Opravna povídek

 
Vladimír Němec a já jsme kamarádi dobrých 14 let. On je technik a exaktně myslící matfytzák. Já jsem metodik a alternativní šarlatán. On je nejlepší v krátkých striktně vykonstruovaných, chytrých a excelentně vypointovaných povídkách. Já se zase vyžívám v dlouhých rozvětvených a vzájemně propojených sériích, s postavami, co s nimi čtenář brečí, zuří i jásá. Protože jsme každý v jednom dobrý a v tom druhém už tolik ne, betujeme se vzájemně a dobře to funguje. Taky se oba angažujeme v PAF (přebor autorů fantastiky) - Vladimír jako statistik a já jako mluvčí (píšu články a dělám rozhovory s finalisty). Oba rovněž hodnotíme literární soutěže - Cena Karla Čapka a Vidoucí. Poslední dobou jsme na sítích zaznamenali stesky autorů, co v soutěžích neuspěli. Jejich lamentace ohledně nedostatku vysvětlení, proč se právě ta jejich soutěžní povídka porotcům nelíbila, a co je na ní špatně, nás přiměly jednat, a založili jsme Opravnu povídek.
 
Na FB skupině "Kreativní inkoust, psací dílná tvůrčích duší" jsme s Vladimírem zahájili sérii recenzí na povídku mladé autorky, která v soutěži neuspěla a hledali jsme důvody, proč.  Kromě toho, že jsme publikovali svá hodnocení, jsme poprosili ještě další spřízeněné a zkušené autory (Annu Šochovou, Terezu Kadečkovou, Mílu Lince), kteří se k nám přidali. 
 
Sem vkládám mé hodnocení povídky autorky KŠ:

U této povídky je těžké definovat, proč přesně při hodnocení CKČ nedostala vyšší počet bodů. Já sama jsem k ní při hodnocení v CKČ napsala jen stručný komentář (cit): „Poselstvím díla je úsloví "Dej si pozor na své sny, mohou se vyplnit" anebo "Když člověk plánuje, bohové se smějí." Archaické kulisy, vesnické prostředí“ (konec citace). Do podrobnějšího hodnocení jsem se nepouštěla, protože by to bylo mnohem, mnohem komplikovanější a delší.  

Nyní se o takové komplikovanější hodnocení pokusím:

V zásadě to vypadá, že tu není co vytknout. Zajímavě působí etnografické a náboženské prvky, které jsou barvitě popsané, je jasné, že si s tím dal autor hodně práce.

  1. Jasný námět: Povídka drží pohromadě, její námět i vzkaz pro čtenáře je jasný – Dej si pozor na své sny, mohou se ti vyplnit, atd (už jsem to ocitovala v úvodu). Když se ale na ten útvar podíváme podrobněji, lze konstatovat tyto postřehy:
  1. Žánrová nevyhraněnost: Povídka žánrově zapadá do fantasy jen proto, že v ní vystupuje bohyně plodnosti Amhatai, která vstoupí na svatební oslavu a splní přání nespokojené nevěsty. A čtenář to může pochopit i tak, že epizoda s bohyní se odehrála jen v opileckém snu nevěstině. Zejména když je pak tolik pozornosti věnováno tomu, jak ona zvrací a jak je jí po svatební noci špatně. To že je nevěsta po intervenci bohyně možná už těhotná s tím zvracením nesouvisí – říká si čtenář (pokud jím není desetileté dítě), protože každý přece ví, že zvracení se neobjeví hned první den po oplodnění. Jasně, autor může namítnout: Vždyť jsem tam napsal, jak Zanka mluví o příchodu bohyně s matkou, jak bohyně zasedá k slavnostnímu stolu… Ale já odpovídám, že právě i toto mohl čtenář pochopit jako součást Zančina snu (když opilá usnula).  Z toho tedy vyplývá, že i když tam fantastický prvek jen, není účastný dostatečně přesvědčivě. A že se jedná spíše o nějaké podobenství v historických kulisách. To není vůbec špatně. Ale v konkurenci jiných povídek, které jsou mnohem masivněji žánrově zaměřené na sci-fi, fantasy nebo horor, je tato povídka (žánrově) trochu mimo.
  1. Nedovařenost: Když už je povídka Slunovrat žánrově trochu mimo, musela by být naprosto excelentní, musela by v sobě mít nějaký silně přitažlivý prvek, aby čtenáře posadila na prdel. Ale na to není dostatečně dovařená. V čem ta nedovařenost spočívá? Tak si to vyjmenujeme:
  • Poselství, které obsahuje, bylo v literatuře použito už n-krát, a na této variantě není nic nového, co by zaujalo
  • Postavy nejsou napsané dostatečně plasticky, aby se s nimi čtenář nějak ztotožnil nebo jim držel palce (ještě to rozeberu v samostatném bodě)
  • Děj je hutný – čtenář je hned v úvodu zavalen barvitým popisem reálií a činností, zahrnujících přípravy svatebního veselí v starověké (nebo středověké) vsi. Dále je čtenář svědkem nevěstina hašteření s matkou, z kterého vyjde najevo, že svatba byla domluvená, ženich je bohatý, vzdělaný, ale jeho fyziognomie je dle nevěsty nevalná (nemá svaly), a ona chce stejně někoho úplně jiného, mužného Reivgara, který jí dokonce slíbil… atd.
  • Navzdory hutnému ději (který vyvolává další otázky) se čtenář o vesnici a lidech zase tolik nedozví, protože je nejvíce pozornosti věnováno naštvané nevěstě. Povídce by prospělo rozvolnění, kdy by si čtenář mohl lépe vychutnat fakta. Potěšit se tím, co mu autor předkládá. Protože se zdá, že o něco takového autorovi přece šlo – soudě podle toho, s jakou pečlivostí vykonstruoval scénu s bohyní a připojil další náboženské souvislosti (popsal, jak probíhají rituály atd).
  • Povídka dělá dojem reportáže – což není nutně špatně, ale když už je o zhrzené nevěstě, pomohlo by, kdyby čtenář viděl nevěstě více do hlavy, aby mu byla aspoň něčím sympatická nebo méně nesympatická…
  1. Postavy: Nevěsta  působí jako rozmazlený fracek. Tím narážím na předchozí postřeh. Další postavy jsou jen schematicky vykreslené, role Reivgara je šablonovitá, stejně tak charakter Maplana. Nejvíce zajímavá je nakonec bohyně Amahatai, což opět není nutně špatně, ale pořád to nestačí. Čtenář nedostává od autora vodítko, na koho se má soustředit. Když nevěsta na závěr dostane za vyučenou, může čtenář jen konstatovat „dobře jí tak.“ Není tam nic, co by ho frustraci nevěsty přiblížilo, co by mu dalo důvod, aby s ní soucítil. Zase to není v zásadě špatně, protože ve spoustě literárních děl máme postavy, které skončí špatně, jsou hloupé anebo nevděčné, ale my s nimi přesto nějak soucítíme nebo je tvrdě odsuzujeme – ale tady to nestačí. Na to je Zanka vykreslena příliš chaoticky – a o tom, po čem touží a čeho se děsí, všeho toho, co dělá postavu zapamatovatelnou – je málo nebo je to v rozporu. Moderního čtenáře logicky napadne otázka, proč se nevěsta, která vybraného ženicha odmítá, více nevzepřela? Jasně, kdyby třeba utekla, musela by za to tvrdě platit. Nebo by ji myšlenka na útěk vůbec nenapadla, protože byla vychovaná k poslušnosti? Ale to je pak v rozporu s tím divadlem, které udělá matce při přípravách. Evidentně se nebojí výprasku, jinak by se tolik (alespoň verbálně) nevzpírala. Postava nevěsty není dostatečně přesvědčivá – její jednání není v souladu s jejími motivacemi.
  2. Cílový čtenář je nejasný: Komu je povídka určena? Koho má oslovit? Na mladé je příliš výchovná a neaktuální, pro staré je příliš schematická. Pro intelektuály je málo hluboká. Pro čtenáře, co vyhledávají jasná a průrazná sdělení je zase příliš roztříštěná a komplikovaná. Neuspokojí ani ty, co baží po nějaké senzaci. Pomohlo by, kdyby si autor ujasnil, jaké čtenáře hodlá příběhem oslovit.

Postavy: Zanka Usková, Marplan Nutsov, Reivgar, bohyně Amhatai (žena ve vysokém stupni těhotenství, co přijíždí na posvátné krávě)

Rozebrala: Mirka Dvořáková