Zápisky z cest - aneb Jak se dvě kozy nažraly, a vlk mohl zůstat v doupěti:
Od 27.8 do 1.9. jsme s Aničkou objevovaly krásy jižní Francie.
Přiznávám dobrovolně, že jsem pohodlný člověk. S cestováním jsou spojené jisté útrapy, které zdravotně nesnáším zrovna nejlíp. Ale tentokrát nás tatínek vyhecoval, abychom s Andulkou jely. Prohlásil, že vzhledem k tomu, že Mirek je právě v Tennessee v Kouřových horách, a Ríša odletěl přednášet na konferenci o betonu do Manchesteru, my dvě přece nemůžeme trčet doma. Svým machiavelistickým způsobem nás Richard senior přesvědčil, že cesta za památkami Jižní Francie prý dokonale prospěje našim uměleckým buňkám, zatímco on se samozřejmě „obětuje“ a zůstane doma s dědou a Geraltem, kocourem, slepicemi, dohlédne mi na řízky růží a veskrze ohlídá pevnost. Je mi jasné, že nám chtěl udělat radost. Protože on sám špatně snáší slunce, zařídil to tak, aby se kozy nažraly, ale vlk mohl zůstat v doupěti.
Ve středu jsme s Andulkou docestovaly do Monaka. Viděly jsme slavné kasíno v Monte Carlu. Prohlédly jsme si avantgardní sochy na Albertově promenádě. Prošly jsme kolem části závodního okruhu F1 s bronzovými sochami slavných vozů i jezdců. Nejvíce nás zaujal Knížecí palác, před kterým stojí socha Záludného Francoise. To byl první z dnes vládnoucích Grimaldiů, který se v převlečení za františkánského mnicha zmocnil města úkladem a už ho nepustil. Moc pěkné expozice Oceánografického muzea jsem zvládala s posledním vypětím sil.
Ve čtvrtek – Marseille: Navštívili jsme kostel Naší paní Strážné, který se tyčí nad městem i s desetitunovou pozlacenou sochou. Viděly jsme ostrov If s pevností, do které Alexandr Dumas zavřel Edmonta Dandese. Na trhu u loděnice jsme Andulce koupily „boho“ šaty z bílé madeiry. Marseille je trochu ošuntělé město, ale má osobitého ducha. Tak trochu mi tou atmosférou připomínalo Oděsu, kterou mám ráda a na kterou nemůžu zapomenout. A jo, s tou trojicí ostrovů, která je vidět z pobřeží, bych si to tam dokázala zamilovat.
Potom jsme s Andulkou viděly starý římský akvadukt Pont du Gard –ležící mezi městy Avignon a Nimes. Pochází z prvního století. Je to nádherně masivní třípatrové dílo z žuly a travertinu, klenoucí se nad údolím řeky Gard. Stavba je 49 metrů vysoká a 275 metrů dlouhá a byla součástí komplexní starověké vodo-distribuční sítě, která měřívala desítky kilometrů. Jeho spád je velice mírný, rozdíl mezi jedním koncem mostu a tím druhým není větší, než 2,5 cm. A já tam stála a hleděla a brečela, protože jsem se nedokázala ubránit představám, kolik událostí se tu ze ty dva tisíce let semlelo… a dělala jsem, že mi něco spadlo do oka, a Andulka pohoršeně vrtěla hlavou…
V podvečer přišel na řadu Avignon – a já konečně viděla ten nedostavený most, o kterém jsem slýchávala zpívat písně jako malá. Ach Bože… „Tam kde se Rhona vine v zahradách, stojí starý most, co sedá na něj prach…“ Bylo těžké se tvářit nezúčastněně, když se mi zase chtělo brečetJ)
Na náměstí u papežského paláce Andulka vytáhla skicák a strávily jsme tam pěknou hodinku, kdy ona malovala a já jenom ohromeně zírala na tu masivní nádheru, na chrliče vysoko na věžích…
V pátek jsme zamířily do Arles – jako první jsme viděly Coloseum. Nachází se mezi mladší městskou zástavbou a jde o něco menší dvojče colosea v Římě. Dal ho postavit Titus Flavius Vespasianus v 80 – 90 letech prvního století. Sloužilo jako gladiátorská aréna, dnes jsou v něm býčí zápasy, sportovní a kulturní akce.
V Arles působil Aniččin a můj oblíbenec Vincent Van Gogh. Toulaly jsme se úzkými a zakroucenými uličkami (to kvůli mistralu, který tu vane až sto dnů v roce), a viděly jsme ho na každém rohu…. Myslela jsem na všechna ta Jezírka s lekníny, s můstkem i bez můstku, které Vincent namaloval, na tu úžasnou dramatickou změť vertikálních tahů štětcem (klesající větve smuteční vrby) a horizontálních tahů (vodní hladina), které v komplexu dávají nenapodobitelnou a dechberoucí podívanou… Vzpomínala jsem, jak jsem v jedné knize četla, o tom, že když Van Gogh bydlel s Paulem Gauguinem, vařili si společně fazole, protože všechny peníze vynaložili na barvy…
Na jednom malém náměstí mě Anna Marie zavlekla do obchodu a vyhecovala mě ke koupi úžasných šatůJ)
V Arles jsme viděly i obrovitý nádhernými reliéfy zdobený kostel na náměstí (vyfotila jsem si detaily kamenických prací – protože se mi to bude hodit na popisy v knize „Cizinec ve věži“), a nahlédly jsme na pozůstatky římského divadla, postaveného Oktavianem Augustem (adoptivním synem Julia Caesara)…
Potom jsme zavítaly do města s komplikovaným názvem Aigues-Mortes, které místní zkracují na Egmor a v českém překladu to znamená Mrtvá Voda. Město je obehnané hradbami – uff, které jsou impozantní a celé zachovalé. Má tvar obdélníku a rozměry 500 krát 300 metrů. Uvnitř jsou natěsnané pravoúhlé uličky s kouzelnou atmosférou… Andula si v jednou krámku koupila černý obsidiánový prsten, a pak jsme šly do rybí restaurace, kterou nám poradila paní, co nám prodala ten prsten, a tam jsme se napráskaly mušlemi… Ach.
Pak jsme se jely podívat do okolí Mrtvé vody. Ten název je příhodný, protože řeka Rhona se zde rozlévá do široké delty, voda sladká se mísí se slanou, rostou tu jen odolné trávy, na kterých se pasou polodivocí bílí koně (podle legendy znovuzrození z mořské pěny) a žijí tu ještě divočejší černí býci, které je možno vidět na býčích zápasech (není to prý takový krvák jako ve Španělích, prý jde jen o to, zda se toreador stihne zmocnit ozdobné kokardy, kterou má býk na sobě). Těží se tady sůl a žijí zde plameňáci…
Večer jsme si užili písečnou pláž a plavání v teplém moři ve městě Saint Mary de la mere (svaté Marie od moře), které je proslulé právě těmi býčími zápasy.
V sobotu jsme byly v Nice – a já byla už tak zhuntovaná, že jsem ztrácela sílu fotit. Byly jsme na vyhlášeném trhu s vínem, se sýry a plesnivými klobásami a mořskými potvorami. Všechno to vypadalo moc dobře, ale víno máme doma taky dobré, tak mě nenapadlo ho tahat zrovna z Francie (asi jsem divná). Andu z té nabídky zajímaly jen ty mořské potvory, ale ty by cestu domů stejně nevydržely. Pokračovaly jsme hlouběji do města, kde jsme pustily z uzdy nákupní vášeň. Prosmejčily jsme několik obchodů s módou známých značek – nic moc jiného než u nás tam neměli. Pak Anda objevila sekáč – značky Givenchy a Dior, ale až na ty kožichy, taky nic moc. Zlatým hřebem byl správně strategicky zapadlý obchod, ve kterém měli snad všechny šaty, které jsme viděli v těch nejluxusnějších prodejnách, akorát bez těch cedulekJ) No, takže jsme se staly spolumajitelkami jedné úžasné kabelky (klenot – malá hranatá, design hadí kůže, černá…ňam), a mechově zelených elegantních šatů z perfektního materiálu, lichotivého střihu (ach), které budouskvěle vypadat s tou kabelkou a černými těžkými kotníkovými komisňáky s tlustou podrážkou (kterým se nějak nově říká, ale já si teď nemůžu vzpomenout, jak). Pak jsme šly na pláž, kde jsme se uložily na podklad z velkých tlačících valounů (ještě mám na zadku modřinyJ), mezi plaváním v báječně teplém moři jsme spaly – já zastíněná dědečkovým deštníkem… Zbytek času jsme protrajdaly po městě a proseděly v kavárně na šachovnicovém náměstí s vyhlídkou na taneční breakdance představení tří dobře osvalených mládenců. Na náměstí Massena nás zaujaly sochy umístěné na vysokých stožárech, které v noci barevně svítí. Prošly jsme kolem chrámu Svaté Reparáty, a po poslední fotce Anny Marie (v těch nových mechově zelených šatech) na náměstí Rosseti před Solární fontánou se sochou vysokého krásně skandálně nahatého boha Apolla, jsme se vydaly k autobusu… Národní muzeum Marc Chagall ani muzeum Matisse jsme nestihly, ale alespoň jsme profrčely kolem Stavitelské hlavy – Tet Carré - což je obří hlava přeměněná do technokratické krychle se svítivými segmenty, posazená na lidském krku – ta by se asi líbila našemu staviteli Ríšovi. Odjížděly jsme s Nice, a nebe zvolna temnělo, a světla na Promenádě Angličanů se rozsvěcela…
