Vyhodnocení PAF 2024 a rozhovory s finalisty (psáno pro INTERKOM 2/2025)
Přebor autorů fantastiky 2024
Vyhodnocení PAF 2024
Začátkem prosince 2024 na brněnském Fénixconu vyhlásil Michael Bronec výsledky patnáctého ročníku ankety PAF (Přebor autorů fantastiky), kde hodnotíme úspěšnost účastníků literárních soutěžích žánrů sci-fi, fantasy a hororu za uplynulý rok.
Do ankety PAF za rok 2024 jsme zahrnuli výsledky z těchto soutěží: Cena Karla Čapka (dále jen CKČ, čtyři kategorie), Daidalos, Žoldnéři fantazie, Rokle šeré smrti (dvě kategorie), o Stříbřitělesklý halmochron (dále jen Halmochron), o Krvavý brk (dvě kategorie), Vidoucí, Sardenské legendy a Spisonátor.
V roce 2024 soutěžilo v literárních soutěžích s fantastickou tematikou celkem 466 povídek, z toho se do PAF probojovalo 96 povídek od 110 autorů. Od roku 2008 (počátek evidence PAF) se literárních soutěží s fantastickou tématikou zúčastnilo celkem 12 853 povídek, z nichž 1755 se dostalo do evidence PAF. Tyto povídky napsalo 674 autorů. Statistiku s nevšedním nasazením (jako každoročně) zpracoval Vladimír Němec.
Obsazení nejvyšších příček žebříčku
Na vrcholku žebříčku úspěšnosti se ziskem 31 bodů stanula Lucie Tringelová Kaňová. V soutěži Žoldnéři fantazie vybojovala 1. místo za povídku Potkat vílu, v Halmochronu získala 1. místo za povídku Restart. V soutěži Rokle šeré smrti vyhrála 2. místo za povídku Návštěva, v soutěži o Krvavý brk získala 3. místo za povídku Školení.
Druhou příčku s 20 body obsadil Jan Vrána. Získal 1. místo v CKČ, v kategorii krátká povídka, za dílo Pod mostem a 1. místo v CKČ, v kategorii mikropovídka za dílo Medard (pro úplnost dodáváme, že Jan se v posledních letech v kategoriích mikro a krátká povídka CKČ opakovaně umisťoval na druhých a třetích postech).
O třetí místo přeboru se dělí Markéta Holá s Lukášem Vlasákem, protože nasbírali shodný počet 13 bodů. Markéta Holá prorazila s mikropovídkami v CKČ. Získala 3. místo za povídku Malfunkce a 6. místo za povídku Smrt s troškou pepře. Spoludržitel třetí příčky PAF 2024 Lukáš Vlasák se v Žoldnéřích fantazie umístil na 3. postu s povídkou Párazit a v soutěži Vidoucí obsadil 6. místo s povídkou Ice Ice Baby.
Na dalších příčkách žebříčku se umístili další nadějní borci: Irena Lišková, Martin Vondráček, Martin Lochman, Kakrfóna Hrmlajtová, Nela Fabíková, Michal Šimeček a další (podrobný výčet až do 98. místa najdete zde: https://paf.fandom.cz/poradi.php?actRok=2024 ).
Všem statečným přeborníkům PAF srdečně gratulujeme!
Rozhovory s vítězi PAF 2024
Přebor autorů fantastiky je sice míněn s mírnou nadsázkou, ale přesto vypovídá o míře úsilí, kreativitě a zdravé úpornosti oceněných autorů. Abychom motivovali další autory, položili jsme držitelům prvních tří míst přeboru několik otázek:
MD: Jak dlouho píšeš, a co máš rozepsané právě teď? (klidně se chlub, propaguj!)
Lucie Tringelová Kaňová: Oficiálně píšu od roku 2020. Vše, co jsem napsala do té doby, bych si nedovolila vytahovat veřejně na světlo :D Dlouhá léta jsem příběhy nosila jen v hlavě a byla líná většinu z nich zkoušet dostat na papír. Nyní mám rozepsán hororový příběh o rodině, která na Vánoce odjede na chalupu a přívaly sněhu nebudou to jediné, co je překvapí. A když už se můžu chlubit… Na začátku března mi vyjde druhá kniha, tentokrát z hororového žánru s názvem Bába.
Jan Vrána: Asi v jedenácti letech jsem dvěma prsty tloukl do maminčina psacího stroje fantaskní příběhy, které sice neměly žádnou hlavu, zato asi tři paty. To bych ale nepočítal. Pak jsem si léta kupoval Mloky a u některých povídek jsem si říkal, že „to bych přece zvládnul taky“. Jenže zůstalo jen u pocitu. Najednou mi bylo 37, měl jsem rozepsaných několik nedotažených věcí a deadline byl zase za dveřmi. Tak jsem jednu z nich poslal, tak jak byla, bez korektur, vědom si všech nedostatků. Do tisku neprošla (dneska jsem za to rád), ale všiml jsem si, že jí někdo dal dokonce na první místo, což mě povzbudilo. Příští rok jsem se hecnul, dal do toho poctivě všechno a skončil jako druhý. No, a protože jsem chtěl být první, tak jsem v tom pár let pokračoval a teď mám klid.
Co plánuji, ví jen pár nejbližších a bojím se, že když o tom budu mluvit, tak se z toho „vykecám“ a nikdy to nedodělám. Je to víc různých témat, obvykle nedokážu sednout k jediné věci a napsat ji od A do Z rovnou. Mám třeba už řadu let rozdělaný delší příběh, kterému opravdu hodně věřím, moc se na něj těším, ale je tak smutný, že se mi to samotnému špatně píše.
Markéta Holá: Jsem takový hodně přestárlý začátečník, o psaní se pokouším od svých desíti let. V poslední době se mi oproti fantasy zalíbilo víc sci-fi. Mám rozepsané české post-apo s prvky fantasy a humoristiky, usiluju tam o nezdolné optimistické postavy v neoptimistickém světě. Zatím to testuju na povídkách. Ráda teď píšu české prostředí, protože se dá nacpat spoustou referencí, které snad některé čtenáře potěší. Např. někdo se vydá na Strakonické duny, dá si dvanáctku Novobrno, a pak se dá do boje s androidy, kteří ztratili schopnost se opravovat, a tak jsou závislí na těch nenáviděných inženýrech ze ČVUTu. Naštěstí blaničtí rytíři usoudili, že apokalypsa už je pro český národ dostatečné ohrožení, aby vylezli ze svých děr a něco s tím udělali.
Lukáš Vlasák: Píšu od léta před první třídou základky, kdy jsem začal s fanfikcí Ferdy Mravence. Když mi pak máma nechala moje výtvory svázat, pochopil jsem, proč jsem tady: musím dostat svoji „práci všeho druhu“ na pulty knihkupectví! Vždycky jsem se chtěl živit tvorbou textů, ať už by to znamenalo cokoliv, a nejdřív nevědomě a pak i vědomě jsem za tím směřoval třeba při studiu. Jsem rád, že se mi to částečně splnilo, protože dneska pracuju jako redaktor dětských knížek.
Aktuálně se týden, co týden zabavuju svým volnočasovým projektem, který se psaním souvisí. Je to tvorba podcastu „Proč je to bestseller“. V tomhle audio pořadu na YouTube a Spotify rozebírám aktuální knižní hity a občas píšu i povídky ve stylu daných autorek a autorů. Zkrátka mě baví povídat si o příbězích (klidně sám se sebou), a protože už to doma nemohli poslouchat, pořídili mi za kamaráda mikrofon. Zvu vás k poslechu!
MD: Která z tvých oceněných povídek Tě při psaní nejvíce bavila a proč?
Lucie Tringelová Kaňová: Rozhodně mě bavily všechny – snažím se psát tak, abych po zavření souboru měla radost z toho, co se mi toho dne povedlo. Srdci nejbližší ale asi bude Potkat vílu. Povídka je tak trochu smutná, ale na druhou stranu i pohladí. Původně jsem měla v plánu napsat velmi hororovou záležitost, ale příběh si nakonec zvolil úplně jinou trasu.
Jan Vrána: Nejvíc mě paradoxně bavila povídka, která vůbec neprošla do nominací. Ale z těch dvou určitě Pod mostem, hlavně ten ústřední dialog. De facto jsem nechal obě postavy v hlavě žvanit, dobře se bavil a jen jsem to zapisoval. U Medarda bylo mnohem víc dohledávání reálií ohledně dětských domovů, policejních postupů, terminologie atd., naštěstí mi s tím kamarád, co dělá u PČR, hodně pomohl.
Markéta Holá: Obě jsem si užila. Smrt s troškou pepře jsem psala v rámci workshopu, tak to byl takový společenský zážitek. Malfunkce pro mě byla supr odreagování od tenkrát čtyřměsíčního mimina. Hlavně ty různé reference mě bavily. Takové blbosti jako čokoládová Tatranka Trio – bez cukru, bez lepku a čokolády… a tak. Píšu hlavně pro radost a ráda bych, aby text přinesl něco pozitivního čtenáři.
Lukáš Vlasák: Určitě Párazit, který se umístil v Žoldnéřích. Psal jsem ho v takové odlehčené, sebeironické ich-formě, hrál jsem si přitom i s jazykem a zjišťoval jsem, že je to asi styl, který mi jde od ruky nejvíc. Objevil jsem takový svůj hlas, který bych chtěl do budoucna dál rozvíjet. Taky jsem si u Párazita ozkoušel dvě věci, kterých jsem se předtím bál, i když jsem tušil, že budou ku prospěchu. Před odesláním do soutěže jsem ho protáhl důkladným betačtením a redigováním od jiného profíka. A taky jsem při rešerších šel do terénu a vyzpovídal známého, který stejně jako hlavní hrdina pracuje ve vodárnách. Dozvěděl jsem se spoustu detailů, které mi pomohly vystavět fungování světa, kde ani obyčejná voda není, čím se zdá být.
MD: Jak Tě napadají tvé postavy? Stojí Ti předlohou konkrétní lidé?
Lucie Tringelová Kaňová: Šablony jak fyzické, tak povahové jsou všude kolem nás a přiznám se, že si občas tu a tam kousek vypůjčím a přetvořím k obrazu svému.
Jan Vrána: Ne, nikdy! Rušilo by mě to. Píšu převážně fantasy a vnášelo by mi to do tvorby nežádoucí vjemy z reálného světa asociacemi s tím člověkem.
U postav to ale nezačíná. Postavy jsou hlína tvarovatelná podle formičky zvané motivace. Není pro mě smyslem psaní vymyslet si cool týpka s mečem, a pak nějak přesvědčovat čtenáře o tom, že je to fakt frajer. Důležité je sdělení, pointa, příběh, který chci říct, otázky, které chci zodpovědět. Třeba: proč by měl troll vysedávat zrovna pod mostem? Proč tu puberťáci čmárají po zdech? Co když to není jen bezduchý vandalismus? A už žmoulám slovní hlínu, dle formičky motivace vytvaruji postavu, která mi tam nejlépe pasuje, nechám vytvrdnout a je to.
Markéta Holá: Boj o totální originalitu jsem vzdala, vše už prostě bylo napsáno, natočeno, nakresleno… Dřív jsem si připadala jako největší padělatel, když někomu moje psaní připomnělo to či ono. Nezbývá než si s tím nelámat hlavu, přijmout to a kombinovat. Ráda si teď půjčuji určité pozitivní aspekty skutečných lidí, hlavně těch kolem mě. Pak se na to samo nalepí něco z oblíbené literární postavy, trocha řemeslných prvků a všechno to vyklíčí podle potřeb příběhu. Ten asi udělá na postavě nejvíc práce a ona zas na něm.
Lukáš Vlasák: Postavy tam vždycky nějak jsou, od začátku nápadu na příběh. Jsou jeho nedílnou součástí. Nemodeluju je nějak záměrně nebo podle skutečných vzorů. Možná si některé detaily vypůjčím od lidí ze svého okolí, ale nikdy ne kompletní figury nebo osobnosti. Moje hlavní postavy vycházejí z větší míry ze mě. Ne že bych to byl já pod jiným, papírovým jménem, ale řeší to, co trápí nebo zajímá mě. Problémy nebo dilemata. Fantastika mi umožňuje je přesadit do jiného světa, zveličit nebo schovat za metaforu anebo si třeba z určitých strachů vystřelit totální nadsázkou.
MD: Prošel/prošla jsi nějakými kurzy tvůrčího psaní nebo jsi samouk? Máš s nimi pozitivní zkušenosti, nebo se spíše kloníš k názoru, že k úspěšnému psaní postačí talent, fantazie a vytrvalost?
Lucie Tringelová Kaňová: V roce 2020 jsem se poprvé začala poohlížet po různých psacích skupinách, radách a workshopech. Něco jsem si vzala k srdci, něco ne… ale to, co mě nejvíc nakoplo byla vstřícná psací komunita, ochotná odpovědět i na největší kravinu. V té době jsem dokonce absolutně netušila, co to je nějaká normostrana nebo počet znaků bez mezer. Mno, a taky bylo fajn zjistit, že ne všichni jsme dokonalí češtináři, že všichni umíme šílené překlepy a děláme si poznámky, které o pár hodin později absolutně nedávají smysl.
Jan Vrána: Betty McDonaldovou na jeden takový kurz přihlásila její sestra. Shrnula svou zkušenost slovy: „Na kurzu tvůrčího psaní se sešla řada lidí, kteří neměli co říct, a nevěděli, jak to mají napsat“. Vždycky se mi to vybaví, když přijde řeč na tohle téma.
Na druhou stranu jako ve všem – když chci něco dělat, měl bych o tom něco vědět. Je tady spousta instruktážních knížek i videí o psaní od skutečných mistrů (King, Gaiman, Sanderson…). Viděl jsem jich řadu, přečetl pět. A když člověk přečte dvě až tři, zjistí, že v těch dalších se často opakuje to, co už jinde četl. Ale to nevadí – tyhle opakující se věci tvoří zhruba ten podstatný základ, který člověku pomůže vyvarovat se úplných kiksů. Vyhovuje mi to takhle asi víc než v podobě nějakého hromadného semináře. Tohle je ale hrozně o nátuře – věřím, že jiným lidem ta hromadná podoba s jakýmsi dáváním hlav dohromady sedne lépe.
King tvrdí, že pokud v člověku psaní apriori není, nedá se vytrénovat. Nedokážu to posoudit. Ale i s nějakou dávkou vrozeného talentu si člověk ušetří spoustu dřiny vyhledáním alespoň trochy obecné teorie. Jedno v jaké formě.
Markéta Holá: Jako puberťák jsem absolvovala workshop Evy Hauserové, je to pro mě moc hezká vzpomínka. Nejvíce jsem se naučila na kurzech Míly Lince a poličku mám plnou Markéty Dočekalové.
Přijde mi, že každý má svojí literární cestu jinou, ale tak či tak je potřeba se nějakou formou vystavovat zpětné vazbě a znát aspoň základy. Pokud teda nepíšu jen terapeuticky pro sebe, což je taky úplně ok. Kurzy jsou za mě moc fajn, ale nakonec to podle mě je stejně nejvíc o té vytrvalosti.
Lukáš Vlasák: Nejsem samouk, vždycky jsem tendoval k hledání mistrů, od kterých bych jako pokorný učedník vstřebával moudrost :-D Nejdřív to bylo v knihách a videích o tvůrčím psaní a v nedávné době i v těch kurzech. Chci zmínit workshopy pražské knihovny Seď doma a piš (které vedou Míla Linc a Jarmila Kašparová) a projekt Klub psáčů Petra Hanela. Ti mě za poslední dva roky posunuli o tolik, že bych si na to sám svým hlemýždím tempem přicházel desetiletí.
MD: Jaká kniha z těch, které jsi v poslední době přečetl(a), Tě nejvíce zvedla ze židle?
Lucie Tringelová Kaňová: V tom negativním smyslu jde o knihu Dracul autoři D.Stoker a J.D. Barker. Ti dva se dopouští chyb, které lze odpustit začínajícími autorovi, ale redaktor by je měl rozhodně vychytat. Dovolím si příklad: vyděšené děti utíkají v noci lesem – po cca čtrnácti letech jsou schopny si vybavit, zda tenkrát viděly z bažiny se vynořit pravou či levou ruku. Ty stejné děti jdou také vykopat hrob, aby si po těch letech prohlédly tvář nebožtíka a ujistily se, že to byl ten, který byl u nich tenkrát na večeři (pro zajímavost, chlapec jej vlastně ani neviděl, protože už týdny jedl jen ve svém pokoji). Rumunský bača ze 16. století, píšící dopisy své milé, je už jen smutná třešnička na zkyslém dortu. Vím, že čtenář je ochotný odpustit kde co, ale jsou příběhy, které si zaslouží tu nejlepší péči, a zrovna tento nedostal ani tu základní.
V tom pozitivním smyslu mě ze židle skulila Smrt před úsvitem od R.R. McCammona. Ta kniha je naprostým opakem odfláknutého Dracula a dostala tu nejlepší péči od samotného autora, což je jasné snad z každé věty.
Jan Vrána: Je řada věcí, které mě nesmírně nadchly a můžu určitě doporučit:
- Bacigalupiho „Čerpadlo 6“ – znepokojivé vize blízké budoucnosti, sociální témata, střety kultur, hranice estetiky, otroctví, vodní či potravinové zdroje, rodičovství a kontrola porodnosti, vzdělávání, toxicita prostředí, rozvojový svět, zdravotnictví a pracovní trh. Jsou v tom pointy jak rány kladivem. Do hlavy. Tohle je absolutní skvost a mělo by se to dostat do osnov.
- Od Wegnera „Sekera a Skála…“ – má tak krásně vykreslené postavy i prostředí, že jsem se do toho ponořil jak do vany. Škoda, že tu vyšly jen dvě knížky. Tohle je přesně ten styl, jaký mi na našem trhu hrozně chybí. Dlouhodobě.
- Z novějších třebas Gaiman a jeho „Krátké fikce a disturbance“ – bonboniéra kratičkých, horečnatě snových vizí na nejrůznější témata. Gaiman je v tomhle přeborník.
Mám všeobecně rád povídkové knížky. Nesnaží se roztáhnout jednu myšlenku na román a docpat to vatou či zbytečnou kýčovitou love story. Neplýtvají čtenářovým životem. A když už je v nich slabý kus, tak aspoň není dlouhý.
Markéta Holá: Islandská detektivka Černá díra. Autorka Yrsa Sigurdardottir umí i znásilnění a vraždu dítěte napsat nevulgárním a citlivým stylem. Povoláním jsem dětský psychiatr, takže hodně oceňuji takové příběhy, kde mi chování a prožívání postav přijde hodně realistické, ale zároveň je děj natolik fantaskní a necynický, aby mě to úplně nedeptalo.
Lukáš Vlasák: Beru to zvednutí ze židle jako pozitivní a mám takové knihy dvě. Obě souvisí s mým podcastem o bestsellerech. První je možná nečekaně pro autora fantastiky kniha Bábovky na konci světa od Radky Třeštíkové. I když je to spisovatelka provařená v médiích, i těch bulvárních, která se nebojí humbuku, její knihy jsou pro mě suverénním řemeslem a psychologickým ponorem do postav, které třeba nesnášíte, ale musíte se na ně fascinovaně lepit až do – většinou – tragického konce. Aktuálně to nejlepší z českého literárního mainstreamu. Druhá je kniha Syndikát od Leoše Kyši. Ten jsem právě dočetl a nemůžu uvěřit tomu, jak přesně se trefil na hlavičku hřebíku téhle doby. Díky (kvůli?) umělé inteligenci je sci-fi tady! Bavilo mě v něm všechno, od AI sluhy s projevem Saturnina až po kotletovské prvky, které v sobě Kyša ani pod tímto jménem nezapře.
MD: Je něco, co bys chtěl/a vzkázat či doporučit čtenářům nebo začínajícím autorům? (Tuto otázku pokládám každoročně, a dávám tím šanci odpovědět i ta takové otázky, které vůbec položeny nebyly):
Lucie Tringelová Kaňová: Ať se nebojí mazat, popřípadě vyjmout a uschovat do souboru „Co kdyby náhodou.“ Většina literárních soutěží má velmi omezený maximální počet znaků – a já měla snad vždy problém se vejít. Jsem notorický vykecávač a krátké texty neumím. Pak mi ale nezbylo nic jiného, než zatnout zuby a mazat – věty, odstavce i celé strany. A zpětně musím přiznat, že to textu vždy prospělo. Často jsem nechala zmizet i části, ze kterých jsem měla během psaní radost, že se mi extra povedly. Ve finále v příběhu vůbec nechyběly.
Jan Vrána: Mějte co říct. Dopřejte si dostatek podnětů a přemýšlejte o nich. Proč jsou věci tak, jak jsou, a co by mohlo být kdyby. Psaní je pro lidi, které baví přemýšlet. Jakmile dojdete k myšlence, kterou budete chtít sdělit, dokážete ji i napsat. A lidi to bude bavit, protože jste jim vnukli myšlenku a teď ji můžou chvíli převalovat v hlavě. Neboť i čtení je pro lidi, které baví přemýšlet. Pro ty ostatní jsou tu různé TikToky.
Markéta Holá: Tak začínajícím autorům vzkážu, že jsem ráda mezi nimi. A čtenářům, ať kašlou na Sandersona a čtou české autory. Přijde mi, že některé soutěžní sborníky obsahují lepší počtení než většina populárních titulů. Obzvlášť jsem fanda všech textů, co nejsou jen drsný, cynický, woke a plný toxické oduševnělosti. Toho jsem za poslední roky trochu přesycená, hlavně teda v rovině zahraniční tvorby filmové, seriálové i knižní. Je to čistě subjektivní věc, lidské neštěstí mě bohužel živí, tak si chci odpočinout v příbězích, které to aspoň umí nakombinovat s něčím jiným.
Lukáš Vlasák: Jak jsem zmínil v odpovědi o kurzech tvůrčího psaní – já jsem vždycky PRO učit se od zkušenějších, vstřebávat poučky, pravidla, strukturu, vzdělávat se v oboru. Ale téměř pokaždé, když si sedám k vlastnímu textu, snažím se na všechno zapomenout a psát tak, jak v dané chvíli nejlíp dovedu. Se vším, co jsem se doteď naučil, a s vědomím, že toho ještě mnohem víc neumím. Přijmout to a nestresovat se z toho. Za sebe doporučuju nepsat podle výpisků z kurzů a knih, ale srdcem, jak je to podle vás pro váš příběh momentálně nejlepší. Snad je to srozumitelné :-)
Za realizační tým PAF děkujeme finalistům za rozhovor a přejeme hodně dobrých nápadů pro příští soutěže.
Článek napsala a rozhovory s finalisty vedla Miroslava Dvořáková, mluvčí PAF
