Montovna I.
(Píše Vladimír Němec)
Juž, tedy vítám odvážlivce, kteří se nebáli vkročit do neznámých vod Montovny povídek. Dnešní úvodní vstup bude trochu rozvrkočený, ode všeho kousek. A bude delší, protože nebudeme řešit žádnou „praktickou část“, zato dostanete „domácí úkol“. J
Jen připomenu, že se tu sešli ti autoři, kteří chtějí svou tvorbu zbavil vešek a blešek, a tím ji přenést ze šuplíků do tisku. Tento autorský cíl budu proto častěji připomínat.
Jaké mají začínající autoři možnosti? Jednak můžou oslovit přímo nakladatele (připomínka: mluvím z pohledu sci-fi a fantasy, kde se s Mirkou pohybujeme). Těch nakladatelství, která jsou ochotna vydávat „neznámé“ české autory, je asi tolik, jako prstů na jedné ruce. A to k nim můžu klidně započítat i vydavatele časopisů.
Tato varianta (tj. oslovení přímo nakladatele) ale není příliš nadějná. Proč? Skoro všechna tato nakladatelství vyhlašují vlastní sci-fi či fantasy soutěže a „nové talenty“ si samy hledají mezi účastníky těchto soutěží.
Tím se dostáváme k variantě druhé – účastnit se a umístit se na předních pozicích.
Porotci soutěží (a v mnoha případech to jsou právě redaktoři a vydavatelé) mají různé zájmy. Jeden se věnuje historii, druhý šermu, další je jaderný fyzik, další je jazykovědec… Chci tím říct, že když v povídce napíšete nějakou „kravinu“, tak si buďte jisti, že jich tam porotci objeví pět.
Nedopouštět se chyb – to je to, oč tu běží. A tomu bude také tato Montovna věnována – hledání chyb.
Když napíšete povídku, je ideální, pokud máte takzvané betačtenáře, kteří ji přečtou a napíší, co se jim na ní nelíbí. Ovšem chvaliče nebrat! Ideální betačtenář označí každou chybičku, co chybičku, každou hnidu, ale co hnidu, každý i jen trochu křivě rostlý chlup! Prostě všecko, všecičko, co mu i jen trochu připadá divné. Je samozřejmě na vás, autorech, co z toho budete za chyby doopravdy považovat.
Například máte jako betačtenáře šermíře a ten se dožaduje „odborných“ názvů pro části meče a pro druhy úderů. Tady pozor – pokud mu vyhovíte, bude si on spokojeně chrochtat, zato ale „normální“ čtenář nejspíš vůbec nepochopí, co se vlastně na scéně děje. Musíte najít kompromis – aby běžný čtenář měl představu souboje a šermíř neřval nad kravinami, které tam popisujete (aby souboj byl alespoň trochu reálný). Jedině pak vám body nestrhnou porotci – šermíři ani porotci – nešermíři.
Abychom ve struktuře povídky nějak orientovali, připravil jsem takové jednoduché schéma psaní povídky – jako stavby domu. Základy, přízemí, patro. Během Montovny budeme procházet domem a nahlížet do záludností, které tam na nás budou čekat.
Na obrázku si všimněte žlutooražového pásu nazvaného spisovatelské řemeslo. Zasahuje ze základů až do přízemí domu a je naprosto zásadní. Bez zvládnutí „řemesla“ nemáte naději popojít výš. Podobně dům se špatně vytvořenými základy spadne, i kdyby byl jinak ten nejkrásnější v celém městě.
Dám ještě jeden příklad. Potřebujete koupit novou skříň. Jdete do obchodu a tam stojí dvě skříně. Jednu dělal starý truhlář. Je dokonale vyrobená, propracovaná do nejmenšího detailu, prostě dokonalá řemeslná práce – jen s jednou „vadou“ – ten truhlář je dělá už třicet let. Tisíce skříní, které se lišily jen výškou, šířkou a barvou. Zato vedle stojí skříň začátečníka. Ten má spoustu nápadů – tvary, vzory, barevné kombinace, originalita na druhou! Jenže nezvládl řemeslo – ta jeho skříň se kýve, nedají se zavřít dveře, tamhle koukají třísky a tady mu dokonce vylezla špička hřebíku… Hádám, že nebudete váhat ani okamžik, kterou skříň zvolit.
A obdobné je to s povídkami – když má před sebou porotce (vydavatel) dvě povídky, z nichž ta první je dokonalá řemeslná práce, i když na stokrát recyklovaném námětu, a druhá je originálně nápaditá, ale bez zvládnutí „řemesla“, hádejte, kterou oboduje lépe (zařadí do tisku)?
Takže první část domu – ta, kterou jsem nazval základy – se týká práce s jazykem. Ano, je to hodně o gramatice. Ale nebudu vás ji tu učit. Jednak na to není čas a jednak se nepovažuji za takového odborníka na gramatiku, abych ji mohl přednášet. Než já sám pošlu povídku do soutěže, určitě ji po sobě nejméně desetkrát přečtu, a ještě nutím známé (speciální forma betačtenářů), kteří gramatiku ovládají lépe než já, aby ji pročetli a opravili. Kdysi jsem podobný kurz absolvoval s Aquilou, dobrým duchem začínajících autorů. Její poznámky mám dodnes uloženy, a tak se nedivte, že se na ni občas odkážu. A stejně tak někdy „ukradnu“ myšlenky jiným autoritám (ale přiznám to).
Ale neodpustím si několik krátkých gramatických, stylistických a typografických vsuvek s nejčastějšími problémy pod názvem Gramatický ventilek. Pokud usoudíte, že problematiku ovládáte, klidně je přeskočte (= ventilek vypusťte).
A prozradím pár veselých historek z natáčení… Tedy z porotcování soutěží.
Porotci při hodnocení neznají jména autorů a ani se vzájemně nesmějí bavit o jednotlivých povídkách – to druhé, samozřejmě, platí až do odevzdání bodovacího archu. Pak si ale vypráví o „hlodech“, na které letos narazili. Tady je několik gramatických „evergreenů“, které se jako legendy opakují snad rok co rok:
Oběšenci vyseli – prostou záměnou „i“ za „y“ dáte větě nový a neotřelý význam. Bohužel, zároveň snížíte bodové ohodnocení povídky, neboť představa, jak rolníci vysévají oběšence, případně oběšenci vysévají obilí, obvykle jaksi nezapadá do děje…
Jeden rytíř vyzíval druhého na souboj - i tady záměna i-ček vyvolá humornou představu (příslušně obodovanou) rytíře, kterak na soka mohutně zívá…
Další nechtěný humor může vzniknout záměnou mít x mýt, být x bít, výt x vít, výr x vír, sypat x sípat… atd
Pravděpodobně pouze do oblasti legend (nikdy jsem ji osobně neviděl) patří tato chyba: Krásná hrdinka nalije víno do poháru a podá ho svému udatnému zachránci se slovem: „Pyj!“
Ovšem nejedná se jen o záměnu „i“ a „y“. Takové čárky dokážou dělat přímo divy! Podívejme se na větu:
Udatná bojovnice ukázala na lítou saň, která se právě vynořila z jeskyně, a zaječela.
Má být čárka před „a zaječela“? Možná ano, možná ne. Obě varianty mohou být správné, ovšem nejsou rovnocenné… Pokud tam čárku uděláme, je dvojice vět hlavních: Udatná bojovnice ukázala na lítou saň a zaječela, přerušena vloženou větou vedlejší: která se právě vynořila z jeskyně. Pokud čárku neuděláme, věta hlavní je: Udatná bojovnice ukázala k jeskyni, a na ni jsou souřadně připojeny dvě věty vedlejší: která se právě vynořila z jeskyně a (která) zaječela. Vidíte rozdíl? V prvním případě ječí bojovnice, ve druhém saň! Možná si dokážete představit, co podobná „chybička“ udělá s dějem, bodováním povídky i s mimikou porotců.
Vzpomínám si na jednu z prvních povídek, kterou jsem měl jako porotce ohodnotit a kterou jsem si vzal (tehdy ještě v papírové podobě) „na čtení“ do autobusu. Celou cestu (byla to dlouhá povídka) jsem pak pohoršoval spolucestující nezvládnutelnými výbuchy smíchu – ovšem na zcela jiných místech, než autor zamýšlel. Že skončila bez bodového zisku, nemusím zdůrazňovat.
Ovšem do „řemesla“ nepatří pouze gramatika. To řemeslo zahrnuje také schopnost vyjádřit myšlenku, skládání věty (pořadí slov), slovní zásobu (neopakovat slova odvozená od stejného základu, netvořit nechtěné „rýmy“).
Jen pro ilustraci jeden reálný příklad z povídky, kterou jsem před časem recenzoval:
K tomu nejprve potřeboval zbavit se lidí. Nezdá se vám ta věta „divná“? Krkolomná? Co říct: K tomu se nejprve potřeboval zbavit lidí. Nebo ještě lépe: K tomu se ale nejprve potřeboval zbavit všech lidí. Anebo: Aby se mu to povedlo, musel se zbavit všech lidí. Atd… atd.
Hrůzné pro čtenáře je i rozdělení věty hlavní několika větami vedlejšími a sloveso dát až na konec. Například:
Po roce konečně moje kamarádka Dana, se kterou jsem chodil do školy a se kterou jsem prožil několikery báječné prázdniny, přijela.
Tak ne! Jednoduše: Po roce konečně přijela moje kamarádky Dana, se kterou….
Prostě čtenář se nesmí během čtení zarazit, „škobrtat“, vracel se a číst znovu, aby si ujasnil smysl věty. Zcela jistě existují pravidla pro větnou stavbu, ale většina autorů píše jen „podle citu“. Naprosto nepřijatelný je názor, že čtenář si určitě domyslí, co autor tím kostrbatým vyjádřením mínil. Čtenář si možná domyslí, ale porotce strhne body a vydavatel hodí do koše!!!
Nabídnu zase přirovnání: Číst dobrou povídku je podobné jako pít kvalitní víno. Slova a věty musí samy klouzat do mysli jako víno do krku a kyselost nesmí křivit hubu ani zůstávat na patře pachuť přiboudliny.
Domácí úkoly se budu snažit zadávat velmi obecně, abyste si mohli zvolit takovou variantu, která se vám bude dobře psát.
Domácí úkol.
Zvolte si nějaký „existující“ svět. Buď reálnou historii, alternativní historii, filmový či literární fiktivní svět, fantasy, sci-fi – prostě cokoliv chcete a popište ho. Ovšem pozor! Bez vlastních jmen, použitých v originálu = přímých nápověd. Dám příklad. Zvolím si historickou událost – požár Říma a císaře Nera, jak se na něj dívá a skládá verše. Nesmím použít v žádném tvaru „Nero“ a „Řím“, „římské“. Buď budu mluvit o městě a císaři, nebo zvolím nějaká libovolná jména: město Xandra a císař Ortron.
Pokud si zvolíte svět Star Treku, nebude tam žádná Enterprise, žádná jména „reálných“ posádek, planet, ras…
Prostě popište svět na základě reálií, chování postav, událostí…, ale bez jmen hrdinů, názvů měst, kosmických lodí…, které by vedly přímo na zvolený svět.
Nechci příběh, nezajímá mě logika chování postav a podobně, jde nám výhradně o popis světa – a samozřejmě o řemeslo!
Až sem příspěvek vložíte pokusíme se my všichni (autoři i betačtenáři) uhádnout, co jste popisovali a jak jste zvládli řemeslo. Pochopitelně zvolte něco známého, abychom my ostatní měli šanci to poznat.
Nechci dávat nějaké limity v počtu znaků, jak kdo potřebujete, ale počítám spíše s kratičkými díly než s romány.
Zatím ale prosím nikdo nepište, co si myslíte, že je to za svět! Můžete komentovat řemeslo. Ale tipy ke světům přijdou na řadu až po zveřejnění Montovny II.
Gramatický ventilek I
Psaní přímé řeči. Nevěřili byste, kolik autorů tohle nezvládá.
Přímou řeč často doprovází uvozovací věta. Ukážu několik variant – všímejte si uvozovek, čárek (vykřičníků, otazníků, teček, dvojteček), mezer a velkých písmen.
1. „Ahoj,“ pozdravil dívku Petr.
2. „Nepůjdeme domů?“ zeptal se Petr.
3. „Domů!“ zvolal Petr.
4. Petr vykřikl: „Všichni domů!“
5. „Jdu pryč.“ Muž se otočil a odkráčel.
6. „Já mám takový hlad,“ pronesl Petr do ticha, „až bych brečel.“
7. „Já mám takový hlad!“ vykřikl Petr a po chvíli dodal: „Až bych brečel.“
Ne vždy musí být v uvozovací větě sloveso spojené s mluvením (řekl, pronesl, zvolal, vykřikl...).
8. „Štveš mě,“ zamračil se Petr. Nebo: „Na to ti tak skočím!“ pohodila Dana hlavou a otočila se.
A teď, co je špatně:
„Ahoj.“ pozdravil Petr. – Po tečce musí být velké písmeno, ale v tomto případě se to „pozdravil Petr“ evidentně vztahuje k tomu pozdravu (uvozuje ho), takže malé písmeno je dobře, ale chyba je v té tečce.
„Ahoj!“ Pozdravil Petr. – Ze stejného důvodu by mělo být malé „p“, ale kdyby následoval text, který se nevztahuje (neuvozuje) k tomu „ahoj“, bylo by to dobře. Třeba: „Nashle!“ Muž se otočil a…
„Ahoj“, pozdravil Petr. – poloha uvozovky a čárky
„Ahoj,“pozdravil Petr – chybějící mezera
Petr tiše zašeptal, „mám tě rád.“ – Tady je nutná varianta s dvojtečkou a velkým písmenem.
„Kecáš,“ odsekla mu Jana a k Daně pokračovala, „nevěř mu.“ – Tady je druhá část přímé řeči nezávislá na první (mluví s někým jiným o něčem jiném). Takže takto: „Kecáš,“ odsekla mu Jana a k Daně pokračovala: „Nevěř mu.“ Ale třeba zde je přímá řeč jediná myšlenka: „Petr strašně kecá,“ ohodnotila Alena kamaráda, „nesmíš mu věřit.“
Pozor na jednu záludnost:
Končí-li přímá řeč otazníkem nebo vykřičníkem, musí následující přímá řeč začínat velkým písmenem (jedná se o novou větu, kdyby tam nebyla žádná uvozovací věta, ale přímá řeč bez přerušení pokračovala dál, nebyli byste na pochybách), tedy případná (uvozovací) věta před ní musí končit tečkou nebo dvojtečkou.
Správně:
"Cože?!" otočila se dívka. "To přece není pravda!"
"Cože?!" Dívka se otočila a důrazně se ohradila: "To přece není pravda!"
"Cože?! To přece není pravda!"
Chybně:
"Cože?!" otočila se dívka, "to přece není pravda!"
"Cože?! to přece není pravda!"
