Montovna IV
Minule jsme nahlédli do druhé přízemní místnosti stavby literárního díla, kde jsme si něco řekli o popisu osob. Než postoupíme do posledního pokoje (popis děje), musíme si trochu „odskočit,“ a probrat různé formy vyprávění.
Probíráme sice odděleně jednotlivé části domu („řemeslo“, reálie, postavy), to ale neznamená, že tyto části spolu vzájemně nesouvisí. Naopak. Prolínají se, doplňují, zvýrazňují – nebo se také vzájemně poškozují.
Příkladem může být třeba vyjadřování osob. Tutéž myšlenku řekne jinak dítě, jinak zedník, jinak umělec – a úplně jinak historická osoba. Prolíná se tu řemeslo s psychologií postavy. Velice zrádné jsou právě scény z minulosti, kdy musíte uvažovat i nad tím, jaké termíny mohly být v té době známé. Tady vzniká spousta chyb. Porotcům by se nelíbilo, pokud by Karel IV hovořil o morové „epidemii“, vysoké „virulentnosti“ a „mortalitě“ a litoval, že nemá „antibiotika“.
Je třeba mít na paměti, že v různých historických obdobích se lišila samotná slovní zásoba. Pokud ovšem budete důkladní a použijete opravdovou staročeštinu, nejspíš vám čtenáři nebudou rozumět. Co třeba věta: „Stul kabelku a prdni v roh!“ Význam tohoto pokynu najdete tady:
Musíme tedy nějak navodit dojem historické mluvy. K tomu můžeme použít vykání rodičům, onikání, nebo přechodníky. Přechodníky se dnes v běžné mluvě prakticky nepoužívají, proto jsou vynikající právě pro vyvolání dojmu „staročeštiny“.
Neřekli jsme si také ještě nic o přímé řeči v kombinaci s vypravěčem. Máme v zásadě dva možné typy vypravěče. Vypravěč ve třetí osobě (er-forma) a vypravěče v první osobě (ich-forma).
Vypravěče ve třetí osobě si představte jako komentátora hokejového zápasu. Sedí někde v hledišti a „komentuje“ dění dole. Předpokládám, že komentátor je víceméně nezaujatý (není tvrdým fanouškem ani jednoho družstva), to ale neznamená, že zápas nemůže prožívat, že nedá najevo emoce. Co by ale jednoznačně neměl, je lhát o stavu na hřišti, nadávat, pomlouvat a urážet hráče. Výhodou komentátora (er-forma) je to, že vidí celé hřiště i jednotlivé detailní scény. Nevýhodou je naopak to, že neví, co si hráči myslí, co se jim honí v hlavě – a to je velice, velice důležité (proč, objasníme v prvním patře, zatím to berte jako fakt).
Vypravěče v první osobě (ich-forma) si představte jako jednoho z hráčů (nebo sudího), který komentuje zápas ze svého pohledu. Je jasné, že vidí podrobnosti ve své blízkosti, ale uniká mu ten „globální“ nadhled. Také stačí jakákoliv větší překážka (chumel hráčů) – a už neví, co se děje pouhých pár metrů od něho. Na druhou stranu on jako vypravěč samozřejmě zná své myšlenky a klidně je může říct nahlas (nebo i úmyslně lhát) a taky nahlas i v duchu nadávat či urážet ostatní.
Vezměme si bitvu dvou velkých armád. Vypravěč v er-formě může komentovat jak strategii vojevůdců (pohyby jednotlivých oddílů, přesuny, obchvaty), tak detaily boje muže proti muži. Vypravěč v ich-formě vidí jen nejbližší muže (je-li to jeden z bojujících vojáků), nebo naopak pozoruje z návrší celé bojiště (je-li jím král nebo jeho pobočník). Z předchozího se může zdát, že er-forma je mnohem výhodnější. Není to tak. Obě tyto vypravěčské formy mají svá pro a proti a je na autorovi, aby zvolil formu pro danou povídku vhodnější. Například Vladimír používá ich-formu často a rád, zatímco já jsem ji použila za celou dobu, co píšu knihy i povídky snad jen třikrát.
Při rozhodování ale nejsme odkázáni jen na „čistou“ er a ich-formu. Pokud zvolíme vyprávění v ich-formě a potřebujeme pohled z různých míst nebo pohledů, můžeme střídat vypravěče (to dělám často já – v případě rozsáhlejších románových sérií).
Pokud zvolíme er-formu, ale potřebujeme vědět (respektive čtenář), co se některé postavě zrovna honí hlavou, máme možnost to čtenáři sdělit jako něčí „myšlenku“. (Sice tím vypadáváme z oné role nestranného komentátora, ale cíle bylo dosaženo.) Jde o jakousi kombinaci obou forem.
Podívejme se na několik příkladů, které nám nabízí Vladimír (přičemž předesílá, že tohle není vzor šermířského souboje, nýbrž jen příklad na použití osob vypravěče):
- Příklad:
Rytíř Gorn zvedl meč a s neskrývanou zuřivostí zahájil souboj dvojicí seků shora, následovanou bodnutím a sekem zleva.
Jeho protivník, rytíř Tor, jen s námahou vykrýval tvrdé rány a ustupoval. Gorn pokračoval v útoku, tlačil soupeře ke konci vymezeného prostoru a při každé ráně ze sebe vyrážel: „Svině… Hajzle… Mrcho…“
Tor náhle zariskoval a uskočil do strany. Gorn už ale nestihl zastavit výpad a změnit směr úderu. Jeho meč prosekl pouhý vzduch a on vzápětí ucítil bolest v boku.
***
Komentář: Vypravěč v er-formě. Jeho komentář a přímá řeč postav. To je nejjednodušší.
- Příklad:
Postavil jsem se proti Gornovi. Využil toho, že byl o hlavu větší a hned zaútočil strašlivým sekem shora. A dalším a dalším… Byl vzteky bez sebe a řval na mě: „Svině… Hajzle… Mrcho…“
Měl jsem co dělat, abych při vykrývání těch ran udržel meč v ruce.
Co to ale vidím? Dva seky shora, bodnutí a sek zleva? Už to opakuješ potřetí! To ses nic jiného nenaučil? Uděláš to ještě jednou?
Odrazil jsem ránu a uskočil. Doufal jsem, že i tentokrát udělá výpad stejně. Ano! Vyšlo to. Ten zkurvysyn promáchnul a já mu vrazil meč do boku!
***
Komentář: Vypravěč v ich-formě kombinuje vlastní komentář s přímou řečí postav a může je kombinovat se svými myšlenkami (všimněte si změny času v komentáři = minulý a myšlenky = přítomný). Ty obvykle graficky zdůrazňujeme (kurzíva, apostrofy). Na rozdíl od er-formy je toto subjektivně zabarveno.
- Příklad:
Rytíř Gorn zvedl meč a s neskrývanou zuřivostí zahájil souboj dvojicí seků shora, bodnutím a sekem zleva. Jeho protivník, rytíř Tor, jen s námahou vykrýval tvrdé rány a ustupoval.
Gorn pokračoval v útoku, tlačil soupeře ke konci vymezeného prostoru. Při každé ráně si představoval, jak Tora čtvrtí na kusy, jak mu usekává ruce a nakonec i hlavu.
Atd.
***
Komentář: Vypravěč v er-formě, který ví a čtenáři zprostředkovává, co si rytíř myslí a představuje.
- Příklad:
Rytíř Gorn zvedl meč a s neskrývanou zuřivostí zahájil souboj dvojicí seků shora, bodnutím a sekem zleva. Jeho protivník, rytíř Tor, jen s námahou vykrýval tvrdé rány a ustupoval.
Ty svině… Ty hajzle… Ty mrcho…, znělo rytíři v mysli, zatímco do protivníka vztekle bušil.
Atd.
***
Komentář: Stejně jako v předchozím případě je vypravěč v er-formě a ví, co si rytíř myslí. Navíc vyjadřuje konkrétní myšlenku postavy (kurzíva, nejsou uvozovky).
- Příklad:
Rytíř Gorn zvedl meč a s neskrývanou zuřivostí zahájil souboj dvojicí seků shora, bodnutím a sekem zleva. Jeho protivník, rytíř Tor, jen s námahou vykrýval tvrdé rány a ustupoval.
Ty svině… Ty hajzle… Ty mrcho…, znělo rytíři v mysli, zatímco do protivníka vztekle bušil.
Tor si ale všiml, že Gorn už potřetí opakuje stejnou sérii výpadů. Rozhodl se toho využít. V poslední chvíli riskantně uskočil do strany, a zatímco jeho protivník už nestihl změnit směr úderu, on se k němu dostal na dosah. Měl ses víc učit šermovat, pomyslel si v okamžiku, kdy mu vrazil meč do boku.
***
Komentář: Vypravěč v er-formě, kdy vidí do hlavy oběma postavám.
V těchto případech (když vypravěč vidí do hlavy více osobám) jsou velice důležité správné odstavce a uvozovací věty, které čtenáři prozradí, čí myšlenky to jsou. Pokud by šlo stále jen o jedinou osobu, může být její myšlenka (kurzíva) samostatně, nelze se splést.
Ještě jsme nezmínili poslední kombinovanou formu, kdy část textu je v er-formě a část v ich-formě. Je to možné, ale změnu vypravěče (asi po kapitolách) chce nějak graficky výrazně označit. Pokud použiji třeba tři hvězdičky, měly by být pro tuto situaci vyhrazeny a nepoužívány jinde (časový skok).
Jen pro úplnost, existuje forma vyprávění ve druhé osobě. Používá se ale minimálně:
Probudíte se a v celém těle cítíte bolest? Může to být proto, že na vás během noci sáli vampýři. Musíte si neodkladně nakoupit tři kila česneku….
Domácí úkol. Tentokrát jich bude víc.
- Představte si scénu, jak kluk přijde k neznámé holce, a nabídne jí čokoládu. Sednou si pod strom (třeba na lavičku) a společně ji baští. On si dodá odvahu a zeptá se jí, jestli by s ním nešla do kina (nebo prostě někam na rande). Tuto scénu napište dvakrát. Jednou v ich a jednou v er-formě (v jakékoliv variantě). Reálie si vymyslete zcela libovolně.
Protože nejspíš použijete kurzívu pro vyjádření myšlenek, a protože díky Václavu Studenému už víme, že formátování v komentářích (v kombinaci s češtinou) dopadá katastrofálně, přiložte obě scény v jednom souboru (třeba jako dokument Wordu, nebo Open Office) na Vladimírův Facebook. On je zadá jako nový příspěvek, kde formátování možné je.
- (od Aquily)
Podívejte se na následující přímé řeči a zkuste k nim doplnit nějakou uvozovací větu, nebo aspoň napsat, kdo a za jaké situace by mohl dané výroky vyslovit.
1. "Nelži mi!"
2. "Bůh tě slyší, synu. Pomni na Jeho osmé přikázání,"
3. "Miláčku, ty už mě nemáš rád!"
4. "V hrdlo lžeš, zvyjebený zloději!"
5. "Kecáš, vole!"
6. "Obávám se, že o důvěryhodnosti zdroje vašich informací by se dalo s úspěchem pochybovat,"
7. "Prosim, to neni prauda,"
8. "Toto vaše tvrzení se nezakládá na pravdě,"
9. "Ty mě balamutíš, děvenko,"
10. "Vaše výmysly mě nezajímají. Kdybyste raději přiznal pravdu, že jste na to zapomněl,"
11. "Ty výmysly si nech od cesty. Radši kápni božskou, žes to pustil z hlavy,"
- Napište další dvě věty (jako v předchozím úkolu), charakteristické pro určité situace a osoby (ty osoby a situace budeme hádat):
12. ………………..
13. ………………
Gramatický ventilek IV (tady opět využíváme Aquilu).
Tři tečky
Tři tečky neboli trojtečka je speciální typografický a interpunkční znak. Všimněte si, že se jmenuje TŘI TEČKY, čili nejsou to tečky dvě, čtyři, sedm ani jakýkoliv jiný počet teček. Je vcelku jedno, jestli ve svých dokumentech píšete jako tři znaky, tedy tři tečky za sebou, nebo jako speciální znak trojtečku. Ale mělo by to v celém souboru být jednotné, ne jak se vám nebo vašemu textovému editoru zlíbí. (Vladimírova poznámka: Když ve Wordu napíšete tři tečky a mezeru, automaticky je převede na jeden znak – trojtečku)
A kdy se tři tečky OPRÁVNĚNĚ používají? Typograficky se tomu znaků říká také výpustka, což napovídá, že naznačuje vypuštění neboli vynechání nějakého textu. Věta ukončená trojtečkou je tedy neúplná – mluvčí či pisatel ji nedokončil. Buď ztratil nit a neumí myšlenku vyjádřit, nebo se zjevně jedná o nedokončený výčet, jehož pokračování je zřejmé a každý si ho doplní sám. Pokud používáte tři tečky neodůvodněně, vypadá to, že jako autoři za moc nestojíte, protože nedokážete pořádně zformulovat větu tak, aby měla hlavu a patu, začátek a konec. Vyskytují-li se tři tečky v přímé řeči, ukazují na neznalost či nejistotu postavy, případně na záměrně nekonkretizovanou výhružku. Není-li toto vaším záměrem, třemi tečkami šetřete.
Dále se tři tečky používají k vyjádření přerývané řeči. V nebeletristických textech pak ještě ke znázornění vynechání části citace a k označení jednotlivých znaků neúplného výrazu – to poslední je jediný případ, kdy může být za sebou jiný počet teček než tři.
Tři tečky zpravidla nenahrazují jiný interpunkční znak, takže tam, kde byste normálně bez trojtečky dali otazník, vykřičník, čárku a podobně, tam příslušné interpunkční znaménko musíte napsat i za trojtečku. Jedinou výjimkou je tečka – čtvrtá tečka se za trojtečkou nedělá. Čárka za trojtečkou vypadá mnohdy divně, proto doporučuju tam, kde to jde (a jde to většinou), formulovat text jako konec věty s trojtečkou, následovaný novou větou, tedy velkým písmenem. Uvidíte to na příkladech níže.
Záludná je správná kombinace tří teček s mezerami. Většinou neuděláte chybu, budete-li s trojtečkou zacházet jako s jiným interpunkčním znakem, například tečkou nebo otazníkem – tedy mezi předcházející slovo a tři tečky mezeru nedělat, mezi tři tečky a následující slovo ano. Jedině v případě, kdy tři tečky znamenají vynechání části citovaného textu, odděluje se trojtečka mezerou z obou stran.
Pro názornost pár příkladů:
"Hoří... u Matoušů..., pomozte..., jsou tam... dvě malé děti!" udýchaně sdělovala dívka. (přerývaná řeč)
Jiná varianta: "Hoří... u Matoušů...," dívka sotva popadala dech. "Pomozte... Jsou tam... dvě malé děti!"
"Zájmena rozeznáváme... ééé... ukazovací... a... ééé...," koktal u tabule Petr. Zřejmě se na češtinu ani nepodíval.
"Sedni si!" zahřímal kantor. "Jestli se nebudeš učit, tak..." (nedokončená výhružka)
"Já vím... Propadnu... Ale já... Víte... Já se to všechno doučím...," klopil Petr oči. "Slibuju!" dodal s náhlým odhodláním.
"Co se děje? Aby tak...," pomyslela matka na nejhorší. (nevyřčená obava)
"Deset, dvacet, třicet, ...," počítal Kája až do sta a odkryl si oči. "Už jdu!"
Na policích bez ladu a skladu ležely kádinky, křivule, tyglíky, ..., zkrátka a dobře, všemožné alchymistické nádobíčko, o němž jsem ani nevěděl, jak se mu říká. (výčet)
Vladimír přikládá jednu aktualitu pro autory: Pokud jste nezaznamenali, v sesterské facebookové skupině Čteme a píšeme knihy se objevil rozhovor s redaktorem nakladatelství Fragment (fantastika). Celý zajímavý rozhovor trvá cca hodinu, ale minimálně si pusťte prvních 6 minut a odpovězte si na otázku: Kolik rukopisů ze stovky zaslané do nakladatelství je vydáno knižně?
https://www.facebook.com/groups/ctemeapiseme/permalink/1578600379590971/
