“ řekl jsem klidně. „Něco jako pes ale lepší, protože ho nemusíte chodit venčit.“
„Vy nikdy nechodíte domů?“ Z jejího tónu bylo zřejmé, že jí jde jen o informaci, ne o vyjádření lidského zájmu.
„V současné době se stěhuji z jednoho bytu do druhého. Do velkého, prázdného a velice nákladného. Kromě toho se mi tu líbí. Všechno tu mám na dosah a večer mě tu už nikdo neotravuje. Obyčejně.“
„Já vím, že je pozdě. Nechtěla jsem, aby někdo viděl, že jdu sem.“
„To chápu.“
Krátce si odfrkla. „Ve dveřích máte díru, pane Taylore.“
Přikývl jsem. „Moli.“
Koutek jejích temně rudých úst se zacukal a na okamžik jsem si myslel, že to vzdá a odejde. Mívám na lidi tyhle účinky. Ale ovládla se a jen se na mě přísně zamračila.
„Jsem Joanna Barrettová.“
Nezávazně jsem přikývl. „Vyslovila jste to, jako by mi to mělo něco říkat.“
„Komukoliv jinému by to nejspíš něco řeklo,“ odpověděla jen trochu kysele. „Ale nepředpokládám, že byste četl finančnické listy, že?“
„Ne, pokud mě za to někdo neplatí. Mám to chápat tak, že jste bohatá?“
„Mimořádně.“
Ušklíbl jsem se. „To jste ten nejlepší druh klienta. Co pro vás mohu udělat?“
Lehce se nadzvedla na židli a sevřela svou velkou bílou koženou kabelku jako štít. Nechtěla tu být a mluvit s někým, jako jsem já. Bezpochyby měla lidi, kteří se o podobně nepříjemné věci starali za ni. Ale něco ji užíralo. Něco osobního. Něco, v čem nemohla věřit nikomu jinému. Potřebovala mě. To bylo vidět. K čertu, už jsem si přepočítával prachy.
„Potřebuji soukromého vyšetřovatele,“ řekla náhle. „Vás mi… doporučili.“
Chápavě jsem přikývl. „To znamená, že jste už vyzkoušela policii i všechny velké detektivní kanceláře a nikdo z nich vám nedokázal pomoct. Což znamená, že váš problém je neobvyklého druhu.“
Strnule přikývla. „Zklamali mě. Všichni. Vzali si moje peníze a nedostala jsem od nich nic než výmluvy. Parchanti. Tak jsem zavolala každému, kdo mi dlužil laskavost, zatahala jsem za každý provázek a nakonec jsem získala vaše jméno. Jestli jsem to správně pochopila, vy hledáte lidi.“
Komentář:
Všimli jste si, co všechno autor dokázal vyjádřit mezi řádky? Když John Joanně zdůvodňuje, proč trčí v kanceláři v tak pozdních hodinách a zmiňuje stěhování, pochopitelně lže. Lže i s vědomím, že protistrana to ví. Když pak dodává, že ho alespoň nikdo neotravuje, protistrana odpovídá omluvou, která vlastně omluvou není: „Já vím, že je pozdě, ale nechtěla jsem, aby někdo viděl, že sem jdu.“ John odpovídá lakonicky: „Chápu.“ Načež následuje Joannino upozornění „Ve dveřích máte díru.“ V několika větách je vyjádřeno to, co by jinému zabralo půl stránky a možná víc.
Všimli jste si naladění hlavního hrdiny? Dokonce i z toho ždibíčku textu na vás čiší jeho nostalgie, nonšalance a pečlivě pěstovaný a opatrovaný cynismus.
Druhý výňatek
Ve kterém John Taylor popisuje sám sebe (str. 19 – 20).
(Cit):
Můj otec se upil k smrti. Nedokázal se smířit se zjištěním, že jeho manželka není člověk. Já jsem ji nikdy nepoznal. Lidé z naší ulice se o mě střídavě starali, přestože po té výsadě nikdo z nich příliš netoužil, takže jsem vlastně žádný opravdový domov neměl. Mám kolem sebe hodně nejasného a pořád ještě se snažím najít odpovědi na některé otázky. Možná právě proto jsem se začal živit jako soukromý detektiv. Je v tom jistá útěcha řešit problémy jiných lidí, když už si nedokážete poradit s vlastními. Když pracuji, nosím dlouhý bílý trenčkot. Z části proto, že se to ode mne čeká, z části protože je to praktické, ale hlavně že je to určitý stereotyp, za kterým mohu ukrývat své skutečné já. Líbí se mi uvádět lidi v omyl. A pořád si nikoho nepouštím k tělu. Pro jejich vlastní ochranu, stejně jako pro mou.
Spím sám, jím všechno, co mi škodí, a sám si peru. Když si na to vzpomenu. Cítit se soběstačný je pro mne velice důležité. Na nikom nezáviset. Na ženy nemám štěstí, ale jsem první, kdo přizná, že chyba je hlavně na mé straně. Navzdory tomu, co jsem prožil, zůstávám romantikem a z toho pramení většina mých problémů. Moje nejbližší přítelkyně je nájemný zabiják pracující výhradně na Noční straně. Jednou se mě pokusila zabít. Nemám jí to za zlé; nebylo to osobní. Čistě obchodní záležitost.
Piju víc, než je zdrávo, a většinou je mi to fuk. Na chlastu si cením, že otupuje. Mám na co zapomínat.
Třetí výňatek
Soukromý detektiv John klientku Joannu provází po Noční straně Londýna, která se nachází v jiné realitě, a přesto je téměř na dosah. Všimněte si, jakým nápaditým, osvěžujícím a vtipným způsobem autor ony bizarní reálie popisuje.
(Cit):
O kousek dál vzrušeně rozmlouval podsaditý neandertálec v decentním šedém obleku se znuděně vyhlížejícím trpaslíkem v uniformě SS. Elegán ze dvora královny Alžběty I. v kompletním dobovém ohozu včetně krejzlíku a hedvábných punčoch se bavil se hřmotným, šest stop vysokým transvestitou oblečeným jako sboristka – těžko říct, kdo z těch dvou vypadal extravagantněji. Žena ve futuristickém kosmickém obleku a nahý muž s tělem pokrytým tetováním a namalovaným namodro jedli něco na špejli, co se ještě svíjelo. Tentokrát Joanna neodolala a zastavila se. Poklepal jsem jí na rameno a ona divže nevyskočila z kůže.
„Snažte se nebýt turista,“ řekl jsem suše.
„Co…“ Musela si odkašlat a zkusit to znovu. „Kde to jsme? Kam jste mě to přivedl? A kdo k čertu jsou tihle lidé?“
Pokrčil jsem rameny. „Tohle byla nejkratší cesta na Noční stranu. Jsou i jiné. Některé oficiální, jiné ne. Kdokoliv může zahnout do špatné uličky, otevřít špatné dveře a ocitnout se na Noční straně. Většina z takových nešťastníků ale dlouho nevydrží. Londýn a Noční strana se o sebe otírají už tak dlouho, že se hranice mezi nimi nebezpečně ztenčily. Jednou se protrhnou úplně a všechen jed z Noční strany se vylije ven; tou dobou už ale plánuji být bezpečně mrtvý a v hrobě. Tak či tak, tahle cesta je pořád nejbezpečnější.“
„A tihle lidé?“
„Obyčejní lidé, kteří si žijí svoje životy. Vidíte část světa, o jehož existenci se většina vašich nikdy nedozví. Podsvětí, skryté cestičky, po nichž kráčejí tajemní lidé za svými tajemnými záležitostmi a sledují cíle, o kterých se můžeme jenom domýšlet. Existuje více světů, než známe nebo než bychom si přáli znát, a většina z nich dříve nebo později vyšle lidi přes Noční stranu. Tady v Podsvětí se můžete setkat s kýmkoliv, a dokud platí stará Dohoda, nikdo nedozná újmy. Sem na Noční stranu může každý. Mýty a legendy, poutníci i badatelé, návštěvníci z vyšších i nižších dimenzí. Nesmrtelní. Zombiové. Psychonauti. Snažte se necivět.“ (str. 23)
Zdroj:
Copyright © 2003 by Simon R. Green
All rights reserved
Translation © 2005 by Josef Hořejší
Cover art © by Jonathan Barkat
ISBN 80 – 7332 – 053 – 3
Zájemcům o tvůrčí psaní doporučuji tyto weby:
· www.triumvirat.cz (web Olgy Xaverové, Anny Mudrochové a Karla Doležala), konkrétně např. tento článek: https://triumvirat.cz/2015/01/usmevna-klise-26-pasivni-akcni-hrdina-a-uplne-pitomy-mudrc/#more-1846
· https://www.literarnialchymie.cz/ (web Kateřiny Foldánkové)
· https://blog.ladrova.cz/ (Spisovatelský blog Jitky Ládrové)
· www.heveroch.cz (web Tomáše Heverocha)
