Montovna VI
píše: Mirka Dvořáková
Příběh
Nastal čas podívat se do poschodí našeho domu. Co tam najdeme?
Přece příběh. Povídkáři jsou vypravěči příběhů. Povídka není nic jiného než zapsaný příběh.
Možná se ptáte, proč nám nestačí děj a proč se vnucujeme s nějakým příběhem? Protože příběh je to, co dává celému textu smysl, co propojuje jednotlivé dějové scény. Příběh je hlavní. Podle toho, co chceme vyprávět, volíme svět a tvoříme postavy, pro které vymýšlíme děj. Z tohoto pohledu jsou místnosti v přízemí (reálie, postavy a děj) jen nástroje k vyprávění příběhu (teď vykrádáme Kinga – „O psaní“).
Provázanost příběhu: reálie-postavy-motivace-děj
Je jasný rozdíl mezi popisem, dějem a vyprávěním příběhu? Ne?
Tak jinak. Představme si povídku, ve které na sebe natrefí dvě ježibaby a začnou spolu bojovat. Metají po sobě fantastická kouzla. Sledujeme gejzír neotřelých nápadů! Obě jsou stejně silné, stejně dokonalé. Ježibaby dál usilovně bojují, až jim začne docházet magická energie. Když proti sobě vrhnou úplně poslední zbytky, a nedokážou se chránit před protiútokem, obě bídně zahynou.
Řekněme, že autor zvládl řemeslo, popsal svět ježibab (reálie), podařilo se mu vylíčit zarputilost a nenávist, s jakou aktérky bojují (psychologii osob i napínavý děj – souboj), přesto nebudou porotci spokojeni. Proč? Protože to, co napsal, není povídka. Je to jen scéna, kapitola, črta.
Čtenář (případně porotce) neví, proč ty ježibaby proti sobě tolik jdou. Zajímá se, jaké jsou jejich motivace, protože od motivací těch ježibab se odvíjí, jaký k nim čtenář zaujme postoj.
Čtenář se po seznámení s bojovnými ježibabami ptá: Uchází se o stejného chlapa (nebo o totožnou ženskou)? Soupeří o moc? Perou se o zlato? O kámen mudrců? Mohla by ta šarvátka být součástí reálií onoho světa, kde setkání dvou ježibab vždycky znamená boj na život a na smrt (obdobný námět přece známe – z příběhu o Higlanderovi). Čtenář se logicky ptá: co se stalo, že se ty dvě tolik nenávidí? A když zemřou obě, kdo získá tu výhru (lásku, moc, zlato)? Co nám tím chtěl autor říct? Co nám tím vyprávěl za příběh?
Příběhy často začínají tím, že je čtenář seznámen s reáliemi světa a s postavami. V další části se stane něco zvláštního, něco, co „zahýbe“ každodenní rutinou, díky čemu se ty postavy dostanou do neobvyklé situace. A nemusí to být vždycky útok mimozemšťanů nebo zombie. Stačí něco mnohem „civilnějšího“. Dopravní nehoda, bouřka, zkoušení z matiky… Cokoliv, co nám umožní vidět postavy v novém světle. V poslední části příběhu je vyřešení onoho problému.
Je třeba dodat, že i když mluvíme o částech, nemyslíme tím, že v prvních třech odstavcích má být popis světa, v dalších dvou popis postavy, atd. Už víte, že nejpřirozenější je smíchat popisy světa a postav s dějem. Takže nejde o nějaké vydělené úseky. Dokonce ani časová posloupnost nemusí být zachována. Třeba můj kolega Vladimír Němec s oblibou začíná příběh koncem. Ale „někde“ to tam být musí!
Jak už bylo řečeno, pro příběh je velice důležité dostatečně a uvěřitelně sdělit motivace postav. To znamená, proč kdo a co dělá. Díky tomu si naše postavy získávají sympatie (či antipatie) čtenářů. A to je přesně to, co potřebujeme: vztah postavy a čtenáře.
Ono nestačí dokonale popsat souboj čarodějů. To, co dělá povídku povídkou, příběh příběhem, jsou lidské vlastnosti, pohnutky a emoce, které určují chování postav. Ti čarodějové (nebo emzáci) můžou bojovat o hrst zlaťáků (pruty lattinia), pro slávu, nebo taky za svobodu (svoji či jiných lidí), o čest (svou či jiných), za pravdu a právo. Teprve tato motivace dává postavám lidský rozměr, protože nehledě na to, jestli se bavíme o lidech, elfech, bozích, kamenožroutech, skřetech či emzácích, vždycky se jednání postav konfrontuje s myšlením a jednáním člověka. Dokonce i v případě, že popisujeme svět draků se všemi specifiky, stejně jim přisuzujeme lidské vlastnosti. Nic jiného prostě ke srovnání nemáme!
Například v mé megasérii Metaprostor dračí měniči z Erektiadu s ostatními národy jednají v lidské podobě, ale konflikty řeší jako draci. Na domácím světě obývají obrovské neútulné paláce, aby se do nich po přeměně do dračího těla vůbec vešli. Místo v postelích přespávají v luxusně vybavených hnízdech, vyznávají komplikovanou etiketu a uctívají dračí bohyni Kaiu, ale pořád přemýšlejí a jednají – stejně jako příslušníci ostatních národů – jako lidé. Důvod je jednoduchý. Jako autorka jsem člověk a příběhy, které píšu, jsou určené lidem.
Všimněte si, že v objasňování tohoto tématu vůbec nehovoříme o dobrých a zlých postavách. Dobro a zlo je totiž subjektivní. Co je dobré pro jednoho, nemusí být dobré pro druhého. Důležitější je, že čím bude postava bližší skutečnému člověku, tím spíše získá nějaké sympatie (nebo antipatie). Ideálně dobrý člověk, stejně jako ideálně zlý člověk je fikce odtržená od reality. Sympatie, vážnost, úctu, obdiv (nebo jak to chcete napsat) si postava získá, pokud bude překonávat SVOJE slabiny (svoje chyby). Když musí dělat rozhodnutí, která nikdy dělat nechtěla.
Mnozí autoři se snaží vyvolat sympatie tím, že „nutí“ postavu překonávat stále větší a větší překážky. Proto jejich hrdinové nezachraňují jednoho člověka, ale hned celý národ, planetu nebo vesmír. Jenže…
Srovnejte, jaký dopad na čtenáře (vyvolání odporu k postavě „vraha“) má smrt milionů (možná miliard, z toho statisíců dětí), když Hvězda smrti zničila Alderaan (Star Wars), a jaký dopad má smrt jednoho jediného dítěte, které ale musí podle příkazu nacistického lékaře a pod jeho dohledem vybrat ze dvou sourozenců jejich vlastní matka (Sofiina volba).
Příkladem povídek se silným příběhem je červená knihovna. I když jsou to příběhy z našeho pohledu většinou přehnaně sladkobolné, pro určitou skupinu čtenářů (a hlavně čtenářek) mají nezaměnitelné kouzlo.
Co nám tím autor chtěl říct?
Někde na začátku této části jsme se zeptali: „Co nám tím autor chtěl říct?“ Neberte to tak, že by každá povídka měla obsahovat nějaké poučení, mravní apel, autorské moudro nebo něco podobného. Nemusí. Je to spíš naopak. Pokud ho tam autor začne „násilně“ cpát, zcela jistě to čtenář pozná a nejspíš odmítne. Když na takové předem předžvýkané ideové poselství narazím v povídce jako porotce, říkám o něm, že z toho příběhu trčí jako vidle z hnoje.
Na druhou stranu: právě na úrovni příběhu o sobě autor mnohé prozradí. Samozřejmě, že ne přímo. Nelze tvrdit, že všichni autoři detektivních příběhů mají zločinecké sklony. Ale nepřímo? Třeba řekněme, že jsem pravičák. Myslíte, že kdybych se někdy pustila do psaní „sociální“ sci-fi, že by má víceméně kladná hlavní postava měla levicové názory? A samozřejmě i naopak.
Co myslíte? Je těžké nebo lehké vytvořit (navrhnout) příběh? Velice, velice lehké a zároveň to nejtěžší. To není protimluv! Opět vykrádáme, tentokrát Arnošta Lustiga (autor Modlitby pro Kateřinu Horowitzovou), který přednášel tvůrčí psaní v USA a napsal toto:
Za celou dobu existence literatury lidé vymysleli jen pět základních témat všech příběhů.
- Láska
- Zločin (zlo)
- Trest (dobro)
- Moc a manipulace
- Překročení mezí (pýcha, arogance, Arnošt Lustig používá výraz hybris)
Nic víc! Celá literatura lidstva stojí na těchto pěti námětech! O co omezenější je výběr základních témat, o to bohatší jsou jejich varianty zpracování. Nehledejte tedy velké naprosto originální téma, stejně to už někdo před vámi použil. Soustřeďte se na prokreslení vlastního světa, postav, děje a hlavně – vyprávějte působivý příběh!
Připomeňme si:
- Základy domu (řemeslo) byly tvořeny pravidly jazyka (gramatika, stylistika). Zvládnutí řemesla znamenalo, že čtenář (porotce) během čtení „nezadrhával“ na chybách a nevhodných spojeních, nevracel se a nepřemýšlel, co tím autor chtěl říct, atd.
- Přízemí domu stálo na logice a důvěryhodnosti. Bezchybný popis se projevil tím, že čtenář považoval zobrazený svět za funkční a vykreslení postav i děje v něm nebudilo nedůvěru.
- A patro? Pokud dokážete vyprávět příběh, čtenář bude schopen se do postav vcítit, sžít se s nimi. Přijme jejich motivaci a bude jim fandit (nenávidět je), bude se obávat o jejich osud. Jestliže nevymyslíte příběh správně (ačkoliv základy a přízemí budou v pořádku), nejen že čtenář nedokáže zaujmout stanovisko k postavám (budou mu ukradené), ale povídka se rozpadne na jednotlivé (dějové) scény, mezi kterými bude čtenář zmateně bloudit (chybí logika příběhu).
Odlišné žánry a formáty a styly
Příběh je také určující pro různé žánry a formy. Detektivka bude mít asi jiný příběh než erotická povídka (neříkám ale, že nelze napsat erotickou detektivku). Pohádka pro děti bude používat jiné „nástroje příběhu“ (postavy, děj, reálie) než horor. Mikropovídka bude mít příběh jen kratičký, často vtěsnaný do krátkého času, románem se naopak bude v dlouhém čase vzájemně prolínat několik příběhů.
Určitě jste slyšeli stejný vtip vyprávěný různými osobami. Obsahově stejný, ale ve vyznění naprosto odlišný. V obrázku domu jsme přízemí přiřadili částečně do řemesla a částečně do autorského stylu psaní. Patro je celé v autorském stylu, ale spíš než o psaní, jde o autorské vyprávění příběhů (jaký svět a postavy použít, jak vymyslet zápletku, aby to dohromady mělo co největší efekt).
Pokud „vyprávění příběhů“ patří zcela do „autorského stylu“, je tedy poněkud obtížnější pro ně stanovovat nějaká obecná pravidla. Přesto některá existují, ale nazval bych je spíš doporučení.
Nejprve se podíváme na začátek a konec příběhu:
Začátek povídky. První věta (případně první odstavec) by měla jednak v čtenáři probudit zájem o pokračování a jednak by mu měla naznačit, jaký typ příběhu začal číst. Není dobré, když čtenář po přečtení první věty usoudí, že povídka patří do žánru „meč a magie“, ale v polovině zjistí, že jde o parodii na sci-fi (není-li změna žánru autorský záměr).
K té první větě: Jistě, cílem je zaujmout. Pokud byste celou první stránku věnovali úvahám o nesmrtelnosti chrousta nebo popisu rosy na listech, asi byste čtenáře unudili. Ale „první věty“, které bývají dávány za vzor – třeba (tentokrát vykradu Alexandru Pavelkovou – slovenskou „Lady fantasy“):
Stalo sa, že sa Róbert narodil mŕtvy.
Nebo v podobném duchu:
Tenkrát, když jsem posedmé zemřel…
Vladimír tvrdí, že na něj jsou takové počáteční věty až moc „divoké“, ale já jim fandím i proto, že první větou v mém románu Kozel zahradníkem je „Neskuč.“ A mé první dvě věty v novele Sarvonův odkaz vypadají takto: Svítalo. Otta kráčel tichými ulicemi, a obcházel zemřelé.
Vladimír ale zastává názor, že ne v každém žánru a stylu psaní lze něco tak šokujícího vymyslet a použít. Takový maximální důraz na efekt první věty můj kolega považuje za přehnaný.
Oba ovšem souhlasíme, že by první věta (či odstavec) měla zaujmout a nejlépe naznačit, jaký příběh můžeme očekávat. V Montovně II jsme použili ukázku popisu světa („Larry, někdo jde!“ vykřikl mladík z úkrytu za skálou. Křik probudil staršího muže klimbajícího opodál ve stínu skalního převisu. Vstal, přehodil si přes nahé tělo dlouhý vyšisovaný plášť…“)
Vzpomínáte? Tohle je opravdu začátek jedné Vladimírovy povídky, který autor sám osobně považuje za celkem povedený, i když tam dle jeho mínění není nic bombastického.
A ještě příhoda „z natáčení“. Před několika lety se jedna povídka Vládi Němce dostala do skupiny děl (sborník Mlok), které z hlediska první věty hodnotil Vladimír Šlechta (Krvavé pohraničí, Hořící přízraky). A Vladimír Němec (jak mi to sám vyprávěl), tehdy dopadl jak sedláci u Chlumce. Bylo mu prý naznačeno, že tu povídku onou první větou dokonale zabil (podotýkám, že hodnocena byla jen ta první věta). On s tím ale nesouhlasil. Tvrdil, že to byl záměr: povídka byla poměrně dlouhá a v prvních dvou odstavcích úmyslně „uspával“ čtenáře, abych na ně v následujícím „vybafl“ přepadením konvoje.
Vladimír Šlechta tehdy ve svém zhodnocení uvedl i příklad té úplně nejhorší možné první věty: „Dlouze a vytrvale pršelo.“ Tahle věta mého kolegu velice lákala a přemýšlel nad povídkou, která by jí začínala. Ale „předběhla“ ho Jana Rečková (jedna z našich nejlepších autorek fantastiky), jejíž dílo bylo také v oné skupině hodnocených. Do dalšího ročníku soutěže Ceny Karla Čapka v roce 2010 (viz fotky k této kapitole) poslala povídku začínající touto „závadnou“ větou – a vyhrála kategorii – a to můžu potvrdit, protože u toho, jak Jana o té závadné první větě mluvila, jsem byla osobně. Je ovšem pravda, že Jana Rečková vyprávět a psát příběhy uměla.
Závěr povídky
Každý příběh by správně měl končit pointou. Čím je příběh kratší (mikropovídka, krátká povídka), tím je přítomnost pointy zásadnější. Naopak u románu, kde je několik příběhů, jen těžko ukončíte všechny jedinou pointou.
Pointa ale není jen prostý závěr příběhu, kdy se vše vyřeší a hotovo. Dobrá pointa musí být pro čtenáře šok! Rána palicí. Příběh se správně navrženou pointou, „uvede“ čtenáře v omyl, ve kterém ho udržuje až do konce povídky. Pak přichází pointa a vysvětlí čtenáři, že to bylo úplně jinak, než jak si celou dobu myslel. Ale pozor, důležité je to „uvede čtenáře v omyl“. Nesmíte lhát a podvádět. To druhé řešení (odhalené v pointě) musí být „funkční“ celou dobu, jen čtenář si ho „nesmí“ uvědomit.
Někteří velmistři dokážou napsat příběh s dvěma pointami. První je ta rána palicí, a když si čtenář vydechne a přečte poslední větu, zjistí, že to autor „otočil“ ještě jednou (druhá rána palicí).
Už vymyslet pointu je pěkná fuška! A napsat příběh tak, aby ho čtenář neprohlédl předčasně, je ještě větší!
Mnozí autoři a typicky v žánru fantasy se vyhýbají pointě tím, že na závěr povídky dají něco „citového“. Kdysi dávno to býval (a v červené knihovně asi i zůstal) happyend „…vzali se a žili spolu šťastně až do smrti.“ Dnes to bývá opak – smrt HH, smrt HHa, smrt HH i HHa, smrt celého národa (elfů), zničení Země, zničení světa… Neříkám tím ovšem, že by každý tento závěr nemohl být sám o sobě dobrou a překvapivou pointou, kdyby byl příběh s tímto záměrem vyprávěn.
To by dnes stačilo a následuje poslední úkol:
Níže (až za gramatickými ventilky) přikládáme Vladimírovu úplně první fantasy povídku napsanou někdy před pětadvaceti lety. Je to tedy povídka začínajícího autora, uvidíte, jak začínal psát Vladimír Němec. Přikládá nám sem tu původní neupravenou verzi, jen u ní „zamazal“ poslední část – (první) pokus o dvojitou pointu. Zcela určitě v povídce najdete mraky začátečnických chyb. Zkuste si zahrát na betačtenáře a najděte je, ale hlavně – je tam jedna hrubá chyba v logice světa, taková, že celý příběh (zdánlivě, bez pointy) ztrácí smysl. Přesně úkol pro betačtenáře! Najděte ji a zkuste uhádnout, jak to Vladimír v (první) pointě vyřešil. Byl to vlastně takový jeho test pozornosti čtenářů, jestli si během čtení všimnou a řeknou si: „To je ale blbec, ten autor…“ a jestli po přečtení pointy dodají: „Není to blbec, pěkně nás doběhl…“ Zatím ale neměl příležitost se nějakého nezávislého čtenáře zeptat. Takže se vás Vladimír mým prostřednictvím ptá: je autor blbec?
Všimněte si také, že mění vypravěče (ich-forma), že se vrací v čase a některé úseky čtete dvakrát v pohledech různých osob.
Ta druhá pointa nijak z příběhu nevyplývá, takže tu prý uhádnete jen těžko.
Moje poznámka:
Možná vás napadne, proč sem ta Dvořáková cpe prvotinu svého kolegy, když tento díl Montovny má v referátě ona. To nemá dost odvahy ukázat něco ze svých nepovedených kousků? Ne že bych žádné v zásobě neměla. Ale pro potřeby Montovny jsme museli použít něco krátkého, což jasně ukazuje na Vladimíra, protože to on ujíždí na krátkých úderných příbězích s vražednou pointou (tohle je jedna z jeho nejdelších povídek), zatímco já se vyžívám v rozsáhlých, rozvětvených a komplikovaných sériích s postavami, které milují a nenávidí a proplouvají staletími.
Ventilek 5 (Opět cituji Aquilu – Jiřinu Vorlovou)
Přivlastňovací zájmena
Čeština není angličtina! Zatímco v angličtině musí téměř každé podstatné jméno mít u sebe nějaký člen, který lze nahradit přivlastňovacím zájmenem, čeština si na tohle vůbec nepotrpí, ba naopak – považuje se to za prohřešek proti jazyku.
Typicky chybné sentence: Podal jsem mu svou ruku. Potřásla svou hlavou. Vítr mu čechral jeho vlasy. Její srdce jí bilo jako splašené.
Má snad někdo z vás ve zvyku podávat někomu cizí ruku? Ano, to přivlastňovací zájmeno může mít své opodstatnění při popisu scény, kdy studenti medicíny na patologii se učí pitvat horní končetinu a nějaké nemehlo dá přidělenou ruku zručnějšímu kolegovi, ať mu s ní pomůže.
Jak často při rozhovoru chytáte při rozhovoru s někým jeho hlavu, abyste jí potřásli? Může vítr někomu čechrat cizí vlasy? A i transplantované srdce jeho nový majitel považuje za své. Takže v uvedených případech bez těch přivlastňovacích zájmen.
Ještě bych ráda upozornila, že v češtině existuje přivlastňovací zájmeno svůj. Jeho význam jistě pochopíte srovnáním těchto dvou vět: Chceme vaše peníze do své kapsy. Chceme své peníze do vaší kapsy.
Příčestí minulé vzorů "tiskne" a "mine"
Ty tvary jsou "tiskl" a "minul", aneb jak já lidově říkám, příčestí s -nu- a bez -nu-. Dříve se tyto vzory striktně rozlišovaly. Dnes jsou pravidla benevolentnější a v některých případech povolují tvar s -nu- i pro slovesa vzoru tiskne. Problém je – V NĚKTERÝCH PŘÍPADECH. Neptejte se mě, v kterých. Ač jsem se velmi snažila, nepochopila jsem, kdy jsou možné oba tvary a kdy pouze bez -nu-A protože ty tvary bez -nu- jsou stále platné a správné, doporučuju dávat jim přednost.
A jak poznat, kdy lze použít příčestí bez -nu- a kdy tam to -nu- naopak musí být? Vcelku jednoduše. Vezměte základní sloveso oproštěné od všech předpon a zkuste vytvořit minulý čas bez -nu-. Pokud to bude znít přijatelně a nezlomíte si na tom jazyk, v devadesáti devíti procentech to bude správně. Prásknout, práskl zní smysluplně a je to správně (byť je správně i prásknul). Sednout, sedl (a v tomto případě sednul pravidla ani nepovolují).
Tnout, tl je nesmysl, takže tnul (v tomto případě existuje i tvar ťal). Hnout, hl je rovněž nesmysl, takže hnul, pohnul, ohnul, zahnul.
Sloveso vrhnout
Možné jsou oba tvary – vrhl i vrhnul, ale každý má jiný význam.
Vrhl nůž nebo jinou zbraň, kouli při atletických závodech, vrhl se do práce, do boje, na nepřítele či do úkrytu.
Vrhnul znamená zvracel.
Kostky jsou vrženy, kdyby byly vrhnuty, asi by se těch zvratků nikdo nechtěl dotknout.
Psaní čísel
Čísla se v beletrii píšou slovy. Číslice si nechte do odborné literatury.
Bylo mu dvacet tři let a měřil šest stop a pět palců. Do nejbližšího města to bylo sedm mil. Stalo se to dvacátého března. Chodil do třetího ročníku.
Výjimkou je například digitální čas nebo datum v deníku nebo v dopise – ten text opravdu musí být psán formou deníku nebo dopisu, citace novinových zpráv, odborného textu, všelijakých receptur či opis štítků, tabulek a jiných nápisů.
----------------------------------------------------------------------
Montovna VII:
V minulé části jsme se podívali do patra našeho domu na příběh. Zdůrazňoval jsem, že primární je právě příběh a jemu jsou podřízené reálie, postavy i děj. Řekli jsme si něco o začátku a konci povídky – příběhu. Teď si povíme pár slov o vývoji příběhu.
Když autor začne psát povídku (vyprávět příběh), měl by mít alespoň hrubou představu, o čem bude. Měl by mít rozmyšlen právě ten příběh, ale je samozřejmě možné během psaní příběh pozměnit, třeba když autora napadne zajímavější zápletka či údernější pointa. Důvod, proč se o tom vůbec zmiňuji, je ten, že příběh musí „uvěřitelně“ propojovat a stmelovat jednotlivé dějové scény. A u toho bych se na chvilku zastavil.
Představme začátek příběhu: hlavní hrdina (budu mu tentokrát říkat Petr) se někde seznámí s hlavní hrdinkou (Pavlou), prohodí spolu pár vět (Pavla se Petrovi docela líbí), ale vzápětí na ně cosi zaútočí. A je jedno, jestli je honí zločinec (detektivní příběh), zombie (horor), vzteklý robot (sci-fi) nebo banda lapků (fantasy). Prostě zoufale prchají. Běží půl hodiny a už jsou fyzicky totálně na dně. Pavla doklopýtá k nějakému stromu, opře se o něj zády a zachraptí, že si musí odpočinout.
Jako autor mám s Petrem a Pavlou nějaké plány (připravený příběh). Možná se jen tak rozejdou, možná se spolu vyspí, možná… Třeba je dám dohromady, ale přitom čtenáři naznačím, že jeden z nich je pěkný hajzl. A bude-li to vědět jenom čtenář a druhá postava zůstane v domnění, že je to férový člověk, a podle toho se k němu chová… Mimochodem dobrý způsob, jak čtenáře „přinutit“ k projevu sympatie či antipatie.
Řekněme, že chci, aby čtenáři pochopil, že Petr je mizera.
a)
Petr se opřel o strom vedle Pavly a stejně jako ona lapal po dechu. Přitom zajel rukou do kapsy u bundy a nahmátl polovinu tabulky čokolády. Protože to ale byl mizera, odsunul se od Pavly, aby ho neviděla, a celou čokoládu sežral sám!
Problém předchozích řádků je v tom, že vypravěč (jednoduchá er-forma) porušil princip neutrality, staví se na jednu stranu a hodnotí. Vypravěč (a jeho prostřednictvím přímo autor) předkládá čtenáři svůj soud (Petr je mizera) a ještě se o něm vyjadřuje se záporným citovým zabarvením (sežral). Vřele doporučuji se tomu vyhnout. Hodnocení, kdo je jaký si musí vytvořit čtenář na základě děje (proto je děj podřízen příběhu). Třeba takto:
b)
Petr se opřel o strom vedle Pavly a stejně jako ona lapal po dechu. Přitom zajel rukou do kapsy u bundy a nahmátl polovinu tabulky čokolády.
„Já… se… tro…šku poroz…hlídnu kolem,“ vyrazil ze sebe Petr přerývaně. „Hned… se… vrátím.“ Ovšem jakmile udělal tři kroky, vytáhl čokoládu, rozbalil ji a rychle strčil do pusy. Chviličku nato vykoukl na Pavlu z druhé strany stromu: „Dobrý, nikdo nikde.“
Tady je vypravěč neutrální a měl by to být čtenář, kdo při čtení (v duchu) zařve: To je ale hajzl! Ani o čokoládu se nerozdělí. To by to s ním ta chudák holka chytla!
Ještě jednou z druhé strany – chci, aby se čtenář „naštval“ na Pavlu. A opět nejprve ta „špatná“ varianta.
a)
Petr se opřel o strom vedle Pavly a stejně jako ona lapal po dechu. Přitom zajel rukou do kapsy u bundy a nahmátl polovinu tabulky čokolády. „Jé hele, čokoláda!“ zvolal a podíval se oddaně na dívku. „Vezmi si.“
Pavla chňapla po čokoládě a narvala si ji do pusy i s kusem staniolu. A protože to byla mrcha, ani nepoděkovala.
Stejné námitky jako v předchozím.
b)
Petr se opřel o strom vedle Pavly a stejně jako ona lapal po dechu. Přitom zajel rukou do kapsy u bundy a nahmátl polovinu tabulky čokolády.
„Jé hele, čokoláda!“ zvolal a podíval se oddaně na dívku. „Vezmi si.“
Pavla natáhla ruku a přijala nabízenou čokoládu. Staniol z ní sloupla v největší rychlosti a pohazovala ho na zem. Petr se zarazil, když si Pavla, místo aby se s ním rozdělila, zastrčila celý kus čokolády do pusy. A ani nepoděkovala.
Všimněte si, že tady pozvolna opouštím prostou er-formu – můj vypravěč „ví“, co Petr očekával. A s použitím ich-formy nebo er-formy s možností vědět, co si postava myslí, souvisí motivace jednání postav. Řekněme, že pro Petra mám připravenou jinou partnerku a potřebuji, aby Pavlu opustil, i když se mu líbila a už už si představoval společnou noc…
Mohl bych ve variantě a) napsat : Petr poznal, že je to mrcha a rozhodl se ji opustit. Mohl bych, ale neznělo by to od vypravěče malicherně? Pavla mohla „ujet“, v rozčilení a vyčerpání si neuvědomit, že se má rozdělit, mohla si myslet, že Petr svou půlku už snědl… Je opravdu nepoděkování dost dobrý důvod nechat ji v lese? Uvěřili byste tomu?
Pokud opustíme prostou er-formu, máme mnohem lepší možnosti vysvětlit vnitřní pohnutky v jednání postav. Ukážu to na (mé oblíbené) ich-formě.
Pavla doklopýtala k silnému dubu a opřela se o něj. Viděl jsem, že je silami úplně na dně. Chrčela a sípala, jak těžce popadala dech. No co, vypadá to, že nás to monstrum nepronásleduje. Dáme si chvíli oddech.
Opřel jsem se s funěním o strom zády vedle ní. Taky toho mám dost. Pavla se svezla do sedu – a mně se odhalil výhled do výstřihu trička. Boha jeho, co jsem to za blba. Nejdřív nás prohnala šílená potvora, teď jsme na pokraji infarktu a já nevím nic lepšího, než koukat holce na prsa! Ale jaký holce! I teď, když je rudá a zpocená se zplihlými vlasy, je pořád nejkrásnější. Sakra, kdyby si tak dala říct!
Přejel jsem rukou přes kapsu bundy a cosi nahmátl. Jasně! Čokoláda. Půlku jsem zbodnul včera večer, půlka zůstala.
Sáhl jsem po ní – a zarazil se. Dám ji Pavle celou, samozřejmě, jenže ona určitě nebude chtít. Bude se bránit, že je moje. Možná by přistoupila na rozdělení, ale já ji musím nějak ukecat a zároveň ukázat, že o ni stojím. Něco v tom smyslu, že ona musí být sladká a krásná, proto je ta čokoláda celá jen pro ni.
„Jé hele, co jsem našel! Čokoláda. Teda jen půlka. Ale celá pro tebe.“
Pavla se na mě podívala tak nějak skoro pohrdavě a čokoládu mi přímo vytrhla z ruky. Bleskově z ní strhala staniol a normálně si ji narvala do huby!
„Huh, hořká!“ vyrazila ze sebe mezi polknutím a nádechem, „mlíčnou nemáš?“
Žádný upejpání, žádný dělení! Ani nepoděkovala. Tak to bych si teda pomohl, Pavličko! Krásné máš tělíčko, ale jinak jsi pěkná mrcha! Dovedu tě do první vesnice a pak beru kramle!
Vidíte? Tohle je jiné kafe! V ich-formě máte myšlenky hrdiny jako na dlani. Vidíte, jak si to představoval, že se Pavla zachová. Vidíte to zklamání a máte jasně řečené rozhodnutí – je to mrcha, opustím ji. A protože to říká postava ve svém nitru, může nadávat, může hodnotit a její rozhodnutí má o dost větší váhu než konstatování nezúčastněného vypravěče. Mimochodem, někde zkraje Montovny jsme s Mirkou hovořili o nevytváření nechtěných rýmů – Pavličko x tělíčko. Tak tohle je výjimka. Rým se mi hodil, byl „chtěný“.
Už jsem mluvil o tom, že povídka by měla obsahovat nějakou zápletku, problém, nezvyklou situaci. Největší dopad na čtenáře (sympatie x antipatie) mají ty situace, kdy HH překonává sám sebe. Například kdyby křesťanka (nesesmilníš) byla postavena do situace, že pokud se vyspí s hlavním záporákem, zachrání vesnici před vypálením. Buď se proviní na víře a sama skončí v pekle, nebo zahynou nevinní lidé. Obětuje se? Důležité je nejen vlastní rozhodnutí, ale také (a řekl bych hlavně) vnitřní boj. Jenže ten se odehrává v její hlavě a tam vypravěč v prosté er-formě nevidí. Jednak se tím ještě jednou se tím vracím k porovnání prosté er-formy a er-formy s náhledem do hlavy postavy (případně ich-formy), a jednak se vracím k psychologii postavy. Říkal jsem, že (u delších povídek) je důležitý vývoj postavy. Ta křesťanka – řekněme řádová sestra, dokud žila v „bezpečí kláštera“, viděla ve všech smilnicích hříšnice bez vůle, které se poddávají tělesným potřebám. Pokud ale v té situaci popsané výše zachrání vesnici tím, že vyspí (sesmilní) s tím záporákem, pravděpodobně změní náhled na smilnice – postava se vyvine.
Pokračujme ve vyprávění příběhu. Petr opustil Pavlu a v dešti a bouřce míří k chatě svého strýce, kam jako malý chlapec často jezdil. Ví, že chata, či vlastně srub, stojí uprostřed lesů a v této době je obývaná jen o víkendech. Chce se tam usušit a přespat.
Vypravěč v er-formě může „střihnout“ a sledovat tři kluky z nejbližší vesnice, kteří při své průzkumné výpravě narazili na chatu. Podařilo se jim vypáčit okenici na zadní straně srubu, rozbili sklo a vlezli dovnitř. A protože uvnitř bylo šero (okenice jsou na všech oknech v přízemí), rozhodli se zapálit si petrolejovou lampu. Samozřejmě museli dolít petrolej z nádoby pod oknem. Zatímco se dva kluci „bavili“ zapalováním lampy, další vylezli do patra (kde nebyly zavřené okenice). Za chvíli se shora ozval nadšený křik. Dvojice hochů se rozeběhla do patra, a přitom jeden z nich nechtěně kopl do špatně uzavřené petrolejky, která se převrátila, a petrolej začal vytékat. Než si kluci obdivující nalezené pušky (Petrova strejdy) všimli, že se něco děje, bylo už přízemí plné dusivého dýmu a oni měli ústup dolů uzavřen. Navíc zjistili, že dlouho nepoužívaná okna v patře se vlhkem zkřížila a nejdou otevřít. Toto ovšem nemůže vědět Petr, a pokud je zároveň vypravěčem v ich-formě, ani čtenář.
Takže teď se na scéně objevuje Petr. Vidí hořící chatu a malé postavy u horního okna. Co může udělat? Buď utéct, ale to by nebyl sympatický hrdina, nebo se vrhnout do plamenů. Pokud se tam vrhne bez zaváhání a vynosí je ven, (a není profesionální hasič nebo záchranář), tak je sice hrdina, ale taky blázen, nereálná postava. Skutečný člověk by pocítil strach, hrůzu, byl by si vědom rizika, se kterým se do záchrany pouští. A právě to překonání strachu (sama sebe) je velice čtenářsky vděčné. Ovšem musím přiznat, že nedokážu v prosté er-formě tento vnitřní boj strachu a odvahy vylíčit. Takové to „Bojoval sám se sebou, ale protože byl odvážný hrdina, strhl si bundu a vrhl se do plamenů…“ bude znít falešně.
Takže použiji er-formu s „vnitřním hlasem“, ale stejně dobře by posloužila ich-forma. Na rozdíl od předešlého verze, blížící se Petr netuší nic o požáru chaty.
Petr věděl, že a za touhle skalkou už uvidí strejdovu chatu. Těšil se, jak si zatopí a odpočine na gauči. V tom okamžiku ucítil kouř.
Někdo zatopil? Že by strejda měl dovolenou? Takhle brzy zjara? A do prdele!
Ze zadní části srubu vycházel hustý dým, a dokonce už byly vidět i plameny. Petr úplně ztuhnul. Až příliš živě se mu vybavil zážitek z doby, kdy mu bylo tak šest sedm let. S několika staršími kluky se tehdy potloukal kolem rybníka a jednou je nenapadlo nic chytřejšího než zapalovat rákosí. Suché stvoly krásně hořely, a když fouknul vítr, oheň se rychle šířil. Legrace. Až na to, že si nedal pozor a najednou se ocitl uprostřed plamenů. Pohled na oheň, jak se k němu ze všech stran blíží, jak k němu natahuje žhavé prsty, byl šílený. Už ani neví, jestli řval nebo oněměl hrůzou, ale s jistotou byl přesvědčen, že tam uhoří. Neuhořel. Najednou se vedle něj objevil Tomáš, nejstarší z kluků. Prostě ho chytil kolem pasu a jednoduše ho přenesl z toho ohnivého kruhu ven. Ani nemusel skákat. Stačilo mu udělat krok.
Ale od té doby má Petr panický děs z ohně. Proto teď zkameněl. Ta hrůza se mu vrátila. Něco mu říkalo, aby se otočil a utíkal pryč.
K četu… Třeba je tam strejda nebo teta. Zatopili si a usnuli. Musím se tam podívat!
Váhavě se vydal ke srubu. Tady u vchodu ještě plameny nebyly, jen dým. Vzal opatrně za kliku.
Zamčeno? Proč by se zamykali?
Pavel sáhl na zárubeň, kde míval strejda schovaný klíč.
Jo, je tady. Tak to nemůže nikdo být uvnitř. No jasně! Bouřka! Tu chatu zapálil blesk!
Úplně se mu ulevilo. Chatu vzal čert, hlavně že v ní nikdo není. Ale pro jistotu ji ještě odemkl a opatrně otevřel dveře. Plno kouře, ale židle zvednuté, okenice zavřené – prázdná chata. Vtom zezadu od kuchyňky vyšlehly plameny – rudé prsty, jako by ho varovaly. Couvnul a zase ho přepadl děs.
Prdlajs varovaly, srub je vyschlý na troud, shoří za pár minut.
Ustoupil pár kroků a pohledem se loučil s chatkou. Škoda ji. Vtom se na skle okna v patře objevila dětská ruka.
A sakra! …
Před očima měl hořící rákosí.
Sakra!
Petr ze sebe strhl bundu, přehodil si ji přes hlavu a vběhl dovnitř.
Pokud se mi podařilo podat dost dobře Petrovo vnitřní rozpoložení, nemusím (coby vypravěč) vykládat o jeho boji s vlastním děsem, o hrdinství – oboje vyplyne z děje.
A o tom je vyprávění příběhů. O reálných lidských citech, motivacích a rozhodnutích. Pokud je čtenář přijme, uvěří jim a zaujme k nim nějaký citový vztah, máme prakticky vyhráno!
V minulých částech jsme prošli tři „podlaží“. Základy postavené na řemeslu, přízemí tvořené popisem reálií, postav a děje a nakonec patro, kde vládne vyprávění příběhu. Ovšem dům má ještě střechu a pod ní půdu nebo podkroví. Tam málokdo zavítá a stejně tak této výšky dosáhne málokterý autor.
Podkroví = Šmrnc.
Samo slovo šmrnc je zvláštní – pět souhlásek, ale nenapadá mě žádné jiné, které by názorněji charakterizovalo tuto nejvyšší metu. Velice těžko se ovšem definuje, co to takový šmrnc vůbec je. Nevím, možná je to geniální kombinace mezi popisem a dějem, možná správný poměr přímé řeči a komentářů vypravěče, možná vynikající autorský styl (autorský styl v nejužším slova smyslu). Možná všechno tohle dohromady, a ještě něco navíc.
Z toho, že sám nevím, je zřejmé, že vás psát šmrcovní povídky nenaučím. Sám bych to rád uměl.
Domnívám se ale, že ani „šmrncovní“ autor sám neví, jestli tahle jeho konkrétní povídka má šmrnc.
Jak takovou šmrncovou povídku nebo román poznám? Začněme odzdola podmínkami nutnými:
- Pokud při čtení nezadrhávám a neklopýtám, autor zvládl řemeslo v základech.
- Pokud se mi zdá svět a postavy logické a věřím jim, jsou bezchybné popisy v přízemí.
- Pokud je povídka zajímavá a určité postavy mají moje sympatie, je v pořádku příběh.
A teď to navíc:
- Pokud dočtu knihu o pěti stech stranách ve tři v noci a připadá mi, že končí nějak brzy, tak – má šmrnc.
Je jasné, že šmrnc je subjektivní. Tedy ne všichni lidé považují za šmrncovní stejná díla. Stačí se podívat na to, že mnoho lidí považuje sci-fi (horory, detektivky….) za podřadné a nečtou je. Takže musíme vycházet z příznivců toho kterého žánru. Pokud ale výborné hodnocení dá větší počet čtenářů…
Pro oblast fantastiky existuje stránka https://www.legie.info, kde je přehled autorů a jejich děl včetně čtenářského hodnocení. Můžete si najít autory a vybrat třeba Sapkowského, nebo použít přímý odkaz: https://www.legie.info/autor/15-andrzej-sapkowski/povidky#zalozky
Na závěr uvedu několik myšlenek zkušenějších.
Štěpán Kopřiva:
|
|
|
|
Já mám strašáka, že v případě otázky "chce čtenář mlátit po palici nečekanými zvraty nebo hladit po hlavičce měkoučkými klišé" platí ta nejstrašlivější možná varianta: ten hajzl chce obojí. Chce furt to samý, ale pokaždý jinak.
Pokračujeme Stephenem Kingem – O psaní, memoáry o řemesle.
Pokud chcete být spisovatelem, musíte na rozdíl od ostatních dělat dvě věci: hodně číst a hodně psát. Pokud vím, nedá se tomu vyhnout a žádná zkratka neexistuje.
Já sám čtu pomalu, ale obvykle se za rok propracuji sedmdesáti nebo osmdesáti knihami…
A nakonec delší smršť rad od Miroslava Žambocha - Esej 2 - O psaní a tak. (Říká vám něco to jméno? O pár řádků výše – jako jediný Čech je v TOP 20)
Musíte vědět, proč píšete. Motivace založená na ocenění ostatních či v x set korunovém honoráři je nedostačující. Důvod by neměl spočívat ve zjevování velkých zásadních pravd a vznešených idejích, ale v něčem neskonale obyčejnějším. Například: Tyhle písmenka mlátím do klávesnice, abyste všichni čubrněli, až se můj hrdina prodere příběhem na druhou stranu, abyste zírali se zadrženým dechem, báli se o vlastní srdce, mozek, suché slipy/kalhotky (to kvůli feministkám), až na vás pustím palbu své imaginace. Nebo: abyste zažili onen prchavý pocit smutku, když on, ona došel na pobřeží a uviděl oceán a zjistil, že je vše u konce. Nebo z nějakého úplně jiného důvodu. Musí tam však NĚCO být, jinak to nemá cenu.
V příběhu nesmí být nic zbytečného. Nepopisujete celý svět, pouze to, co je pro váš příběh důležité, řekněme zatraceně důležité. I když to někdy může být utržený knoflík u košile. Každé slovo navíc je hřebík do rakve. Můžete se někdy rozcházet se čtenářem v názoru, co je a není důležité, jenomže on je arbitr. Na druhou stranu píšete hlavně pro sebe – pokud nejste profík. Tady je ostří sporu, na kterém musíte opatrně balancovat. Nepořežte se moc.
Svět, příběh, postavy. Všechno musí být v rámci vámi vytvořených reáliích přísně logické a do sebe zapadající. V okamžiku, kdy něco škobrtne, kdy soukolí skřípe, nemá cenu pokračovat ve čtení, protože předkládaný svět je jen ubohou kulisou, která není živá. Takový slabárny známe přece z kin a tv. Čas deus ex machin minul.
S krátkostí příběhu stoupá důležitost pointy, i když není nezbytně nutná. Je jako mistrovský šťouch na závěr partie, kterou jste s přehledem vyhráli tím, že jste si čtenáře získali na svou stranu, nechali ho na čas zapomenout na nezaplacené složenky, sexuální frustraci a vůbec. A on miluje, když je poražen na hlavu a bude vás za to mít rád. (Jenže na to vy kašlete, protože pokud píšete, máte hlavu plnou ptákovin, blbostí, které vás tíží, sráží k zemi, zabraňují vám plnit vaše bankovní konto a páchat spoustu jiných bohulibých věcí. Zbavit se jich můžete sdílením se čtenářem. Takže, kašlete na něho, nebo ne?)
https://neff.cz/psani/33workshop_06.html
https://ikarie.vecnost.cz/321/jakpsat.html
https://www.miroslavzamboch.cz/content/esej-2-o-psani-tak
Dále mohu doporučit tyto (modernější) odkazy:
Literární alchymie: Web Kateřiny Foltánkové – Kalivodové https://www.literarnialchymie.cz/o-mne-2/ - Katka tam zveřejňuje seznam literárních soutěží
Web československého fandomu: https://www.fandom.cz/ - info o Ceně Karla Čapka, nejstarší literární soutěži žánrů Sci-fi, horor, fantasy. Je tam vlevo nahoře odkaz na PAF (přebor autorů fantastiky https://paf.fandom.cz/ a odkaz na PDF časopis Interkom věnovaný fantastice - ke stažení).
Vidoucí – literární soutěž: https://www.facebook.com/vidouci/?locale=cs_CZ a web: https://donio.cz/novy-web-literarni-souteze-vidouci
Tvůrčí psaní: (Mirčin web) – www.miroslava-dvorakova.cz -zveřejňování výsledků PAF – odkazy na www.fandom.cz, texty o tvůrčím psaní v liště nahoře: https://www.miroslava-dvorakova.cz/seminar-tvurciho-psani/clanky-o-tvurcim-psani/
A ještě jeden závěr:
Řekněme, že jsem porotce Ceny Karla Čapka a hodnotím třeba krátké povídky. Dostanu „balík“ kolem třiceti povídek. Přečtu je a pomyslně rozdělím na tři hromádky. Na perfektní, dobré a k ničemu. Záleží samozřejmě na ročníku, ale řekněme, že na první hromádku dám čtyři, na druhou deset a na třetí šestnáct. V pravidlech hodnocení je, že můžu přidělit jedno prvé, dvě druhá, tři třetí…. až šest šestých míst (pyramida). Samozřejmě směrem dolů klesá počet bodů, které povídka dostane. Začnu hodnotit. Vezmu si první hromádku čtyř povídek. Většinou mám jasno o vítězi, a tedy o prvním místě. Zůstávají mi tři povídky na dvě druhá místa. Sakra! Jak se rozhodnout? Znovu si povídky přečtu, a protože patří k nejlepším, nemají žádné podstatné chyby. Já musím hledat „hnidy“, drobnosti. Ta, která jich má nejvíc, padne samotná do třetího řádku a dostane nezanedbatelně míň bodů než tamty dvě. V CKČ dělá rozdíl mezi druhou řádkou pyramidy a třetí celých 16 bodů!!!! Tato ztráta bodů za drobnost (gramatika, chybně odstavec…) u jediného porotce klidně způsobí, že se povídka nedostane do sborníku vítězných prací Mlok, nedostane se ke čtenářům, nebudou o vás vědět vydavatelé. Jiné soutěže můžou mít jiný systém bodování, ale podobné případy, kdy prakticky rovnocenné povídky dostávají odlišný počet bodů, tam jsou také.
Například v minulém ročníku CKČ v kategorii krátká povídka má povídka na pátém místě (je ve sborníku Mlok) 313 bodů. Povídka na šestém místě (není ve sborníku) dostala 311 bodů. Stačilo, aby jeden jediný porotce povídku posunul v pyramidě o jeden řádek výš – a bylo to obráceně! Mimochodem, povídka na sedmém místě má 310 bodů! Je vidět, že všechny tři jsou prakticky na stejné úrovni.
Tím chci říct, nepodceňujte ani drobné nedostatky, snažte se své povídky vypiplat a vypilovat k dokonalosti. Záleží na každém slově, na každém písmenu, na každé čárce.
A to už je opravdu vše.
Ať vás síla provází…
